Článek
Psí obecnosti
První písemné záznamy o výcviku vodicích psů se objevují v 18. století ve Vídni. Autorem spisu je kněz Johan Wilhelm Klein, který se systematicky věnoval výcviku psů pro nevidomé. Vodicí pes má vůči svému pánovi zodpovědnou roli, je vybírán velmi pečlivě výcvikovým subjektem tak, aby byl výborným průvodcem, ale i společníkem nevidomému. Vodicí psi jsou velmi inteligentní společníci. Je třeba, aby zvládali soubor úkonů a dovedností, které musí vodicí pes umět. Je důležité, aby tito psi byli klidné povahy, aby se v důležitých situacích nedali snadno rozrušit. Zároveň jsou tito psi velmi věrní a oddaní svému pánovi. Vodicí psi musí být dále dobře socializovaní, aby uměli reagovat na všechny podněty, se kterými se během své práce setkají. Důležitá je fyzická i psychická zdatnost, ale i schopnost koncentrace na práci, aby psa během služby nic nerozptylovalo. Pes by neměl být nervózní, ale dobře přizpůsobivý situacím, které je spolu s pánem mohou na cestách potkat. Vodicí pes by neměl být agresivní, aby setkání s nimi bylo bezpečné pro okolí i samotného majitele.
Dle vypsaných vlastností vodicího psa je zřejmé, že takový pes je vynikající kamarád, přítel, ale i průvodce v životě člověka se zrakovým postižením. Často dostávám dotazy, zda je vodicí pes stále vyhledávaným společníkem nevidomých? Ano, pes je pořád velmi oblíbenou kompenzační pomůckou, o kterou lze žádat jako o zvláštní pomůcku na příslušném Úřadu práce.
Připomeňme však na tomto místě, že pes je doplňkem k bílé holi. Stále platí, že ten, kdo si psa pořizuje, by měl být zdatný a zkušený v prostorové orientaci a samostatném pohybu. Psovod je vždy ten, kdo vede na trase, kdo rozhoduje, kudy se půjde, kdo ví, jaká barva svítí na semaforu či jaký vůz MHD právě přijel. Za svou osobu i psa zodpovídá vždy sám zrakově postižený. Vodicí pes pomáhá na trase k jejímu rychlejšímu a pohodlnějšímu zvládnutí. Rozhodně pes není ten, kdo by na v terénu vymýšlel strategie a rozhodoval, kudy se půjde.
Přijetí vodicího psa
O přijetí jsem již psala v souvislosti s bílou holí či vlastního hendikepu. Můžeme se však v životě se zrakovým postižením setkat s rodinami, které nerespektují individualitu daného jedince. Vědí, že jejich rodinný člen má postižení, ale s respektujícím přístupem se nesetkáme. Zrakově postižení pak zažívají situace, že se sice rodina o ně v nějaké míře stará, ale spíše takovým způsobem, který si rodina myslí, že je ten správný a jediný dobrý. Přistupuje k hendikepovanému tak, aniž by respektovala potřeby postiženého jedince.
S tím pak i souvisí situace, kdy si daný člověk pořídí vodicího psa, který je jeho přítelem, doprovodem a pomůckou, a rodina se k této pomůcce staví stylem, že nevidomý do rodiny na návštěvu přijít sice může, ale psa musí nechat doma, jelikož jeho přítomnost není vítaná. Staví tím však zrakově postiženého do velmi nehezké situace, jelikož pokud máte psa ke každodenní mobilitě a orientaci, navíc rodina žije na druhém konci republiky, tak k přesunu za ní psa prostě využít musí. Pak není lehké se rozhodovat, zda za příbuznými vyrazit či ne.
Dalším aspektem věci je to, že pokud rodina bydlí poměrně daleko, pak je třeba, aby psa, kterého necháme doma, někdo pohlídal a zajistil mu vše potřebné po dobu nepřítomnosti majitele psa. Což může být další komplikací k vyřešení situace. Pro zrakově postiženého je pes člen rodiny, jsou spolu prakticky 24/7, a tak se pes stává součástí jedince, a tak jej nechcete jen tak nechat doma, když to není bezpodmínečně nutné. Někteří se pak tedy rozhodnou vynechat návštěvu rodiny, kdy jsou posléze konfrontování citovými výlevy, že rodinu nepřijeli navštívit kvůli psovi.
Já jako bývalý držitel vodicího psa chápu stanoviska jiných majitelů VP. Pokud by měl pes pobývat někde, kde to pro něj není komfortní (dvorek, bouda), nač není tedy zvyklý, neboť to doposud nezažil, bych ho také tomu stresu vystavit nechtěla. Občas bývají argumenty rodin krapet nesmyslné a přehnané ve smyslu, že v rodině jsou malé děti, co když jim pes ublíží, že pes dělá nepořádek, všude jsou chlupy, pes slintá a co když mu bude špatně…? A tak vznikají nepříjemné třecí plochy mezi rodinnými příslušníky, které ke komunikaci nejsou vůbec příjemné.
