Článek
Barvy
Nevidomí jednotlivě prožívají svět svým vlastním způsobem. K tomu využívají ostatních smyslů k vnímání. Vnímání barev je pro ně zvláštním zážitkem, kdy záleží na kontextu a emocích spojených s konkrétním prostředím. Pro nevidomé mohou barvy představovat abstraktní pojmy, spojené s pocity či zvuky.
Co se týče vnímání barev, tak je rozhodně důležité, jak člověk přišel ke svému zrakovému postižení. Jinak se k barvám staví ten, který se narodil zcela nevidomý, jinak je prožívá druhý, který ještě něco vidí, ale nikdy neviděl jako zdravý člověk. A jinak je popíše ten, který v průběhu života zrak ztrácí či ztratil, ale dříve objektivně viděl jako člověk bez zrakové vady.
V dospělosti osleplí
Ti, kteří za svůj život barvy viděli, mohli je vnímat, mohli je kombinovat, vědí, jaká barva ladí k jiné, znají, co vznikne míšením různých barev, tak ti v případě svého zrakového postižení barvy využívají, vědí, o čem se hovoří, znají je. Dokáží si představit, když se o nich mluví. Záleží tedy také na věku, kdy člověk o zrak přijde, protože možné barevné nuance člověk během roků zapomíná. Později osleplí si třeba pamatují barvy základní, ale už je těžké si představit např. lila, půlnoční modrou či olivově zelenou. Ale když se řekne žlutá, modrá či černá, většinou velmi dobře vědí, co je to za barvu a umí si ji po desítkách let představit.
Nevidomí od narození si barvy nepředstavují nijak. Je to pro ně abstraktní pojem. Nic jim to nepřipomíná, nic si nevybaví. Někteří, jak bylo psáno, mají barvu spojenou s prožitkem, i když objektivní skutečnost může být vlastně úplně jiná. Např. v mládí mu rodiče říkali, že má modrý hrnek, tak má modrou spojenou s předmětem hrnku, který v dětství hojně využíval.
Modrá, žlutá, zelená jsou pro nevidomého zkrátka slova. Pokud se chtějí tito lidé barvy nějak učit, pak jako básničku či slovíčka, nazpaměť. Barvu nelze zažít, nelze vzít do ruky, nelze udělat její 3D model, a tak si ji nevidomí od narození nemohou nijak přiblížit a uchopit ji. Nevidomého tak barvy v životě zajímat nemusejí, i když lhostejné mu taky zcela nejsou. Možná právě ženám, aby rámcově věděly, jak kombinovat své oblečení, což se ale musí nějakým způsobem naučit. A když s barvami nevidomí nepracují, nebaví je, tak je zkrátka zapomenou jako vše, co člověk neopakuje a neprocvičuje.
Sny
Sny nevidomých lidí jsou ovlivněny jejich zkušenostmi a vnímáním světa. Můžou se opírat o zvuky, doteky a pohyby. Pro ně se sny stávají světem fantazie, kde jsou ostatní smysly dominantní a kde mohou prozkoumávat nevídané scény. V představě o světě vytvářejí nevidomí mentální mapy založené na zvucích a hmatu. Svět kolem nich poznávají pomocí echolokace, kdy odhalují prostředí vydáváním zvukových signálů. Takto si vytvářejí mentální obrazy okolí, které jim umožňují pohybovat se a orientovat bez zraku. Schopnost echolokace však nemá každý nevidomý, lze tuto dovednost trénovat, ale je to opět dáno nějakým určitým způsobem nadání a předpoklady k této dovednosti. Nevidomí lidé tak nabývají jedinečný pohled na svět, kde jsou ostatní smysly hlavními průvodci jejich vnímání a prožívání reality.
