Článek
Každý má pocit, že jeho tělo patří jenom jemu.
To je ovšem omyl. Dokonce kardinální.
V našem těle i na jeho povrchu totiž žije obrovské množství spolubydlících. Když jdeme ráno do práce, jdou s námi. Navštěvují s námi fitko, divadlo, chodí s námi k zubaři i k oltáři. Sdílejí s námi naše lože, hoře i radosti.
A ačkoli jsme si je nevybrali, neznáme je jmény a nikdy jsme je na vlastní oči neviděli, bez nadsázky ovlivňují naše životy.
Jsou jich miliardy. V rámci tohoto specifického soužití se dělíme o vlastní tělo s bakteriemi, viry, houbami a dalšími mikroorganismy.
Ty spolu vytvářejí mikrobiom – mimořádně složitý ekosystém, jehož stěžejní částí je náš trávicí trakt. Ten má dokonce svou vlastní unikátní nervovou síť – enterální nervový systém. Obsahuje stovky milionů nervových buněk, a proto se mu někdy přezdívá „druhý mozek“.
Nepředstavujte si ho ale jako malou šedou hmotu sedící vedle tlustého střeva a přemýšlející o splátkách hypotéky.
Je to spíš takový přítel na telefonu.
Mozek a trávicí trakt spolu totiž nepřetržitě komunikují. Nejen prostřednictvím známého bloudivého nervu – nervus vagus – ale také pomocí hormonů, imunitního systému a látek vznikajících činností střevních mikroorganismů.
A že je to extrémně vytížená obousměrná linka! Říkají si totiž všechno. Bez výjimky.
Mozek tímto způsobem přímo ovlivňuje střeva. A dění ve střevech zase dává zpětnou vazbu mozku.
Proto některé emoce necítíme jen „v hlavě“. Máme motýly v břiše. Strach nám sevře žaludek. A před důležitou schůzkou třeba ztratíme chuť k jídlu.
Celé to dává smysl i z pohledu evoluce.
Pro naše dávné předky bylo totiž životně důležité, aby mozek věděl, co se děje v útrobách, a útroby zase dostávaly včasné instrukce z centrály.
Je čas trávit? Máme dost energie? Nehrozí nebezpečí? Máme pokračovat v obědě, nebo raději utéct před šavlozubým tygrem?
Zkrátka, zatímco vy si myslíte, že jen poklidně obědváte, uvnitř vás probíhá meeting, na který jste nedostali pozvánku.
Témata těchto porad mají blízko k thrilleru, detektivce i seriálu Ulice.
Jako v každé velké civilizaci, i tady jsou nejvíce zastoupeni běžní spořádaní občané, kteří jen dělají svou práci. Mikroorganismy spolupracují, soupeří o potravu a prostor a vyrábějí nejrůznější látky.
Některé pomáhají zpracovávat živiny, jiné vytvářejí látky důležité pro střevní prostředí nebo komunikují s imunitním systémem.
Ale nechybí tu ani padouši a hrdinové. Dokud však mezi nimi funguje rozumná rovnováha, civilizace spokojeně žije.
Problém může nastat, když se tato rovnováha naruší a některé mikroorganismy získají neúměrnou převahu nad jinými. Takovému zásahu do zavedeného domovního řádu říkáme dysbióza.
Ovlivňuje ji celá řada faktorů – genetika, věk, prostředí, imunitní systém, hormony, léky, stres i náš životní styl. A také to, co ovlivňujeme jen my sami – jídlo.
Takže až budete příště stát před otevřenou lednicí, vzpomeňte si, že nevybíráte jen za sebe. Ale také za miliardy spolubydlících.
Tak na ně buďte hodní. Vystěhovat je totiž nemůžete.
Zdroje:
