Článek
Lidé si to neumějí představit
Pravděpodobně se shodneme na tom, že pokud má někdo těžké zrakové postižení, tak jsou mu některé činnosti zapovězeny. Mám na mysli např. řízení vozidla v běžném provozu, neboť již dnes existují zážitkové akce, kde si řízení lze i bez kontroly zraku vyzkoušet. Asi nebude z nevidomého precizní mikrochirurg a další podobné činnosti, které vyžadují zrakovou podporu. Jsou však činnosti, které vykonáváme za pomoci dostupných pomůcek, i když si to intaktní veřejnost nedovede představit.
Lidé pak velmi často soudí podle sebe, svých pocitů a možností. Neumí si představit, že by svět konzumovali bez zrakové kontroly. Nevědí, jak by vůbec zvládli uvařit kávu či se obléct. Proto jim připadá často nemožné činit poslepu jiné, mnohem náročnější, úkony.
Posléze se pak dozvídáme konstatování, že to je přece jasné, že když nevidíme, že nemůžeme mít dítě… Jak by se o něj člověk staral, když na úkony spojené s péčí nevidí… Příkladů, co můžeme nebo nemůžeme se zrakovým postižením dle „zdravé“ veřejnosti dělat, je mnoho.
Na učení nových věcí není nikdy pozdě
Taková tvrzení pak ale mohou srážet sebevědomí člověka s postižením, který je již předem odsouzen k tomu, že to přece dělat nemůže nebo nezvládne, když na to nevidí. Zrakově postižený si pak myslí, že nemá cenu začínat s nějakým nácvikem dovedností, protože je přece nemožné, aby to zvládal s takovým postižením. Je třeba ale vědět, že existuje velké množství kompenzačních pomůcek, instruktoři sociální rehabilitace a různé metody a postupy, jak činit velkou škálu věcí i bez kontroly zraku. Protože však slýchává zrakově postižený od svého okolí, že tohle přece dělat nemůže nebo že to dělat nejde, tak se o to ani nepokusí… A dále také slýchá: A k čemu by byl nácvik sebeobsluhy, když daný člověk žije s rodinou, ta se o něj postará…
Místo konstatování toho, že to jistě nejde, bych ocenila spíše to, ať se daný hendikepovaný obrátí na služby pro zrakově postižené, kde mu erudovaní pracovníci přesně řeknou, co jde a co ne. Každý jsme sice jiný, máme jiné podmínky, možnosti, zázemí a prostředí, tudíž ne všechno půjde každému. Ale z praktických zkušeností je nepochybné, že základní činnosti určené k sebeobsluze každého z nás se lze naučit i bez toho, aniž bychom na to museli vidět.
Motivace
Základem by tedy měla být motivace každého jedince k rozvoji svých schopností na základě aktuálních možností. Vždy je nácvik něčeho nového vyjití ze své komfortní zóny, je to náročné a bez vizuální kontroly také vyčerpávající.
Nepodceňujte!
Ti, kteří nepodlehnou soudům okolí, žijí podle sebe a kompenzují zrakovou nedostatečnost možnými způsoby, se pak ale občas dočkají místo ocenění toho, že jsou v rámci možností soběstační a samostatní, spíše podhodnocení. Každému z nás se stává, že se prostě něco nepodaří, že člověk udělá chybu, která sebou posléze přináší další komplikace. Nicméně ne vždy je chyba zapříčiněna slabým zrakem…
Ale má-li člověk zrakový hendikep, tak se často dozví, že se mu to stalo proto, že nevidí. Potom vznikají třecí plochy ve formě toho, ať dotyčný neříká svoji chybu tatínkovi či jiné osobě, jelikož ta byla proti, ať vykonává činnost, u které se mu stala ona nehoda. A tak by jistě hned dotyčná osoba pronesla soud, že ona to říkala, že to nemáme dělat, že to není vhodné, když nevidíme…
Často slýcháme, že jsme si nedali říci, že nevidíme, a proto jsme udělali chybu. I kdyby to tak bylo, tak hanění dané věci nikterak nikomu nepomůže, už tak máme starosti navíc s nepodařeným výkonem, a ještě musíme snášet naše podceňování a kritiku…
Podobné jsou i příklady typu, když přijde vidící do domácnosti zrakově postiženého, že má tendenci upozorňovat na nedostatky, které vidí kolem sebe…Například zjištění, že hrnek, do kterého chce udělat kávu, má zrovna šmouhu…Nebo – ty máš ale špinavá kamna, co to tu je za flek na té podlaze či máš to tu samý chlup od psa…
Pravda, těchto komentářů se nejčastěji dopouští maminky/rodinní příslušníci, kteří mají ještě tendenci přesouvat byt zrakově postiženého ke svému obrazu. Člověk může donekonečna vykládat a vysvětlovat, ať návštěvníci nechávají věci na místě, kde je našli…Avšak častokrát marně. Pro zrakově postiženého je nesmírně důležité, aby věci měly své pevné místo a aby zůstaly přesně tam kde je zrakově postižený zanechal, byť nezasvěcenému příchozímu přijde místo nestandardní a atypické.
Spíše pozitivně!
Zaměřila bych se tedy na konstatování věcí pozitivních ve smyslu toho, to je skvělé, že máš svoji domácnost, zvládáš se starat o běžné denní věci, o dítě i o vodicího psa, a to na to nevidíš, máš můj obdiv. Špínu na hrnku stačí umýt, aniž by se to muselo obřadně zrakově postiženému sdělovat. Je-li to třeba, tak není na škodu říci, máš na zemi flek, ukážu ti kde to je? Chceš to pomoci vyčistit? Když jsi myla sporák, asi jsi kousek vynechala, můžu to opravit? Mám pocit, že takto to zní mnohem lépe a v konečném důsledku budou oba aktéři více spokojeni. Zrakově postižený bude rád, že mu vidící pomůže odstranit to, co „přehlédl“, vidící je potěšen, že pomohl a že mohl ocenit snahu toho, kdo nevidí.
Zdá se mi lepší učit se a zkoušet nové věci, i když ze začátku mohou být neúspěšné. Protože, činíme-li činnosti stále dokola, zdokonalujeme se, a posouváme své hranice. Pozitivní motivace k rozvoji sebe sama je vždy účinnější než odsouzení předem daného člověka k neúspěchu. Ovšem, že zjistíme v průběhu života, že jsou úkony, které nám zkrátka nejdou, a nepůjdou, ale víme, že jsme udělali maximum a zkusili sebe sama překonat, než si posléze vyčítat, že na základě soudů druhých jsme si ani nepřipustili, že bychom mohli zkusit nové věci. Neboť okolí vědělo nejlépe, co je pro nás dobré. Určitě je třeba, aby měl člověk nějakou míru sebereflexe, ale taktéž zdravého sebevědomí.
