Článek
Můžu se zeptat…?
Položením této otázky velmi často začíná promluva na téma, jak já vlastně vidím, neboť je to pro tazatele záhada. Většinou tento dotaz zazní až na konci nějaké spolupráce – přednášky, intervence či setkání… Vždy odpovím, že se určitě jedinec může zeptat na to, co jej ještě zajímá. Dále se povídání rozvíjí ve smyslu, že si daný člověk myslel, že nevidím skoro nic, ale náhle je na pochybách… Často mě zarazí, že mají lidé potřebu nějak negovat stav či výroky druhých. Většinou se snažím lidem vysvětlit, jak to je s mým viděním.
Jak vidím
Píšu a říkám to velmi často, nic nepřibarvuji, nic nezamlčuji. Mám nepatrný zbytek zraku na jednom oku, druhé je slepé. Rozlišuji světlo a tmu. Vidím jako přes opravdu hustou mlhu, za výrazného světla rozliším výrazné barvy. Nepoznám obličeje, tvary ani jiné detaily. Když naproti mně sedí člověk, tak jej vidím jako neurčitý obrys, nerozlišuji ani části těla, ani detaily tváře aj. Své zbytky zraku nemohu využít k prostorové orientaci tak, abych se mohla pohybovat samostatně. Co se týče sebeobsluhy, pak za určitých podmínek rozpoznám, že je paprika červená, že šálek je černý v kontrastu se světlým povrchem, kde mi stojí tmavý hrnec na bílé pracovní ploše linky. K detailní práci jako krájení potravin, vybírání koření či vážení produktů však musím využívat naučené postupy a kompenzační pomůcky k těmto činnostem určené.
Co se týče práce s textem, tak již optické pomůcky nevyužiji, i když v minulých letech jsem ještě kamerové lupy či lupy do ruky využívala při studiu jazyků poměrně hojně. Aktuálně již toto není možné, a tak využívám různé pomůcky na převod tištěné předlohy do digitální, ať je to počítač se skenerem, stacionární čtečka tištěné předlohy, nebo OCR v mobilním zařízení.
Pochybnosti
Ráda se o tyto mé záležitosti každodenního života podělím s ostatními zvlášť, když se jedná o člověka, který přichází o zrak a stále hledá odpovědi na otázky kolem života se zrakovým postižením. Posléze se ale stejně dozvím, že na mně není poznat, že bych neviděla, a tak daného člověka napadlo, že se mě raději zeptá, zda se okolnosti ohledně mé zrakové ostrosti nezměnily.
Situace se má tak, že v rámci interiéru, kde je pro mě známé a bezpečné prostředí, se pohybuji vcelku hbitě a sebejistě. Je to tím, že mám prostředí důvěrně osahané, znám všechna jeho místa, vím, co je kde rozmístěno. Věci mají svá pevná místa, která respektují i ti, kteří se mnou prostor sdílí. Netrpím žádnou pohybovou vadou, abych měla špatnou motoriku či se pohybovala nekoordinovaně. Jedná se např. o moje domácí prostředí a mé pracoviště, kde se pohybuji jistě. I tak si ale vykrývám rukou prostor před sebou tam, kde vím, že bych mohla do něčeho narazit např. ramenem či bokem. Nechodím a nevyužívám v prostorách bytu či kanceláře bílou hůl.
Jsem-li na pracovišti, znám umístění pomůcek k prezentaci, pouze sáhnu a vím, kde věci leží. Toto je však také způsobeno tolerancí a respektem mých kolegyň, které nechávají předměty na stejných místech, tj. přesně tam, kde mají být. Doma to samozřejmě funguje obdobně. Proto může člověk, který nepracuje zrakem, působit tak, jako by zrak využíval. Tím, že jsem se narodila již se zrakovým postižením, tak s procesem adaptace pracuji již hodně dlouho, a tak působím asi hodně sebevědomě v rámci koordinace a pohybu bez zraku.
Ti, co přijdou náhle o zrak, si na pohyb a orientaci musí zvykat a sžívat se s nově nabytým stavem. Ti pak mohou mít své pohyby nejisté, nekoordinované, či rozvážné. Pohybují se velmi pomalu a opatrně, podél vodicích linií, každý krok si rozmýšlí a jsou spíše váhaví. Toto vše se však odvíjí od toho, jak dlouho daný člověk zrakovou vadu má, jak ji přijal, jak se na ni adaptoval, jak přijímá nové výzvy na zdolávání překážek, které život bez zrakové kontroly přináší.
A zase ta individualita
Jsme tedy opět u individuality daného jedince. Mohou být dva lidé, kteří mají stejnou zrakovou vadu - např. budou oba zcela nevidomí od narození, ale i tak se budou ve svých činnostech a ve svém vystupování vykazovat úplně rozličně. Záleží na jejich zkušenostech, schopnostech, možnostech, ale i prostředí, kde žijí, hraje podstatnou roli. Tady nás spíše určuje náš naturel nežli zraková vada.
Věřím, že člověku, který není zasvěcen do života s postižením zraku, nezná nikoho takového, může přijít neuvěřitelné, že jsem přesně schopna najít věc, která mi upadla na zem, aniž bych ji viděla. Když si odložím předmět na konkrétní místo, že jsem s to jej trefit rukou zcela přesně, ale je to dáno tím, že pokud vím, že mi předmět padá na zem, soustředím se sluchem na jeho dopad. Poslouchám směr pádu. Když dopadne, pak jsem schopná odhadnout, kde leží, aniž bych využila zrak. Podobné je to s předměty, které si sama uložím, když je jiný člověk nepřendá jinam, pak je jistě najdu.
Dělám si v hlavě představu o prostorovém uspořádání místnosti (prostoru), a tak vím, kde co je, jak je rozmístěn nábytek, kde jsou okna, dveře, posléze není složité se hbitě pohybovat tam, kde to znám. Ale, jak již zaznělo, nemají to tak všichni nevidomí. Proto bych se vyvarovala tvrzení o tom, že se někomu nezdá míra zrakového postižení u daného člověka, jak ten tvrdí. Někomu to pak může připadat, že je obviněn ze lži, z toho, že se snaží být objektem lítosti, když si vymýšlí rozsah svého postižení či snad chce získat větší profit ze sociálních dávek. Přitom nikdy nevíte, čím si daný člověk prošel, aby byl tam, kde je nyní. Kolik musel vynaložit úsilí, aby se posunul ve svých schopnostech, do jaké míry přijal své postižení či jak k hendikepu přišel…
Asi původně neškodná otázka může způsobit rozpaky a rozhořčení u toho, komu byla položena. Představte si, že přijdete o zrak vlivem úrazu ne vlastní vinou, roky se s tímto stavem vyrovnáváte, prožíváte vzestupy a pády. Když jste relativně v životní pohodě, přijde někdo, kdo se vás zeptá, zda opravdu nevidíte nic… Určitě není špatné se ptát, jak vidí osoba, s kterou hovoříte, ale zvolila bych nějaký konzervativnější postup a lidštější přístup. Vyvarovala bych se narážkám na to, že ty určitě vidíš, protože využíváš mobilní telefon, a ty si vymýšlíš, že jsi nevidomá, abys mohla nosit bílou hůl, vždyť ještě něco vidíš…
