Rozpaky při komunikaci se zrakovým postižením

V mých textech často sdílím návody na to, jak by měla ideálně fungovat komunikace při setkání s někým, kdo nemá zrakovou kontrolu. Víme, že není vhodné říkat rovnou pozdrav, aniž byste oslovili člověka jménem. Není žádoucí na nevidomého pokřikovat z druhé strany ulice. Není vhodné pozdravit a čekat, zda vás hned zrakově postižený pozná po hlase… Zkrátka je milé se rovnou představit, dát chvilku nevidomému na to, aby si srovnal myšlenky v hlavě a mohl vás podle hlasu zařadit. A když jste si jistí, že obě strany ví, kdo je kdo, pak začít plynulou konverzaci.

Tohle je velmi častý nešvar při rozhovoru a setkání nevidomého a vidícího, kdy je tedy nevidomý v nevýhodě, že často neví, s kým hovoří. Já si opět nedávno prožila tuto situaci, a shodou okolností i moje známá, a tak jsme si posléze sdělily své pocity a dojmy, jaké v nás taková setkání zanechávají.

Jelikož sdílím s mými čtenáři situace ze života s těžkým zrakovým postižením, tak jsem se rozhodla zařadit i právě takovou zkušenost, ačkoli ne všichni zrakově postižení by situaci prožili a vyhodnotili totožně jako já. Každý z nás je odlišný a individuální, a tak podobné případy prožíváme odlišně.

Já chci pouze popsat stav, který může nastat, když nevím, s kým hovořím. A jak by bylo příjemné hned vědět, s kým mám tu čest. Předem zdůrazňuji, že i já mám na tomto svůj díl viny a musím pracovat sama na sobě. Ale i ti, co vidí, mohou mít na paměti, že nevidícímu je třeba se představit, i když se znáte desítky let. V dialogu jsou vždy dvě strany, které spolu reagují a mají vliv na průběh hovoru, tak samozřejmě i zde hraje roli jak sám nevidomý, tak i ten vidící.

Ale pojďme již k tomu příběhu. S rodinou jsme byli po nákupech v potravinách. Je dobré na počátku přiblížit situaci v hypermarketu. Pokud skenujete svět ušima a rukama, pak v takto rušném prostředí, jako hypermarket beze sporu je, máte hodně práce s tím filtrovat veškeré podněty kolem sebe. Lidé hovoří, přesouvají se z místa na místo, rodina na vás mluví… Je třeba dávat pozor na to, aby člověk nezpůsobil nějakou škodu, když nevidí. Občas smysly zaujme hlášení na prodejně. A do toho se ještě člověk snaží přispět k rychlejšímu nákupu tím, že pomůže s výběrem potravin.

A tak si tak přebírám brambory, vše dělám hmatem a soustředím se na ohmatávání jednotlivých brambor, aby byly pocitově co nejhezčí. Kolem mě proudí lidé, tahají pytlíky, taky berou kusy z té samé přepravky a různě se o mě otírají…V tom se ozve: „Ahoj, Lindo…“.

Moje hlava začne hned urputně přemýšlet nad hlasem, který slyší. Zatím nevím, kam člověka zařadit, ale osoba mě zná jménem, ale já netuším, zda jí mám tykat či vykat. To, že jedinec řekl ahoj, pro mě nic neznamená. Může to být nějaký známý mých rodičů, který mi tyká a já jemu nikoli. Tohle vše se odehrává během milisekund. Ještě čekám, jak na to bude reagovat zbytek rodiny? Jenže ti zrovna odběhli a já jsem tu sama. A tak prošvihnu moment, kdy jsem mohla říct, že nevím, kdo to je a s kým mluvím. Osoba pokračuje již dále v dialogu. „To jsem rád, že tě vidím, už dlouho jsme se nepotkali.“

Já opět přemýšlím a analyzuji, že se tedy potkáváme a asi se známe delší dobu, ale hlas mi stále nic neříká. Odpovím tedy ahoj a pokračuji na zdvořilostní vlně, že jsem ráda, že se vidíme. Muž se ptá na moje rodiče, jestli jsou v pořádku. Reaguji a vedeme dál rozhovor. Držím stále ten pytlík a tu bramboru, o které ještě nevím, zda je hodná našeho oběda. Proneseme ještě pár vět a loučíme se. Trochu se mi uleví, že jsem nezpůsobila trapnou situaci tím, že jsem netušila, s kým mluvím. Jsem ráda, že hovor skončil.

Přijde můj muž a pozdraví dobrý den. Což mě zmate, jelikož jsem teď ještě více na rozpacích, zda můj pozdrav také neměl znít dobrý den a nikoli ahoj. Ptám se manžela, kdo to byl, že já se bohužel nechytla. Muž neví jméno, ale říká, že je to jeden z kamarádů od mého táty. Tím, jak to řekl, tak mi hned hlas onoho muže naskočil tam, kam patří. Hned jsem věděla, kdo to byl. Opravdu pána znám dosti dlouho. Je to letitý kamarád mého táty, který k nám často chodil domů na návštěvy. Stále se s mým tátou přátelí. Řekli byste, jak je možné, že jsem ho nepoznala?

