Článek
Přiznávám se. Pomáhám ženám do kabátu. Ano, je to tak. A nejen to. Pouštím je ve dveřích. Po schodech dolů chodím před nimi, kdyby náhodou ztratily rovnováhu, směrem nahoru ze stejných důvodů za nimi.
Jsem pozorný. Dokážu pochválit účes nebo manikúru. Všímám si. Občas přinesu květinu. Jen tak. Důvod nehledám. Květinu prostě považuji za přirozený komunikační prostředek, nikoli za pozvánku na rande.
Zajímám se. Naslouchám. V restauraci platím. Všude jinde také.
Rád píšu plnicím perem. Nepoužívám Facebook ani Instagram. A dokonce – považte – čtu. Beletrii, poezii, studie, analýzy. Také kupuji papírové knihy. Vážně.
Navíc chodím všude včas. Na schůzky i do divadla. V restauracích dávám spropitné. Chválím, děkuji, usmívám se. Když s někým hovořím, nedívám se přitom do telefonu. A pokud něco slíbím, považuji za samozřejmé, že to splním. Zvláštní zvyk. Uznávám.
Raději zavolám, místo abych poslal zprávu. Normálně telefonem. Hlasem. Jako se to dělávalo dřív.
Zkrátka, podle některých měřítek jsem exemplář vhodný k vystavení v přírodovědném muzeu. Oddělení vyhynulých druhů. S cedulkou: Homo sapiens galantus. Poslední známý výskyt – střední Evropa.
Jenže já se necítím jako vyhynulý druh.
Padesát už mi bylo. Dávno. Fyzicky se cítím na čtyřicet, mentálně na třicet. Ale když vidím, co se kolem nás děje, tak někdy i na sto pět.
Přesto ale nemám problém s moderní dobou. Naopak. Fascinují mě technologie, věda, nové možnosti, které se před námi otevírají. Jen si nejsem jistý, jestli musí každá další generace spolu s novými technologiemi automaticky odložit i staré způsoby chování. Přece ne všechno staré je zastaralé. A ne všechno nové je pokrok.
Ale abych byl spravedlivý, připouštím, že i já mohu být obětí vlastních stereotypů.
Třeba to placení v restauraci. Pro mě je to přirozené gesto. Způsob, jak dát najevo, že si společného času vážím. Jenže co když žena naproti mně vnímá stejnou situaci úplně jinak? Co když chce zaplatit sama? Co když moje galantnost není vítanou pozorností, ale nevyžádaným gestem? Pro některé ženy to může být příjemné, pro jiné zbytečné a pro další dokonce projevem mužské nadřazenosti.
Nebo ty dveře. Možná žena nepotřebuje, abych jí je otevíral. Vlastně určitě nepotřebuje. Stejně jako nepotřebuje, abych jí pomáhal do kabátu. Jenže já jí nepomáhám proto, že bych pochyboval o její schopnosti obléknout se. Ale protože je to podle etikety správně.
Nebo to už dnes neplatí?
A teď babo raď. Tedy pardon. Dámo raď.
Čímž se dostáváme k jádru pudla. Nebo dinosaura. Kde vlastně končí galantnost a začíná staromódnost?
Možná není problém v samotných gestech, ale v tom, co za nimi stojí. V úmyslu. V očekávání. V tom, zda je nabízíme jako projev pozornosti, nebo jako něco, za co nám druhý člověk něco dluží.
Protože květina není obchodní nabídka. Večeře není investice. A podržení dveří rozhodně nezakládá žádný nárok na protislužbu.
Alespoň v mém jurském období tomu tak bývalo.
Přemýšlím také, jestli jsme si v touze po rovnoprávnosti nezačali občas plést rovnost se stejností. Muži a ženy si přece mohou být rovni, aniž by se k sobě museli chovat naprosto stejně. Respekt k samostatnosti ženy se snad nevylučuje s obdivem k její ženskosti.
Možná se mýlím. Třeba moje představa gentlemana patří jen do filmů pro pamětníky, mezi černobílé fotografie, naleštěné boty a muže, kteří si ještě uměli uvázat kravatu bez návodu na YouTube.
A možná je to celé mnohem jednodušší.
Třeba slušnost, ohleduplnost a pozornost nikdy nevyšly z módy. Jen se o nich méně mluví nebo se na ně trochu zapomnělo.
Samozřejmě připouštím, že když mě nějaká žena označí za gentlemana, udělá mi to radost. A kdyby k tomu dodala, že jsem docela sekáč, protestovat nebudu.
Navzdory všem těm staromódním způsobům jsem totiž pořád jenom chlap.
A že už se to dnes tolik nenosí? No a co?
Já se měnit nehodlám. Dveře budu otevírat dál, květiny nosit také. A pokud jednou zjistím, že jsem skutečně poslední žijící exemplář svého druhu, přijmu to s klidem. A požádám o zápis na seznam ohrožených druhů.
Ale vážně. Dámy, teď je řada na vás. Opravdu mě zajímá, jak to vidíte. Nehledám potvrzení vlastních názorů ani potlesk. Zajímá mě, kde podle vás končí pozornost a začíná staromódnost. Co vás potěší, co vám připadá zbytečné a co už vám třeba vadí.
Právě to bych rád zjistil v malé anketě.
Anketa
Budu rád nejen za hlasování, ale i za vaše názory v komentářích. Včetně těch, které se s mým pohledem neshodují. Dinosauři se totiž také mohou učit.
A co vy, pánové? Pokud jste dočetli až sem, klidně napište, zda se také občas cítíte jako dinosauři. Jen prosím bez řevu. Jsme přece civilizovaný druh.