Mezi člověkem a psem totiž vzniká opravdu až intimní pouto, které opravdu pochopí jen jiný majitel psa, což nemusí být vůbec pes vodicí. Avšak díky tomu, že psovod a jeho pes jsou spolu vlastně stále a všude tam, kam nevidomý potřebuje jít a trávit svůj čas, tak si myslím, že toto pouto a souznění je ještě o kus hlubší a pevnější.
Komunikace
Předně je veškerá interakce mezi lidmi o tom si promluvit a vysvětlit si své názory, postoje či stanoviska tak, aby prostor dostaly obě strany. Na tomto místě chci říci, že rozhodně chápu i postoj těch, kteří z nějakého důvodu přítomnost psů či zvířat nevyhledávají. Životní postoje lidí je třeba respektovat. A tak v případě, že jsem šla na návštěvu někam, kde jsem věděla, že sice psa tolerují, ale nevyhledávají, jsem ho nechala doma. Když toto nešlo, navrhlo se řešení setkání jinde tak, aby pes mohl jít také se mnou. Když jsem bydlela u rodičů, tak i tam jsme museli vymyslet pravidla, která budou vyhovovat všem. Když byl v obývacím pokoji nový tmavý koberec, Cilka byla světlá, tak na něj prostě nemohla. Já jsem to respektovala, jelikož nebyl důvod, aby pobývala v pokoji mých rodičů. Když jsem tam byla já, pes zůstal na svém místě, které měl stejně v jiné části bytu. Nutno říci, že tak byli všichni spokojení a nemusela probíhat nepříjemná diskuze, proč je onen koberec opět plný chlupů… Je tedy třeba, aby na kompromisy byly připraveny obě strany diskuze. Řešení situace však nemá, nechce-li jedna strana pochopit či najít společné slovo.
Závažnější se mi zdá případ, kdy člověk s postižením stále hledá sám sebe, jev procesu srovnání se se svým hendikepem. Mohl jej získat v průběhu života či je jeho vada progresivní, a tak zrovna prožívá zhoršení svého stavu, kdy mu pes toto pomáhá překonat, ale napětí v rodině mu naopak situaci velmi ztěžuje. Umím si moc dobře představit, že takový člověk velmi intenzivně řeší své sebepřijetí, svoji budoucnost, svoji samostatnost a soběstačnost. Uvítal by podporu svých blízkých, ale dostává se mu spíše negativní odezvy.
Zrakově postižení díky svému hendikepu mívají omezené sociální kontakty a zhoršený styk s okolím. Mají tedy menší prostor k socializaci, omezený přístup k aktivizačním činnostem. Velmi často bydlí na malých městech či vesnicích, nemají možnost se stýkat se stejně hendikepovanými jedinci, aby s nimi mohli řešit své záležitosti týkající se života se zrakovým postižením. A tak jejich nejbližším kontaktem zůstává rodina, která plní jednak funkci důvěrníka, ale i pečovatele. Rázem se však stane, že tito blízcí nechtějí chápat potřeby postiženého, netuší, že by přítomnost psa mohla pomoci zahojit duši, pomoc k soběstačnosti, samostatnosti, k zisku nových kontaktů, přátel, příležitostí, ale i sebedůvěry tím, že člověk dokáže něco samostatně a odhodlaně i přes to, že náhle ztrácí zrak a vyrovnává se s tímto novým stavem.
Jiným příkladem může také být, že nevidomý žije samostatně v jiné části republiky s jiným členem rodiny a jeho jediným výletem, povyražením či vystoupením ze stereotypu, je návštěva rodiny v jiné části země. Rodina však návštěvu podmiňuje nepřítomností vodicího psa, ačkoli ví, že je pes nedílnou součástí nevidomého.
Bohužel efektivní rozuzlení těchto vztahových eskapád neexistuje. Jak jsem již zmínila, vždy je to o nějakém způsobu komunikace a snahy vzájemného pochopení obou stran. Říkám si však, že pár chlupů a nepořádku je tak malý ústupek tomu, že člověk stráví čas se svými blízkými zvlášť, když bude rodina vidět, že pes je cesta ke štěstí a vyrovnání se s hendikepem jejich blízkého. Je mi jasné, že tvrdohlavost a přesvědčení o vlastní pravdě je silnější než moje idealistické řádky. Ale mám vzkaz pro ty, kterých se to týká, věřte, že podobné situace výše popsaným příkladům neprožíváte sami, že je více takových lidí, kteří jsou vystaveni těmto zdánlivě neřešitelným poměrům v kruhu rodinném. A těm, kteří své názory měnit nechtějí, vzkazuji, že život utíká příliš rychle na to, aby se člověk zabýval malichernostmi. Všem však je třeba popřát hodně sil, vyrovnanosti a racionality při řešení těchto životních záležitostí.
