Článek
Příprava jídla
Postupy, které člověk se zrakovým postižením využívá ve své kuchyni při přípravě pokrmů, je zcela individuální. Je to poplatné možnostem a schopnostem dané osoby. Tyto dovednosti a schopnosti se také odvíjí od zrakové vady, kterou člověk má. Určitě na to má vliv i dané prostředí, v němž takový jedinec žije či přístup těch, kteří v domácnosti s osobou pobývají. Záleží též na dalších zkušenostech, které člověk nasbíral a sbírá během svého života. Důležitá je míra soběstačnosti, samostatnosti, ale i povahové vlastnosti daného člověka. Dle všeho zmíněného se pak odvíjí schopnost samostatně pracovat v kuchyni.
Někdo uvádí, že je pro něj velmi obtížné smažení, jiný se této procedury nebojí, další se obává mazání a rozetření nátěrky na rovnou plochu pečiva, dalšímu činí problém krájení. Nelze zobecnit, v jakém věku by měl člověk, jenž špatně vidí, zvládat konkrétní úkony. Důležitý je též přístup rodičů ke svému potomkovi, zda je spíše rezervovaný, úzkostný či zda rodiče provádějí nácvik se zrakově postiženým i v rámci sebeobsluhy právě za účelem přípravy jídla.
Není tedy nikdy pozdě začít se učit nové dovednosti směřující k samostatnějšímu životu. Není na místě se porovnávat s ostatními, jelikož neznáme jejich vstupní podmínky a situaci. Kolikrát je jeden zručnější než ten druhý, což vůbec nemusí souviset s tím, že je člověk hendikepován.
Já sama např. krájím ovoce (jablka, hrušky) rovnou nad košem v ruce, kdy vykrájím jádřinec a rovnou vyhazuji do odpadků. Ušetřím si tak prkénko, které by bylo třeba posléze umývat. Zvládnu takto očistit i brambory, broskve, vypeckovat meruňky či švestky. Je to ale tím, že se nebojím práce s nožem a jsem zvyklá s ním pracovat poměrně od mladého věku. Moji rodiče se nebáli, vždy říkali, ať si to zkusím, že to budu potřebovat. Jak krájí vidící jsem si nikdy však detailně neprohlédla, takový kvalitní zbytek zraku jsem nikdy neměla. Nesporně je však moji výhodou, že za dobrých podmínek a vyhovujícím kontrastu bych mohla barvu broskve vidět.
Kontrast
Když jsem zmínila kontrast, tak ten hraje významnou roli při práci v kuchyni pro ty, kteří mají zbytek zraku. Červené rajské jablko či paprika se bude špatně krájet na červeném prkénku. Když si položíme bílé prkénko na bílý podklad, pak neuvidíme okraje plochy na krájení. Na bílé prkénko se nám ale hodí skvěle červená či zelená barva potravin. I s těmito variantami je třeba počítat, pokud chceme využít náš zbývající zrak a pracovat efektivně.
Pohrát s kontrastem si lze i při servírování jídla pro někoho, kdo špatně vidí. Nedáme mu rajskou omáčku do červené misky, nebudeme nalívat čirou vodu do čiré sklenice, ani mléko do bílého hrnku. Snažíme se používat takové nádobí, které je výrazné, aby jej měl možnost slabozraký člověk dobře zachytit svým zrakem.
Konzumace
Již jsem se setkala s tím, že si veřejnost myslí, že je pro konzumování jídla pro nevidomého lepší použít lžíci a talíř/mísu s vyššími okraji. Nepochybně to může některým jedincům vyhovovat. Není to však žádné obecné pravidlo. Zrakově postižení jedí příborem, servírují na plochý talíř. Dokonce není třeba zrakově postiženému stravu před konzumací krájet či jej krmit. I s tímto jsem se setkala při hospitalizaci ve zdravotnickém zařízení, což však považuji za velmi milé gesto nežli nerespektování toho, že jsem prakticky nevidomá.
Servírování
Vítané je pro zrakově znevýhodněného, když ví, co se před ním na talíři nachází. Ocení tedy popis pokrmu, příp. doplněný o vojenský navigační systém dle hodinových ručiček– tedy brambory na dvanácté, maso na šestce, zelenina na trojce. Také můžeme upozornit na to, že šálek s kávou se nachází po tvé pravé ruce, před tebou je dezertní talířek s kouskem dortu, který stojí špičkou k tobě. Není pak nutné zkoumat obsah talíře nenápadně hmatem a příborem, a hned se můžeme pustit do konzumace.
Švédské stoly a rodinné oslavy
Co se týká bezbřehé nabídky jídla v rámci švédských stolů, tak zde je samostatnost někoho, kdo na to nevidí, vyloučena. Není možné veškeré jídlo osahávat a zjišťovat, co se na mísách nachází. Osobně oceňuji, když mě doprovod vezme na „prohlídku“. Projdeme si nabídku, zde je hodně důležitý popis všeho, co doprovod vidí. Ať se pak nestane, že se vás spolustolovníci zeptají, zda jsem měla tu dobrou kaši, co tam je? Já bych si ji i dala, kdyby mi o ní někdo řekl… Taky se mi stalo, že mi to doprovod nehlásil, neboť si myslel, že bych to nejedla…Posléze můžete svého svěřence usadit a postupně snášet pokrmy na stůl. Také může zrakově postižený asistovat při nošení jídla, zvládne-li to. Tento proces je pak čistě v interakci spolupracující dvojice.
Na rodinných oslavách také bývá různé jídlo na stole, mezi ním stojí sklenky s pitím, různé krekry, brambůrky a další pamlsky. Opět je stěžejní prezentovat celou nabídku tak, aby si mohl nevidomý vybrat. Není asi úplně komfortní říkat stále: podej mi jednu chuťovku, za minutu – podej mi ještě…Je lepší, dle mého názoru, nandat na talíř zrakově postiženému od každého z nabídky, ať si konzumuje, co chce, a má tak přehled o jídle na svém talíři a nemusí se stresovat tím, že musí stále někoho upomínat, a vlastně neví, co ještě by si měl k jídlu přát či vyžádat.
Stále nezapomínejte popisovat vše, co se na tabuli před vámi nachází. I když jste např. sami s někým, kdo nevidí, a připravíte občerstvení, je perfektní, když popíšete polohu hrnku s kávou a část dortu, ale když neřeknete, že po levé straně stojí ještě sklenička s vodou a vedle ní miska s brambůrky, pak nevidomý opravdu neví, že tato nabídka tam je.
Nemyslete si, takové komunikační šumy vznikají i v rámci domácnosti, kde žije „zdravý“ jedinec se zrakově postiženým již dlouhá léta…Modelová situace po večeři: „Ty sis ani nedala zeleninu, neměla jsi na ni chuť?“ Já: „Já bych si ji dala, kdybych věděla, že tu je. Ty jsi nic neříkal, tak jsem vytušila, že již došla…“ Takže raději se vícekrát ptejte, ať máte vše, co potřebujete. To platí samozřejmě pro obě strany – pro vidomé i nevidící.