I u snů záleží na získání své zrakové vady, ať byla vrozená či získaná. Ať se jednalo o úplnou slepotu či jiný typ zrakové ostrosti. Pokud člověk někdy viděl, tak např. v jeho snech vidí detaily, perspektivu, prostorové zobrazení zkrátka tak, jak to znal a viděl, když měl zrak v pořádku. Záleží tedy na získané zkušenosti v životě. Zajímavé je, že např. později osleplý člověk vidí ve snu s detaily obličeje jen ty, co dříve mohl vidět a poznat. Ti, kteří mu přišli do života později, tak ti již nemají konkrétní rysy, jsou ve snech třeba zády k tomu, kdo sní. Či mají obličeje tvořené fantazií. Snící člověk je vytvořil na základě zvuku (hlasu), hmatu (jak osobu poznal hmatem) a tím, jak si ho představuje ve své hlavě. Zrovna tak si člověk představuje exteriér či ho má ve snu tvořený, jak si ho pamatuje cca před 20 lety.
Já sama si lidi představuji podle toho, jak mluví, jak se pohybují, jak se chovají. Nikdy jsem neviděla detaily světa, nepoznala detaily obličeje (oči, vlasy či pusa), a tak moje osoby ve snech tyto atributy nemají. Např. moji rodiče vypadají ve snu jako před 30 lety, když jsem je mohla ještě trochu vidět. Je to takový jako světlý flek s rukama, nohama, ale bez detailů prstů a jiných malých věcí. Avšak svět mám barevný, ale velmi obecný a zjednodušený. Co ve snech nikdy nemůžu poznat a přečíst, je písmo. Ačkoli jsem dříve očima četla, tak aktuálně ve snu sice poznám, že je něco napsáno, ale nemůžu to za nic přečíst. Ve snech se mi zdá, že vidím, ale někdy si říkám, jak půjdu na dané místo, když nevidím… Také občas hledám bílou hůl nebo doprovod.
Hodně lidí tedy opravdu popisuje, že ve snech se jim objevuje vše pouze po tu mez, co znali, s čím učinili zkušenost, co zažili. Samozřejmě tyto sny obsahují i zvuky, ale i jsou hmatové, tj. se nám zdá, že něco držíme v ruce, po něčem hmatáme, něco sbíráme, na něco saháme… A i když mám velmi málo funkční jedno oko, ve svých snech „vidím“ očima oběma.
Zcela nevidomí žádnou zkušenost vizuální neudělali, když se slepí narodili, pak vizuální sny nemají. Zdá se jim pouze zvukový a hmatový vjem – někomu dokonce v podobě hudby či veršů. Mozek tedy zpracovává to, co zná, což se promítá do oněch snů.
Někteří později osleplí ve snech např. již časem ztrácí barevnost, sní spíše šedivě, černě a nezářivě. Tohle opět také souvisí s tím, co byl člověk schopen okoukat, když viděl, a do jakého věku se tak dělo. Snění může vypadat pak např. jako pohled na černobílou fotografii.
Připojuji ještě popis nevidomého slovenského kolegy, který ztratil zrak až v průběhu života. Jeho zkušenosti jsem přeložila do češtiny:
"Ve snech se mi slepota nikdy nepromítá (včetně slepeckých prvků typu bílá hůl), což je zajímavé, protože normálně odrážejí pojmy, se kterými jsem se přes den v nějaké podobě setkal (i když vůbec nemuseli být důležité ani relevantní).
Ve snech jsem úplně vidící, přičemž vidím poměrně dobře (umím třeba i číst, i když je pravda, že pomalejším tempem).
Během dne mám obraz před pravým okem. Je to taková neurčitá směs barev a chuchvalců, která se neustále mění.
Co je ale zajímavé je, že s ní umím poměrně detailně pracovat. Například napsat si před oči slovo AHOJ, které bude mít žluté A, fialové H, červené O a černé J, dát si za to pozadí např. bílé, aby to vypadalo jako napsané na kartičce, přičemž styl umím také ovlivňovat - dělat grafity, velká písmena, malá písmena, a pod.
