Článek
Jednou všichni zemřeme.
Ať jsme bohatí, chudí, slavní, neznámí, mladí nebo staří. Ať jsme během života získali sebevíc peněz, domů, aut, funkcí nebo uznání.
Na konci z tohoto světa odejdeme všichni stejně.
Pozůstalí zaplatí poslední účet – pohřeb. Vrátí kartičku zdravotní pojišťovny, která nás celý život provázela jako naše evidenční číslo v této zvláštní hře jménem lidstvo.
A hra pokračuje dál.
Bez nás.
Možná je na tom něco zvláštně ironického.
Hrajeme celý život hru, ve které se snažíme dostat co nejdál. Vydělat víc. Mít víc. Vlastnit víc. Být rychlejší, úspěšnější, významnější než ostatní.
Jako děti jsme hrávali Člověče, nezlob se.
Možná bychom si dnes potřebovali zahrát jeho dospělou verzi.
Člověče, rozzlob se.
Ne proto, abychom se mezi sebou poprali.
Ale proto, abychom se konečně rozzlobeně podívali na to, jak jsme dovolili, aby tahle hra začala fungovat.
Rozzlobme se na systém, ve kterém člověk může být považován za úspěšného, i když po sobě zanechává zničené prostředí.
Rozzlobme se na představu, že čím více získám já, tím lépe jsem vyhrál.
Rozzlobme se na to, že jsme si zvykli soutěžit mezi sebou, i když sedíme všichni na stejné větvi.
Podřezáváme ji jeden druhému.
A přitom na ní sedíme všichni.
Jsme zvláštní druh.
Dokázali jsme vytvořit neuvěřitelné věci. Postavili jsme města, vytvořili léky, technologie, umění, vědu. Dokážeme spolupracovat přes kontinenty a během několika vteřin si předat informace z jednoho konce světa na druhý.
A přesto se někdy chováme jako druh, který zapomněl, že je součástí toho, co se snaží ovládnout.
Podívejme se na přírodu.
Ekosystém není soutěž, ve které jeden organismus musí všechny ostatní zničit, aby zvítězil.
Je to obrovská síť vztahů.
Spolupráce, konkurence, rovnováha, závislost.
Jeden organismus vytváří podmínky pro druhý. To, co je odpadem jednoho, může být zdrojem pro druhého. Všechno spolu souvisí.
A pak přijde člověk.
Řekne:
Já to vylepším.
Postavíme přehradu.
Narovnáme řeku.
Vykácíme les.
Zastavíme půdu betonem.
Vyhubíme druh, který nám překáží.
Vezmeme si z přírody tolik, kolik potřebujeme – a ještě trochu navíc.
Protože můžeme.
A potom tomu říkáme civilizace.
Možná bychom si ale měli položit nepříjemnou otázku:
Co když není problém v tom, že jsme přírodu nedostatečně zkrotili, ale v tom, že jsme zapomněli, že jsme její součástí?
Příroda nepotřebuje naši civilizaci k tomu, aby existovala.
My potřebujeme přírodu.
A přesto se někdy chováme, jako bychom byli jejími majiteli.
Jako bychom dostali svět do osobního vlastnictví a měli právo rozhodnout, co s ním bude.
Jenže nikdo z nás ten svět nevlastní.
Pouze jsme do něj na chvíli přišli.
A na chvíli z něj zase odejdeme.
Nic si nevezmeme.
Ani peníze.
Ani dům.
Ani firmu.
Ani postavení.
Ani všechny ty věci, kvůli kterým jsme byli ochotni celý život soutěžit s ostatními.
Zůstane po nás jen to, co jsme tady zanechali.
Možná naše děti.
Možná vzpomínka.
Možná strom, který jsme zasadili.
Možná něco, co jsme vytvořili.
Možná člověk, kterému jsme pomohli, když to potřeboval.
A možná také škoda, kterou už nikdo nedokáže napravit.
Proto je podle mě důležité pochopit jednu věc:
Člověče, rozzlob se neznamená Člověče, vydělej víc, abys vyhrál.
Znamená to:
Rozzlob se na svět, ve kterém je normální ničit budoucnost kvůli zisku přítomnosti.
Rozzlob se na svět, ve kterém je úspěchem vlastnit více než ostatní.
Rozzlob se na svět, ve kterém se člověk stává číslem, zákazníkem, voličem, zaměstnancem nebo spotřebitelem – a zapomíná se, že je především člověkem.
Rozzlob se na svět, ve kterém jsme si zvykli říkat „to není můj problém“, přestože za chvíli může být.
A hlavně:
Rozzlob se sám na sebe.
Protože jsme to dovolili.
Každý z nás je malou figurkou v téhle hře.
Ale zároveň jsme její hráči.
A dokud budeme čekat, že někdo jiný změní pravidla, nic se nezmění.
Možná proto potřebujeme méně přemýšlet o tom, jak vyhrát sami za sebe.
A více o tom, jak nezničit hřiště, na kterém hrajeme všichni.
Protože největší omyl naší doby možná není v tom, že máme příliš mnoho já.
Ale v tom, že jsme zapomněli, že každé já je součástí nějakého my.
Ne:
Já budu mít víc.
Ale:
Co můžeme mít společně?
Ne:
Já vyhraju.
Ale:
Jak zařídit, aby nemuseli všichni ostatní prohrát?
Protože až jednou přijde náš poslední tah, figurku položí někdo jiný.
Kartičku vrátí.
Hru dohrají ostatní.
A otázka možná nebude, kolik jsme toho během hry získali.
Ale:
Jaké hřiště jsme jim po sobě nechali.