I když k nám známý chodil roky na návštěvu, stále ho na sídlišti potkáváme, sice nepravidelně, ale žije na stejném místě. Občas ho vídám i v přítomnosti mých rodičů, tak na daném místě v marketu při filtrování mnoha dalších podnětů, jsem ten hlas prostě nezařadila, a přišel mi snad až cizí. I když vzadu v hlavě jsem měla pocit, že jej znám, ale naprosto netuším odkud.

I když žiju se zrakovým postižením desítky let, obličeje jsem nikdy nerozeznala, tak jsem se nenaučila říci si, že nevím, s kým hovořím. Snažím se to stále připomínat a být v tomto ohledu více asertivní. Však jde také o moje pohodlí a komfort při setkání a interakci s ostatními, ale jak vidno, stále mi to moc nejde.

Hlavou se mi totiž honí, že nechci zasahovat do rozhovoru, který již plyne. Také si řeknu, že teď není ta pravá příležitost si říci. Jenže pak nějak člověk ten pravý čas promešká a už je pozdě se zeptat, kdo vlastně onen člověk je? Také si namlouvám, že jistě během rozhovoru vyplyne, kdo to je a já budu v obraze. Častokrát to nevyplyne a já pak několik dní dumám nad tím, koho jsem to potkala. Kdybych se zeptala, tak bych věděla, ale také bych mohla rozhovor vést více konkrétněji k dané osobě. Takto musím držet konverzační téma, jelikož netuším, nač se zeptat, když nevím, s kým si povídám.

Tím, že nevidím, tak se ani na setkání nelze připravit. Vidící stále prohlíží terén a zahlédne známé tváře, a tak tuší, že může rozhovor přijít a nějak obecně se na něj připravit. Ale v případě nevidícího je to vždy naráz, že je ze setkání moment překvapení, a nevidomý s tímto více či méně musí hned pracovat. Úspěšnost hovoru, jak vidno, je různá. Vůbec tady nechci dávat vinu nikomu, a už vůbec ne muži z příběhu, že neřekl hned, kdo je. Tím, že mě znal roky a věděl, že ho znám, tak ho ani nenapadlo, že by měl říci, kdo je. Ani netuší, dle mě, že by to měl dělat. Však jsem dříve viděla lépe, a to, že nevidím už skoro nic, ani netuší. I když samozřejmě ví, že mám zrakový problém. Ale zde je také komplikace v tom, že i onen muž má představu o tom, že když člověk ještě něco vidí, tak vidí. Pokud by neviděl nic, tak je zcela nevidomý, a to já přece nejsem. To by se k němu doneslo, můj otec by mu to jistě řekl. Jde tu opět také o samotné vnímání a znalosti typů zrakového postižení, které jsou intaktní veřejností zkreslené a nedostatečné. To, že jeho obličej nevidím, že poznám světlo a tmu a nějaké fleky v podobě lidí, to už okolí neřeší. Taky proč, však se jich to netýká.

Chtěla jsem tedy s vámi sdílet, že i běžný rozhovor může nevidomému přinést úskalí. Každý si totiž neumí říci, co potřebuje. Je třeba introvert nebo o zrak přichází. Nechce přiznat, že neví a že vlastně nevidí, kdo je daná osoba. Ale třeba je mu i nepříjemné, co by si daná osoba myslela, kdyby řekl, že ji nepoznává. Pravděpodobně by si jedinec o zrakově postiženém nemyslel nic špatného a všechny tyto konstrukty jsou pouze v naší hlavě. Ale jak jsem psala, i já na tomto uvědomění ještě musím také pracovat. Není přece nic špatného hned si říci, když nevím, kdo se mnou interaguje a přiznat si to. Zkrátka pronést, že je mi to líto, ale že já opravdu už skoro nic nevidím, a zrovna tě/vás neumím zařadit a poznat. I když tvůj/váš hlas je mi povědomý, možná známý.

Nějaká taková diplomatická věta nemůže přece nikoho urazit, a nevidomý bude hned ve větší pohodě. A navíc vidící si příště bude tuto zkušenost pamatovat a třeba se hned připomene i se jménem. Ve finále si těžkost často způsobuji sama tím, že se neozvu. Je mi jasné, že pravidla komunikace s nevidomým, nenosí intaktní jedinci v kapse, aby je mohli ve volné chvíli číst a při nutnosti aplikovat. A tak bych jim to mohla usnadnit, a tak i sobě, kdybych je na toto pravidlo komunikace diplomaticky navedla právě takovým příkladem ze života. Ale člověk se stále učí a pracuje na sobě. Budiž můj text návodem pro obě strany, pro vidící, že je kvitováno, když se nevidomému vždy a všude představí. A pro nevidomé, že není ostuda si říci a zeptat se, s kým hovoříme, když to nevíme.