Článek
Text jsem pojmenovala Odcházení. Pokusím se nyní přiblížit, v jakém kontextu je odcházení myšleno. Obsah článku mě napadl právě v minulých dnech, kdy jsem pocítila úskalí odcházení od zrakově postiženého. Byli jsme s manželem na komentované prohlídce, kdy jsme byli ve skupině zhruba dvaceti lidí. Expozice se mohla volně fotit, takže lidé korzovali sem a tam. Já se snažila většinou stát tak, abych nepřekážela nebo mě manžel postavil tak, aby mohl udělat fotografii. Po většinu času jsem šla vedle manžela či jsem se ho přidržovala za loket, aby mohl volně fotit. Stalo se, že jsme společně stáli a poslouchali výklad, ale on poodešel, aby udělal další snímek. Jenže mi to neoznámil, tudíž jsem na něj mluvila, ale odpovědi se mi nedostalo, či jsem se ho snažila najít zrakem, ale v množství postav, které mají navíc podobné barevně laděné oblečení či tvar postavy, jsem ho neidentifikovala. Také jsem se chtěla do něj zavěsit, ale hledala jsem loket naprázdno. Je to sice pár vteřin, ale i tak je to pro můj pocit velmi nepříjemné a nekomfortní, když ztratím kontakt s průvodcem.
Proto jsem nazvala text Odcházení, jelikož věřím, že většina zrakově postižených, kteří zrakem opravdu nemají možnost pojmout prostor kolem sebe, ocení, když ten, kdo je doprovází, poví, že kousek poodejde za účelem pořízení fotografie či přečtení si nějaké informace. Zrakově postižený má pak přehled o situaci, nemluví zbytečně na někoho, kdo tam není či se nesnaží zavěsit do jiné osoby, která je zrovna po ruce. Což se mi právě také stalo, tím, že manžel někde fotil, tak kolem procházel jiný muž, a já se už chtěla do něj zavěsit, ale jeho pohyb se mi zdál trochu jiný než manželův. Nejde ani tak o to, že člověk chytne cizí osobu, takových situací jsem měla již hodně, takové malé trapasy, ale spíš jde o to, že se lze tomu vyhnout a nepřivádět nevidícího do nepříjemných situací.
Rozumím tomu, že člověku, který nemá zrakový hendikep vůbec nepřijde na mysl, že by měl hlásit, že odejde dva metry udělat fotografii, ale představte si, že nevidíte nic, tak svůj doprovod opravdu neuvidíte ani neuslyšíte, i když vzdálenost je objektivně malá, pro zrakově postiženého však naopak velká, nemá o prostoru před sebou přehled. Jedinou jistotou je doprovod, který se však beze slova ztratil, byť na pár vteřin. Proto tedy stačí říci, počkej vteřinu, udělám fotku, hned jsem tu, pak zase říct, jsem tu, jdeme dál. Nebo jsem po tvojí pravé straně, dva metry od tebe, aby zrakově znevýhodněný mohl alespoň tušit, odkud má doprovod čekat. Popojdu kousek od tebe, když na mě budeš mluvit, uslyším tě, neboj se – resp. snažte se udržovat se zrakově postiženým stále kontakt, když ne fyzický, tak alespoň slovní, ať ví, kde vás má.
Ono stačí, když necháte zrakově postiženého někde čekat na neznámém místě, a jdete např. kousek dál něco vyřídit, byť vám se zdá, že to bylo pár vteřin, tak pro někoho bez zrakové kontroly se to zdá několikanásobně dlouhá doba, tak je dobré, je-li to možné, občas zkusit čekajícího kontaktovat s tím, ještě chvilku to bude trvat, nebo jsem opodál, stále čekám, ještě tři lidi a jsem u tebe. Příkladem je, když čekám na dětském hřišti a manžel pomáhá dceři na atrakcích. Sedím na lavičce, je tam hodně dětí, a ještě více rodičů, tudíž se mezi ně nevrhám, nekřičím přes celé hřiště, kde ti mí dva jsou, ale připadá mi již dlouho, co mě tam nechali sedět, i když jim v návalu hry nikoli. Proto oceňuji, když manžel po pár minutách zavolá nebo přijde, ohlásí se, co dělají, a já mám klid a tuším, kde se v rámci hřiště pohybují.
Podobné je to, když jste někde v interiéru se zrakově postiženým, že mu dáte vědět, že místnost opouštíte či že jste se vrátili, aby o vás zrakově hendikepovaný měl přehled. Berte to tak, že vy vidíte, kdo je všechno s vámi v místnosti, někdo bez kontroly zraku to potřebuje slyšet, aby věděl, na čem je.
Proto věřím, že každý zrakově postižený ocení, když ví, kde se nachází jeho doprovod, kolega či ten, s kým je v danou chvíli v kontaktu. Když ten, kdo nemá zrakový hendikep, poví, že odchází, že se již vrátil, že poodejde pár metrů, že stojí na doslech, že je metr od vás a další podobné fráze tak, aby zrakově postižený neztratil přehled a kontrolu nad situací zvlášť, nachází-li se v neznámém prostoru či na novém místě, kde dříve nikdy nebyl.
