Pohledy na zrakový hendikep

Vnímání a popisování vlastního postižení vždy souvisí s okolnostmi, za jakých člověk postižení získal. Významnou roli u všech stupňů zrakových vad hraje to, zda je postižení získané či vrozené.

U nevidomých od narození se často setkávám s postřehy ve smyslu toho, že jsou rádi za popis vizuálních možností svých postižených kamarádů. Nevidomí od narození nemají zkušenost s tím, jaké je to vidět, a tak sice mají nějaké teoretické představy o tom, že existují různé stupně zrakového postižení, ale i tak je pro ně abstraktní představa o rozdílu mezi viděním a neviděním. Takový člověk pak těžko popisuje např. zbytky zraku svých přátel, jelikož nemůže objektivně popsat ani to, když člověk vidí zcela v plné zrakové ostrosti.

Tato kategorie, zdá se mi, vzbuzuje v intaktní veřejnosti dosti otázek. Často se setkávám s tím, proč si říkáme, že jsme prakticky nevidomí, když vidíme. Všechny typy zrakového postižení mají v dané kategorii různé oční vady a různé zrakové možnosti jedinců. Nelze tedy v rámci jedné kategorie říci, že všichni vidí stejné věci, a tak mohou zvládat stejné úkony a dovednosti.

Samotná praktická slepota může jednomu umožňovat čtení zvětšeného černotisku např. ještě za pomoci optické pomůcky, další však na práci s textem již bude potřebovat pomoc hlasové syntézy. Jejich zraková ostrost je však na takové úrovni u obou, že jsou zařazeni do stejné kategorie. Člověk, který je prakticky nevidomý, má natolik zrak poškozen, že mu jeho vada neumožňuje např. samostatnou chůzi bez bílé hole, nemůže bez kompenzačních pomůcek pracovat s textem, veškeré sebeobslužné činnosti provádí bez zrakové kontroly, neboť zbytek zraku, co má, nelze k těmto činnostem využívat. To, že vidí výrazné barvy, nebo má zachovanou světelnou projekci, není důvod zpochybňovat jeho praktickou nevidomost.

Uvědomuji si, že je těžké pochopit rozdílné vizuální vnímání zvlášť, pokud člověk nikdy nezažil stav špatného vidění. Intaktní okolí si však umí stále nejlépe představit slepotu, kdy člověk „vidí“ absolutní tmu, což ve většině případů je také mýtus. Nevidomí obvykle nevidí tmu, je to vlastně takové nic, není to tma ve smyslu, jak si ji představují vidící. A i těch, kteří „vidí“ ono nic, je mezi zcela nevidomými velmi malé množství.

Co vidí slabozraký je také velmi individuální. Často se může nezaujatému pozorovateli zdát, že takový člověk vidí velmi dobře. Je třeba však rozlišovat, a to u všech zrakových vad, zda se jedná o prostředí známé či neznámé, neboť v důvěrně známém prostředí se i nevidomý člověk pohybuje jistě a pevně.

Když jsem ještě chodívala bez bílé hole, často jsem se posléze dozvěděla, že jsem nepozdravila, ačkoli jsme se s jedincem přímo míjeli. I když jsem nechodila s holí, nikdy jsem nerozpoznala detaily obličeje tak, abych je identifikovala. Vždy to pro mě byl blížící se člověk s rozmazanou skvrnou místo obličeje. Já sama jsem si často hodně věcí domýšlela či předpokládala, co by to mohlo být, nežli bych danou věc opravdu objektivně viděla. Kolikrát musí člověk dojít až k danému předmětu, aby jej zaregistroval, někdy je třeba k předmětu přidřepnout či k jeho přiblížení použít optickou pomůcku. Kolikrát nás zbývající zrak ošálí, myslíme si, že vidíme něco, ve skutečnosti je to však věc úplně jiná. Tyhle omyly jsem pociťovala obzvláště při nákupech, kdy jsem ve finále přinesla domů úplně jinou věc, než jsem původně chtěla – např. šátek na krk, který za mě měl být oranžový se zlatými puntíky, byl červený se zlatými ananasy.

U všech zrakových vad je důležitá příprava toho, co děláme. Udělat si předem představu o tom, jak činnost provedeme, napsat si itinerář postupu, napsat si plán cesty, snažíme se takto podchytit situace, které by nás přivedly do nepříjemností.

V době, kdy jsem využívala své zrakové možnosti, tak mi poměrně dost času zabralo např. hledání čísla dveří, domů či vchodů, kdy jsem musela obejít všechny, abych zjistila, jaká čísla jsou na dveřích. Někdy byla čísla napsaná tak vysoko, že jsem stejně výsledku nedocílila. Musela jsem často přiložit obličej s brýlemi až na dveře či si stoupat na špičky v domnění, že popis nějak zjistím.

Příprava také spočívá často v nastudování mapy či řazení vozů vlaku tak, aby člověk nastoupil správně tam, kam potřebuje. V mnoha případech nás doprovázejí při prostorové orientaci různé kompenzační pomůcky, ať je to již zmíněná bílá hůl, vodicí pes či různé orientační pomůcky. Ale je to také mluvící mobilní telefon s různými pomocnými aplikacemi, dále jsou to všelijaké optické pomůcky – lupy do ruky či přenosné kamerové lupy, ale i pomůcky na čtení tištěné předlohy.

Ve vizuálním vnímání také hraje roli aktuální počasí či světelné podmínky. Dochází ke zhoršené orientaci, když je šero, ale i v opačném případě, když je člověk oslněn přílišným množstvím světla od slunce či odrazem od jiných předmětů. Pak má jedinec tendence oči mhouřit a dívat se spíše do země nežli na cestu. Za šera či s končícím dnem je pak také orientace omezena ubývajícím světlem, a tak se stává, že někteří zrakově postižení již v tuto denní dobu z domu nevycházejí, neboť je samostatný pohyb pro ně nekomfortní, a bílou hůl ještě nepřijali.

Je tedy třeba neustálé ostražitosti a plánování. Je potřeba využít to, co člověk má, radovat se s dílčích úspěchů, a hlavně si uvědomovat, že veškerý proces a vnímání, přijetí a vyrovnání se s životními etapami je zcela individuální, a k tomu také tak přistupovat. Slabozraký může velmi často řešit své denní záležitosti jako nevidomý, jiné jako vidící. I někomu, kdo špatně vidí, může spíše vyhovovat přítmí nežli oslňující světlo, a proto není na místě tohoto jedince obvinit z toho, že přemršťuje své postižení, a zpochybňovat jej.

Snažila jsem se tedy přiblížit, jaké je vidět pro ty, co nevidí, ale i jaké je nevidět, i když člověk ještě něco vidí.