Příliš mnoho podnětů může být pro zrakově postiženého kontraproduktivní

Velmi často přednáším studentům různých zdravotních či sociálních oborů. Většinou je to v kontrolovaném prostředí z mojí strany. To znamená, že místo, kde přednáším, znám. Vím, jak je rozmístěn nábytek, v jaké vzdálenosti budou studenti sedět, znám přibližný počet posluchačů. Vím, jak je místnost uspořádaná, kam jsem si odložila a připravila potřebné předměty k prezentaci. Na začátku vysvětlím posluchačům, že mám problém se zrakem, že je tedy žádoucí dotazy pokládat rovnou bez zvedání rukou a že ukazování pomůcek bude probíhat tak, že si je nejprve vyhledám hmatem, tudíž mi to trvá o malou chvilku déle. Pravidla jsou stanovena, a prostředí je pro mě komfortní. Prostor je známý, věci mají své místo a může se začít.

Odlišná situace však nastává, když se přednášky odehrávají na místě novém – neznámém. Tentokrát se veřejné prezentace odehrávaly v rámci festivalu Dny umění nevidomých ve veřejné Studijní a vědecké knihovně Plzeňského kraje. Kdy se workshopy odehrávaly v prostorách knihovny, což byla velmi široká chodba, na níž měly prezentaci různé sociální služby.

Bylo tedy třeba nejprve se seznámit s místem, kde se bude akce odehrávat. Musela jsem si zhruba zapamatovat uspořádání prostoru, kde najdu lavičku, kde je část prezentovaných pomůcek, jak je lavička vzdálená od stolu, kde sedím a kde jsou další pomůcky, kde budou přednášet zbylé moje kolegyně. Musela jsem si alespoň orientačně zafixovat uspořádání předmětů na vcelku prostorném stole, abych nemusela pracně šmátrat rukou po stole, až o nich budu hovořit.

Kdybychom v tomto prostoru byly samy, byla by situace jednodušší, avšak kolem nás hovořilo ještě několik dalších poskytovatelů služeb, na jejichž stanovištích působilo také několik zástupců organizace. Na místě konání bylo, pro mě, také velmi oslňující světlo, které mi slilo místo do jednoho zářivého prostoru, takže jsem se v místě neměla čeho chytit, neměla jsem žádný orientační či záchytný bod.

Akce byla veřejná bez časového rozvrhu prezentací, takže se v jednu chvíli mohlo v místnosti vyskytovat hned několik desítek lidí, když přišly různé třídy studentů a studentek. Ti se rozmístili na všechna stanoviště, co byla k dispozici, prostor hučel kakofonií hlasů, smíchů, zvuků z pomůcek… Musela jsem filtrovat v hlavě hlasy a informace od sousedních organizací, soustředila jsem se na výklad mých kolegyň, abych na něj mohla navázat svým výkladem, a ještě jej případně doplnit. Střídaly jsme se v přednášení, a tak jsem musela plynule hovořit o naší činnosti, rukou hledat na stole pomůcky, které ale již pomalu měnily místo tím, jak každý potřeboval vzít pomůcku do ruky a osahat ji. Snažila jsem se držet nit výkladu, letmo poslouchat, co povídá kolegyně na dalším našem stanovišti, a ještě odpovídat a klást otázky posluchačům, aby pro ně přednáška byla zajímavá. Tím pádem jsem musela vynaložit soustředění na odpovědi těch, co stáli kolem našeho stolu, jelikož hlučnější návštěvníci ostatních workshopů velmi často přehlučili ty, co jsem potřebovala já slyšet nejvíce – studenty u mého stolu.

Pokud byli u stolu tři lidé, pak jsem se na ně mohla více soustředit nežli v případě celé třídy, kde jsem neměla žádnou zpětnou vazbu, oční kontakt s lidmi nemám a v mumraji hlasů a hluku jsem netušila, zda rozhovor probíhá u mého stolu s tím, že se kolemstojící nudí či už se to týká vedlejší prezentace nebo našeho dalšího stanoviště.

Bylo tedy nutné se pekelně soustředit, jak na vlastní výkon, ale právě i na filtrování všech informací z okolí, aby člověk měl alespoň představu o dění, a případně o tom, nač má či nemá reagovat. Takovéto situace mohou a jsou vyjitím z komfortní zóny zrakově postiženého.

Chvílemi jsem si připadala opravdu ztracená a nechala jsem události plynout s tím, že mi kolegyně velmi pomohla, když poslouchala, co prezentuji a podávala mi do ruky pomůcky k tématu určené, což mi výrazně usnadnilo situaci.

Okolí si může říci, že však pouze přednáším informace, které znám, které využívám denně a pracuji s nimi již desítky let. Ano, to je pravda, ale v podmínkách, které jsou právě ztížené výše popsaným, se z takové prezentace stává pěkná bojovka zvlášť, když máte kontakt s účastníky pouze hlasem a sluchem nikoli zrakem. Nemůžete si tedy ověřit, zda interagují na to, co říkáte a nevíte, jestli odchází od stolu, jelikož už u něj byli nebo proto, že je to nebaví.

Takže, když někdy potkáte někoho se zrakovým postižením, který bude mít soustředěný a napjatý výraz, tak to nemusí být tím, že by byl výraz směřován k vám, ale možná zrovna svádí boj s přílišným množstvím podnětů, které mu nejsou příjemné, a snaží se je filtrovat a udělat si v nich přiměřený pořádek, který by pro něj byl komfortní a přinesl mu užitečné zdroje.