Článek
Digitální doba
Dnešní doba je nakloněna všem moderním technickým vymoženostem, a tak i studenti, kteří mají oči v pořádku, raději nosí do školy či na vzdělávací akce techniku než papírenské produkty. Pro nás, co máme zrakový hendikep, je tohle určitě vítané, jelikož se tak snadněji dostaneme k digitálním zdrojům vědění, můžeme se se spolužáky podělit o své poznámky, ale hlavně za pomoci asistivních technologií můžeme obsah vytvářet, přenášet a editovat.
Jenže v době mé základní školy, ale i gymnázia, nebyla tato praxe běžná, a tak se vše psalo rukou do sešitů. Již v té době jsem měla pár spolužáků, po kterých jsem přečetla jejich rukopis. Byl to tedy jeden člověk, a to spolužák ze třídy Jirka. Ten psal dostatečně čitelná a velká písmena tak, že jsem byla schopná, sice s dostatečnou časovou dotací, jej přečíst. Tuhle možnost jsem vnímala jako něco, co mi ulehčilo studium, když jsem byla např. nemocná a bylo třeba dohnat učivo v domácím prostředí. Mohla jsem si tak sama přepisovat zameškané hodiny a nemusela jsem čekat, až mi s tím pomohou rodiče. Což bylo vcelku běžné, když se měl přepisovat něčí rukopis s těžkým zrakovým postižením. Horší bylo, když jsme marodili oba, já i Jirka, naštěstí se to tolik nestávalo. I na gymnáziu jsem měla spolužačky, po kterých jsem byla schopna přečíst psaný text rukou. Ale již to bylo o poznání těžší. Tím, že ani jedna neměla zrakovou vadu, tak nemusela tomu přizpůsobit své psaní, a tak písmo bylo o poznání menší a slitější. Samozřejmě byly dny, kdy jsem musela připustit, že dnes obsah sešitu okem nepřečtu, a tak jsem požádala mamku, aby mi látku diktovala.
Složitější bylo, když jsem přepisovala matematiku, fyziku či chemii. Zde se jednalo o různé náročné zápisy, rovnice či grafy. Jelikož jsem na tabuli neviděla, tak vše, co se tam událo, jsem musela dohánět opisováním odpoledne doma. Musím zde napsat, že pouze opisování obsahu sešitů mě velmi vyčerpávalo. Žádalo si to ode mně velké soustředění, potřebovala jsem k tomu dostatek světla, lépe denního než umělého, musela jsem si častokrát dávat pauzy, jelikož mi docházely síly…
Možná si řeknete, proč jsem si to nešla třeba okopírovat. V té době ještě nebylo tolik moderní rozmnožovat texty, jenže to by můj problém beztak nevyřešilo, když bych musela luštit při učení cizí rukopis. Tak by mi učení a zpracování informací trvalo o poznání déle, a to ještě možná s nevalným výsledkem. Potřebovala jsem mít poznámky svou rukou, abych s nimi mohla posléze efektivně pracovat.
Takže jsem trávila i hodiny přepisem textů do sešitu, ale pak přišel ještě čas, abych se připravila na další den na výuku, neboť tohle byl obsah, který si většina třídy přinesla již ze školy. Já jej však musela dohánět. Dnes věřím, že tyto trable řeší přítomnost asistenta pedagoga či asistenta, který pomáhá lidem se specifickými studijními potřebami. Často jsem texty luštila pomocí lupy, kdy jsem přiložila lupu k textu, přečetla kousek, opsala jej do sešitu, opět vzala lupu, odložila, psala, a tak stále dokola… Teď po tolika letech si na to vzpomínám velmi živě s hořkostí a pocitem hrozné oční únavy a vyčerpání.
