Co kdybychom si starostu prostě vybrali?

Blíží se komunální volby a já nad nimi poslední dobou přemýšlím možná trochu jinak.

Ne nad tím, koho budu volit.

Ale nad tím, proč vlastně volíme právě tak, jak volíme.

Demokracie nám dává právo výběru. To je jedna z jejích základních hodnot. Jenže čím déle o tom přemýšlím, tím víc si kladu otázku: Vybíráme si skutečně svobodně?

Žiji v malé obci. Je nás přibližně tisíc. V podstatě se tady všichni nějak známe.

Možná ne osobně, ale přes někoho určitě. Tohle je soused. Tamten chodil s mým dítětem do školy. Tihle si postavili nový dům. To jsou rodiče toho a toho. A i člověk, který se přistěhuje úplně odjinud, se postupně stává součástí té zvláštní sítě vztahů, které na vesnici přirozeně vznikají.

A právě proto mi vrtá hlavou jedna věc.

Proč si v takové komunitě nemůžeme jednoduše vybrat člověka, kterému věříme?

Bez kandidátek. Bez uskupení. Bez nutnosti někam se předem zařadit.

Proč bych nemohla přijít k volbám a říct:

Znám tohoto člověka dvacet let. Vím, jak pracuje. Vím, jak jedná s lidmi. Vím, že když něco slíbí, udělá to. Myslím si, že by se právě on dobře staral o místo, ve kterém všichni žijeme.

Samozřejmě by ne každý chtěl být volen.

Někdo by mohl jednoduše říct: „Mě prosím ne. Mám dvě malé děti a nemám na to čas.“

Jiný: „Starám se o rodiče.“

Další: „Dojíždím každý den šedesát kilometrů do práce. Nemohl bych se tomu věnovat.“

A někdo jiný by možná řekl: „Ano. Pokud mi lidé budou důvěřovat, rád to zkusím.“

A potom by obec volila.

Ne značku.

Ne kandidátku.

Ne politické uskupení.

Člověka.

Možná jsme si příliš zvykli na to, že i nejmenší obec musí fungovat podle logiky politiky.

Ale proč?

Na vesnici přece nepotřebujeme řešit světovou geopolitiku. Potřebujeme, aby fungovala kanalizace, chodníky, škola, školka, hřiště, zeleň, veřejný prostor a obecní majetek.

Potřebujeme bezpečnou cestu pro děti do školy.

Potřebujeme místo, kde si můžeme zasportovat.

Potřebujeme rozumně hospodařit s penězi, které patří nám všem.

A potřebujeme někoho, kdo dokáže poslouchat lidi, hledat řešení a nést odpovědnost.

Je opravdu pro takovou práci nejdůležitější, na které kandidátce člověk stojí?

Nebo je důležitější jeho charakter, schopnosti, zkušenosti a důvěra lidí, kteří s ním skutečně žijí?

Možná by se při takovém způsobu volby ukázalo něco zajímavého.

Že člověk, který by obec dokázal vést nejlépe, vůbec nemusí být ten, kdo nejvíc touží kandidovat.

Možná je to někdo, koho lidé přirozeně respektují.

Člověk, za kterým chodí sousedé, když potřebují poradit. Někdo, kdo umí organizovat věci, spojovat lidi a řešit problémy. Člověk, který nepotřebuje dva měsíce před volbami přesvědčovat okolí, jak je skvělý, protože lidé už dávno vědí, jaký je.

A právě to mi připadá zajímavé.

Dnešní systém totiž do určité míry zvýhodňuje ty, kteří chtějí být zvoleni.

Ale chtít moc a umět dobře spravovat společný prostor nejsou nutně stejné vlastnosti.

A co kdyby zjistil, že na to nemá?

Ani to by přece nemuselo být žádné drama.

Představme si člověka, kterému obec dá obrovskou důvěru. Začne svou funkci vykonávat a po roce zjistí:

„Vážím si toho, že jste si mě vybrali. Ale přecenil jsem své schopnosti. Nezvládám to tak, jak bych chtěl.“

A mohl by odejít.

Bez pocitu politické porážky.

Bez potřeby držet se funkce za každou cenu.

Nastoupil by další člověk, kterému komunita důvěřuje.

Možná zní taková představa naivně.

Ale někdy stojí za to položit si naivní otázku, protože právě ona může odhalit, jak moc jsme si zvykli na něco jen proto, že „se to tak dělá“.

Nechci tvrdit, že každý starosta sleduje jen dobro obce. Stejně jako v jakékoli jiné oblasti lidského života existují ambice, osobní zájmy, moc, peníze, lobby i nejrůznější hry.

Ale nechci ani tvrdit opak.

Věřím, že mnoho lidí vstupuje do komunální politiky s úplně obyčejnou myšlenkou:

Chci něco udělat pro místo, kde žiji.

A možná právě systém z této jednoduché myšlenky postupně vytváří politickou hru.

Kandidátky. Uskupení. Koalice. Tábory. „Naši“ a „vaši“.

Přitom na jedné ulici nakonec stejně žijeme všichni.

Když prší, teče voda po stejném chodníku voliči jedné i druhé kandidátky.

Na stejné hřiště chodí jejich děti.

Po stejné silnici jezdí jejich auta.

A stejný strom na návsi dává stín všem bez ohledu na to, koho volili.

Možná demokracie není jen právo hodit lístek do urny. Možná je demokracie především odpovědnost za prostor, který společně obýváme.

Možná by skutečná komunální demokracie měla být mnohem méně o politice a mnohem více o komunitě.

O tom, že se známe.

Že víme, komu můžeme věřit.

Že člověka neposuzujeme podle předvolebního letáku, ale podle toho, jak se choval posledních deset nebo dvacet let.

A že ten, koho si vybereme, ví jednu zásadní věc: Lidé mě nevybrali proto, že jsem byl na správné kandidátce. Vybrali si mě, protože mi věří.

A možná právě taková důvěra zavazuje mnohem víc než jakýkoli volební slogan.

Nevím, jestli by takový systém fungoval.

Možná by měl spoustu problémů, které teď nevidím.

Ale škoda mi připadá přestat klást otázky jen proto, že nějaký systém používáme dlouho.

Protože demokracie by přece neměla znamenat pouze možnost vybrat si z nabídky, kterou nám někdo předložil.

Možná by měla znamenat také možnost říct:

„Tohoto člověka znám. Tomuto člověku důvěřuji. A tohoto člověka bych chtěla pověřit péčí o místo, kterému oba říkáme domov.“

A možná by právě tady, v malých obcích, mohla demokracie začínat ve své nejjednodušší podobě.

Ne u politických značek.

Ale mezi sousedy.