Článek
Já sama jsem za svůj život byla několikrát v situaci, kdy jsem byla na nějakou dobu zcela nevidomá. To však je trochu jiná situace, než když jsou lidé zcela nevidomí od narození, a neměli tak nikdy možnost barvy vidět a vnímat v souvislosti s uspořádáním ve světě. Narodila jsem se se zbytky zraku, kdy jsem na barvy viděla, tak jsem se je učila stejně jako lidé zcela vidomí. Proto, když jsem byla po očních operacích nevidomá, tak jsem měla barvy i ve svých snech, a když mi někdo říkal, co má jakou barvu, tak jsem si to uměla představit. S barvami jsem vyrůstala a viděla jsem je do věku, kdy se již plně zafixují a člověk má o nich představu a umí je rozpoznat. Děti se učí barvy cíleně od dvou let, ale seznamovat je s nimi lze již po roce života, kdy se začíná např. jednou barvou a přidávají se barvy další. Ale jak je to u lidí, kteří barvy nikdy neviděli?
I lidé, kteří nemají možnost barvy vidět, s barvami nějakým způsobem kooperují. Pro nevidomé je téma barev spíše abstraktním pojetím, vědí, že barvy jsou součástí vizuálního světa, dle toho s nimi i pracují. Pravda je, že vystihnout pro někoho, kdo nevidí, jak vypadá nějaká barva, je nemožné. Lze samozřejmě k definici barev využít nějakou fyzikální definici v podobě vlnové délky, ale řekněme si upřímně, to nám vjem o barvě nepřinese.
Protože žijeme ve světě vizuálním, který je plný barev, tak se lidé nevidomí toto učí. A učí se to například mechanicky, aby věděli, co jakou barvu má. Učí se to proto, aby věděli, jak se oblékat, jak třídit prádlo, aby věděli, jakou má např. tráva či nebe barvu. I když pro mnohé z nich je nepochopitelné, že má nebe, moře, voda modrou barvu, neboť přirovnání nemohou konkrétně spojit se zkušeností. Znát barvy kolem sebe není ale důležité kvůli odívání a hovoru s lidmi, ale i literatura je plná barev, a tak je třeba vědět, o čem se to vlastně v textech píše. Dokonce, když se na různých exkurzích průvodci ptají, jak s nevidomými mají hovořit, tak je na ně apelováno, že při popisu zvířat, rostlin aj. není třeba se vyhýbat popisu v barvách. I když si nevidomí nepředstaví, jak vypadá černo-bílé zvíře, tak si ale umí představit, že je na povrchu nějak různě jiné.
Na základní škole jsme měli pozůstatky učebnic ze 60. a 70. let, učebnice pro nevidomé, které v sobě měly zabudované plastové fólie, na kterých reliéfně vystupovaly různé obrázky. Povrchy na obrázcích byly odlišně vyvýšené a také jiné na osahání. Tím pádem dle jinakosti povrchu se daly vytušit i různé barvy znázorněných věcí. Vypůjčím si teď vzpomínku mého kamaráda, který také absolvoval základní školu pro žáky se zrakovým hendikepem, který si vzpomněl na znázorněnou českou vlajku právě v této učebnici, kdy každý z třech klínů vlajky byl znázorněn jiným hmatným povrchem, a tak, i když nevíte, co je červená, modrá, bílá, si ale umíte představit, že každý ten klín je jiný – jinak barevný. A tak se zcela nevidomí učí, jak je svět vizuálně rozmanitý.
Dokonce snad v 90. letech minulého století mělo být období jakési korektnosti, kdy se myslelo na to, že by se texty upravovaly tak, aby neobsahovaly zmínky o barvách, aby to nevidomé nezraňovalo. Nicméně velmi rychle se od toho opustilo a je tomu tak dobře. Dokonce i ti, co jsou nevidomí zcela od narození by takové změny v obsahu knih nevítali.
S tímto souvisí i téma snění a barev u nevidomých. Ti, co nikdy neviděli, tak vizuální vjem ve snu nemají. Ti, co někdy měli možnost vidět, pak jim sny zůstávají plné představ konkrétních lidí, věcí, postav. Ale pokud tu zkušenost nemáte, pak ji do snu nepromítnete. Proto nevidomým od narození zpracovává mozek do snu ostatní jejich vjemy – sluchové, hmatové či čichové.