Po autonehodě
Po silném otřesu mozku jsem musela absolvovat několik poměrně zdlouhavých a vážných operací sítnice, kdy jsem definitivně ztratila schopnost číst texty očima, ať tištěné či psané rukou. I když jsem věděla, že stav před nehodou se již nikdy neobnoví, tak jsem jej tak snadno přijmout nechtěla. Což je jistě pochopitelné u všeho, co je pro člověka nové a náročné, ale hlavně složitější a více omezující. Ať se to týká samotného přijetí hendikepu, ztráty zraku či přijmutí bílé hole. Po návratu z nemocnice, po sražení vozem, jsem velmi rychle zjistila, že už mi nejde přečíst to, nač jsem dříve v rámci možností viděla. Ale stále tu byla šance, že až projdu rekonvalescencí, že můj stav bude lepší. Co se týče kvality vidění, tak již nebylo. Stále však všechny texty byly psané v ruce. Bylo třeba dokončit ročník, abych mohla jít k maturitě. A tak moje mamka přepisovala všechny sešity, abych si je v konečném důsledku již nepřečetla. Ale v tu dobu jsme to nemohly tušit, co mě ještě čeká. A tak mamka přepisovala do pozdních nočních hodin, abych měla vše, co budu potřebovat ke složení maturitní zkoušky.
Po pár týdnech bylo již jasné, to jsem byla již po třech očních operacích, že zrakem již číst nebudu. Nastala tedy éra záznamů na diktafon. Mamka nahrávala a nahrávala. Já si zkoušela tisknout texty např. fontem Arial 32 tučně v domnění, že ho přečtu a budu se učit u stolu a krásně si obsah budu podtrhávat. Vezmu si lupu či si vložím texty pod tehdejší model lupy kamerové… Třeba říci, že model „kamerovky“, co jsem vlastnila, byl z roku 1994 a k softwaru té doby šel připojit velmi těžce. Ale tátovi se to podařilo, ale já na monitoru stejně nic neviděla, obraz byl černobílý, monitor malý a já skoro slepá…
Čtyři dny do maturity
Z poslední hospitalizace před maturitou mě pustily čtyři dny před ní. Míra stresu v té době je nepopsatelná, usínala jsem po půlnoci, budila se v pět a věděla jsem, že mám doma hory papírů, které nemám možnost se naučit, ale ani nemám možnost si k nim sednout a zpracovávat je. Logicky moje mamka nemohla stihnout vše namluvit, starala se o mého bratra, chodila za mnou do nemocnice, také do práce, a tak jsme prostě vytahovaly náhodné maturitní otázky z každého předmětu a ty jsme si četly. Jenže já do té doby byla zvyklá pracovat zrakem, a tak přijímat informace poslechem a ještě si je pamatovat, bylo velmi náročné. Navíc stále ještě bylo brzy po kontuzi mozku, špatně jsem informace ukládala a nemohla si je dobře vybavit.
Již jsem zmiňovala, že jsem maturitu zvládla velmi dobře díky tomu, že v průběhu let na gymnáziu jsem opravdu dřela, a tak jsem si i leccos pamatovala. Ale i po těch 23 letech od maturity a autonehody se mi opakovaně zdá o situacích, že se mám připravit na zkoušku, je jedno, zda je to maturita či státní zkouška na VŠ, a já mám k dispozici pouze rukou psané texty a jdu ke zkoušce nepřipravená. I na zkoušce mám psát rukou a luštit různé materiály zrakem… Ve snu cítím tu beznaděj, strach a stres z toho, že nemám možnost, jak psané a tištěné texty dešifrovat, protože nevidím…
Těmito mými řádky jsem chtěla říci to, že i když jsem od té doby vystudovala pár oborů na vysoké škole, dělala rekvalifikační kurz, vše jsem zvládla velmi úspěšně, že i tak mám traumata, která se mi v průběhu života připomínají. Snažím se ukázat, že je osvobozující o nich mluvit a podělit se o ně s okolím. Třeba tato má zpověď pomůže dalším lidem k překonání těžkých životních situací.
