Článek
Před dvěma lety jsem napsal pro LOM upoutávku na bilancující knihu I. Yaloma „Stávám se sám sebou: vzpomínky terapeuta“. Zdálo se, že to bude jeho poslední kniha. Ale to by nebyl Yalom, aby nepokračoval ve psaní i po dosažení svých 85 let. Impulsem pro psaní knihy O smrti a životě byla pro Irvina a Marylin skutečnost objevení těžkého onemocnění (rakoviny) u Marylin, které vedlo k její smrti. Jde o jejich první a také poslední společnou knihu, kde oba popisují ze svého úhlu pohledu poslední měsíce života Marylin a taky společného života. Jde tedy o velmi specifický žánr – manželé píší o umírání každý ze své perspektivy. V tomto případě o umírání jednoho z nich. Kniha nabízí velmi osobní výpovědi, kdy se oba nevyhýbají popisu svých nadějí, obav, smutku, vděku, tomu, jak se každý zvlášť i společně vyrovnávají průchodem nemocí a s blížící se smrtí Marylin. Následně obsahuje pasáže, jak Irvin prožívá smrt Marylin i život po její smrti.
Nabízím čtenáři této upoutávky několik poznámek z mužské (tedy LOMí) perspektivy.
Co nám o svém, a tedy možná i mužském vyrovnávání s nemocí nejbližšího člověka, umíráním a následnou smrtí říká I. Yalom a celá kniha? A co nám říká o mužském vztahování se k umírání druhého i k truchlení?
Irvin Yalom se věnuje tématu smrti jako psychoterapeut ve své praxi i teoreticky desítky let života. A přesto se ve svém prožívání opakovaně potkává s osobním popíráním blížící se smrti a se snahou „vyhrát nad smrtí“. Popírání se u Yaloma objevuje jako opakující se princip, koncentrovaný pak v úporném a opakovaném soustředění se otázku: Co ještě se dá pro výhru nad nemocí udělat? A to i ve chvílích, kdy Marylin už směřovala k přijetí blížící se smrti, smíření a žití v umírání. Možná je za tím zaměření na čin a boj ve spojení s postojem „Nikdy se nevzdávej!“, postojem, který je archtetypově přisuzován mužům?
Yalomův největší objev v celém procesu by se dal shrnout do věty: Umírání nebude AŽ někdy v budoucnu, ale děje se UŽ teď! To ho posunulo v prožívání dál, či spíše blíž k hlubšímu prožívání přítomnosti, směrem k přijímání skutečnosti, že smrt jeho ženy se blíží a on se toho bojí. Teprve tehdy je více schopen vnímat Marylin a její prožívání a potřeby (například když dospěla k poznání, že už s nemocí nechce bojovat). V tomto napětí mezi bojem a přijímáním nejhlubších bolestí a strachů a v jeho popisu vidím jeden z největších přínosů knihy.
Postupně si Irwin uvědomoval, jak je pro něj těžké prožívat skutečnost sám za sebe, jenom se sebou, bez sdílení s Marilyn. Působí to, možná paradoxně, jako by v jejich vztahu dokázala být víc Marylin sama se sebou a dokázala vnímat život a jeho smysl bez nutnosti dialogu s Irvem. Napadá mě, jestli byl Irvin ve vztahu ten závislejší? A říkám si, jestli to platí u mužů častěji než u žen? Moje zkušenost, psychoterapeutická i z osobního života, říká, že často ano. Je to něco, co znám ze svého života též, tedy, že některé aspekty mého života dávají smysl až ve sdílení a spolubytí s mou ženou. A jak to máte, milý čtenáři a milá čtenářko, vy? Irvin pak sám popisuje to, co je pro něj v této vývojové fázi (tedy po smrti M.) klíčové, tedy naučit se dávat životu smysl jen sám za sebe, takto: „Velmi dlouho jsem měl pocit, že nějaká událost mi bude často připadat jako skutečná až poté, co o ní povím manželce. … Jako by se ty události „uskutečnily“ teprve poté, co se o nich dozví. Jenže to je samozřejmě naprosto iracionální, protože moje manželka už nežije. … Já a pouze já musím převzít plnou odpovědnost za rozhodnutí, co je skutečnost.“ (s. 173 a 174).
A co se dál objevuje v knize při pohledu z mužské perspektivy? Nabízím celkem čtyři různé postřehy:
- Irvin se relativně rychle vyrovnává se svými fyzickými limity a nemocemi (měl potíže se srdeční činností a musel mu být voperován kardiostimulátor), ale výrazně obtížněji se snižováním schopností pracovat dál jako psychoterapeut. A to především kvůli výpadkům paměti. I zde se zdá, že je to cesta od nevidění až popírání – zde zvyšujících se limitů, tedy také vlastně ne-moci – k jejich přijímání. Ale stále hledá způsoby sebenaplnění, kde může být druhým užitečný: jednorázové konzultace, komunikace se čtenáři pomocí emailů, psaní knihy. A sám se stále ve svých 88 letech vzdělává, včetně opětovného čtení vlastních knih a zvnitřňování svých „znovuobjevovaných“ myšlenek a konceptů (s. 200 – 203 i jinde)
- Je zajímavé vidět, jak velkou pozornost dostával v rodině Yalomových Den otců. Desítky let se scházeli celá rodina společně, tedy I. a M. se všemi čtyřmi dětmi a dalšími blízkými, a pořádali společnou hostinu z oblíbených jídel I. Yaloma (s. 46).
- Možná poněkud překvapivě píše I. o zvýšené sexuální vzrušivosti po smrti Marylin. A zmiňuje to jako častý projev u vdovců projevující se i ve vysokém věku (s. 162 – 165). Přiznám se, že sám jsem se s touto skutečností ještě nesetkal.
- Je zajímavé a silné, jak Yalomovi pomáhá čtení knih, a především již výše zmíněné čtení vlastních knih, které se tématu života a smrti věnují. Možná je za tím kus mužské ješitnosti?
Blížím se ke konci této upoutávky a rád bych nabídl ještě jednu osobní perspektivu: Vidím knihu také jako velký příspěvek k základní existenciální otázce o svobodě a smrti: Mohu se rozhodnout o ukončení svého života už během nemoci, ať už odpojením od přístrojů, nebo možností zvolit si euthanasii? Přiznávám se, že způsob, jak o tom Marylin píše a přemýšlí, a jak se nakonec rozhodne, mě vede ke změnám v úhlu pohledu na euthanasii ve smyslu, že ji vidím stále více jako legitimní lidskou možnost.
Co říci závěrem? Kniha je opět hluboce bilanční. „Umění a praktikování“ bilance vidíme v LOMu dlouhodobě jako velmi důležité, proto nabízíme mužům nad 35 let bilanční workshop s názvem Mužská bilance, kde budete mít možnost bilanci zažívat a realizovat už dřív (pravděpodobně), než budete čelit své vlastní smrti či smrti svých partnerek nebo partnerů. A to v podpůrném společenství dalších mužů. Kniha manželů Yalomových pak pro nás všechny být inspirující jak pro takové společné bilancování, tak pro individuální zvědomování svého vztahu ke smrti a životu, ať jste v jakémkoli věku. A to přesto, že – jak zjistil i sám Yalom – nás žádná příprava, četba, dokonce ani vlastní výzkum a psaní, nemůže na prožívané umírání stoprocentně připravit.
