Článek
V první řadě jsem si řekla, že pomalu každá jsme něčí exmanželka. Tak to, zkrátka, chodí! Co nás nezabije, to nás posílí - i tak to potom, asi často, bývá, tak proč se z toho, prosím vás, hroutit? V tom případě nemusíme hodnotit moc kriticky a můžeme si dovolit i určitý nadhled (a připustit, že to někomu - poměrně výrazně, sluší)!
Nějaký námět mě s ránem dovedl víc než půl století zpátky. Bydleli jsme na vsi a tam je zvykem dodržovat, jednou ročně, pouť. Zatímco ve filmu Přijela k nám pouť měli svoji Žanetu, k nám vždy v maringotce připutovaly kamarádky Jarča a Dana. Byly hezké, sympatické a působily kapku starším - rozumí se, hlavně i psychicky, vyzrálejším dojmem, než kolik let nám, dětem, bylo!
Můžeme někoho nazvat kolotočářem, ale co tím, vlastně, myslíme? Zvlášť, když se to týká třeba i nadaného muzikanta, který je schopen chovat se altruisticky?
Co si to tu hřeju, neptáte se, že…, já se sebezpytuji! Napadá mě ten duet s Veronou - jak ho slyším, už zapomínám míchat a přídí žehličky domlouvat hadérkům! Je toho ale jistě mnohem víc!
Napadlo mě, že bych nebonzovala, ale jen tak si sem nahlásím, že někdo řekl o Osmany Laffitovi, že je provinční. No, tak si představuji, jestli by neměl někdo přijít na přehlídku a zazpívat - někdo, jako tenkrát ta paní Tejnor, s písní Trable! Já bych zaskočila - napadlo mě, že by mi ale musel pan David dovolit zpívat Sbírá céčka a ještě k tomu i to, že bych si tam místo céček dala béčka! No, a už je to venku - ať se vám to líbí nebo ne, některá holka ani ne tak sbírá, ani ne tak céčka…
Také je otázka, jestli by se nedalo říct, že se nějaký ten „Nomen Omen“ někdy dá třeba i vyvést - kdyby jedno slovo označovalo příjmení a současně, kupříkladu, nějakou loutku (například, že loutkoherec vyvede kašpárka…). Na nic nenarážím - správná ženská toho svého prý utáhne i na vařené nudli, ale já tu jen, se žertovným mhouřením oka, narážím na to věčné vyvádění partnerek ve zprávách o společenských událostech. Zřejmě se snažím o rovnováhu!
To bychom měli! Po přehlídce umu a bezedných nápadů našeho obzvlášť velkým tvůrčím talentem oplývajícího módního návrháře (to je ten jiskrný a vtipnou kaší krmený), bych se odlepila od židle, postavené někde poblíž, mimo světla reflektorů. Pomalu bych dokráčela až na konec mola a ladně bych si z rukávu vytáhla tu svoji sedmdesát pětku, béčko - áčko, to bych asi zase moc přehnala! Jdu nazpátek, požadovanou kočičí chůzí, a v půlce cesty reflektory zamíří jinam a já se octnu ve tmě. Rychle si natáhnu slavné, oblékající - neoblékající tričko nebo spíš, top, Laffita, tentokrát ve verzi sedmdesát, dé!
Jdu zpět a volám: „Kdo se mnou ještě půjde, kdo to ještě zkusí? Na molo, na molo, na molo, máme tu poslední volné tričko - vy, prosím, raději ne, tričko je volné, ale bude asi hodně těsné!
Kterou si pustíme, aby se nám lépe kráčelo? Je to tady! Pane Laffito, šaty a těla nedělají člověka a oba to víme, jak si dovoluji a omlouvám se, že bez zeptání a dovolení se, tvrdit! Tak proč si tuhle píseň, pro náladu, nezazpívat:
„Teď královnou jsem já…“