Ale nemusí to být vůbec text, umím kreslit jednoduché objekty (jako domeček), geometrické útvary (koule, čtverce, mlhy, různých barev či barevných kombinací podle vůle), nebo dokonce dělat živé kresby – hořící plamínek s kouřem.
Na těchto kresbách je strašně super, že nejde jen o fantazii, jako když si například představuji příběhy, scény nebo fyzikální jevy, ty také svým způsobem vidím, ale vidím je takovým tím v uvozovkách vnitřním okem, tedy vybavím si je někde v kortexu z paměti, ale je celou dobu zřejmé, že to je jen představa.
Kdežto toto je naprosto reálný obraz, který fyzicky vidím. Je to super aktivita na zabývání času, kdy se někde nudím, můžu si kreslit, není třeba papír ani tužky."
Vidění
Často si lidé myslí, že nevidomý člověk vidí černo. Avšak nevidomý neřekne, že vidí černo, když s černou nemá žádnou zkušenost. Teď opět myslím ty, kteří se jako zcela nevidomí narodili. Dá se říci, že ti nevidí nic, které je těžko popsatelné do vizuálního, jelikož ti, kteří ho mají popsat, vizuální zkušenost nemají.
Ostatní zrakové vady mají různé projevy vizu. Já vidím občas jak přes igelitový pytlík, jako v husté mlze. Lidé jsou jako fleky s barvami, které jsem schopna vnímat. Už nerozliším tmavé barvy, nepoznám hnědou, černou, tmavou modrou či tmavě zelenou. Jsem schopná poznat žlutou, ale zase pouze za denního a zářivého světla. Poznám výrazné světelné body, ale občas mi splynou do jedné světelné koule.
Jiní mají pouze světelnou projekci, vidí, když jim svítí do tváře jasné světlo, ale dále už nic. Další může číst text, ale nevidí lidem do obličeje. Druhý to má přesně opačně, pohybuje se volně v prostoru bez bílé hole, ale nepřečte text ani za pomoci optické pomůcky. Někteří zrakově postižení ale řeknou, že svět vidí, vidí ho na základě svých představ a fantazie, jak jej byli schopni v letech minulých zažít.
Někteří zcela nevidomí mají před očima světelné halucinace. Já je mám na pravém oku v podobě oranžové zářivé koule, není tam stále, ale v průběhu dne se objevuje. Když bych se soustředila, tak se objeví vždy. Jinak její přítomnost nepociťuji. Někteří, kteří mohou popsat, co vidí (vnímají), popisují tmu, která není ale úplnou tmou. Ale spíše mlhou osvětlenou jakoby reflektory vozu, a ještě přes to jde černý kouř. Do toho se ještě mohou přidat světelné body shluknuté do geometrického obrazce.
I ti, kteří již nevidí desítky let, tak mají zachovanou obrazovou paměť. To znamená, že se jim svět v hlavě vybavuje v obrázcích, a to např. i text, různá slova, překvapivě i zápisy v Braillově bodovém písmu. Tedy i v neznámém prostředí, které daný člověk nikdy neviděl, se snaží si ho zobrazit vizuálně. U některých nevidomých by se tedy mohlo jednat o tzv. synestezii, která představuje sdružení dvou nebo více smyslových vjemů člověka. Jde o způsob vnímání, kdy původní vjem jednoho smyslu vyvolá vjem smyslu jiného, resp. je k původnímu přiřazen. Může jít i o sdružení různých vjemů, které by patřily stejnému smyslu, avšak vyvolaný vjem je pouze „cítěn“. V obou těchto případech může být první či vyvolávající z vjemů viděn, slyšen apod. nikoli fakticky, ale jen mentálně, tedy osoba si jej představuje ve své mysli. (in: https://cs.wikipedia.org/wiki/Synestezie)
Děkuji všem mým známým a přátelům, že se podělili o své zkušenosti, vnímání a prožívání a věřím, že tyto sebrané poznatky pomohou intaktní veřejnosti pochopit opět více svět lidí se zrakovým postižením.
