Článek
Neberte to prosím jako stížnost, ale faktem je, že většinu života na nás jen sedíte. A přiznáváme, že jsme od evoluce očekávali trochu víc.
Přitom to začalo velmi slibně. Když jsme byli malí, byli jsme neustále v jednom kole. Běhali jsme po loukách, lezli na stromy, skákali přes kaluže, padali z kola a zase vstávali. Občas jsme sice domů přinesli modřiny, ale také spoustu příběhů. A tehdy jsme měli pocit, že jsme pro vás opravdu důležití.
Neztráceli jsme tempo a radost z pohybu. Svět byl zkrátka příliš zajímavý na to, abychom po něm chodili pomalu.
Dnes je to ale jinak. Ráno si na nás sednete v autě. Pak v kanceláři. Potom znovu v autě. Večer na gauči. Připadáme si jako polštáře. A přitom máme sílu lokomotivy.
Tak si to ujasněme - nebyli jsme přece navrženi jen k sezení. Spolu s bráchou jsme největším svalem vašeho těla. A taková investice se přece nedělá proto, aby zahřívala podsedák! Máme větší ambice. Držet vás zpříma, rozběhnout vás, pomoci vyjít schody, vyskočit na kámen nebo doběhnout tramvaj. Prostě vám připomínat, že jste člověk. Nikoli pokojová rostlina.
Paradoxní také je, že čím víc nás šetříte, tím méně jsme vám k užitku. Nás prostě baví být v zápřahu a celé to šetření a lenošení nám moc nesvědčí. Nejdřív nám totiž ubere trochu síly a objemu. Pak rovnováhu. Nakonec rychlost.
A to nechcete. Nikdo to nechce. My s bráchou teprv ne. Naopak. Potřebujeme se pořádně hýbat.
Když jsme totiž v zápřahu, posíláme tiché signály mozku, játrům i dalším orgánům. Je to náš způsob, jak říct celému tělu: „Bacha! Majitel je pořád v pohybu, takže makáme, ať všechno zvládne.“ A protože náš hlas je pro tělo důležitý, ostatní nás vyslyší.
Takže až zase dostanete chuť běžet jako dřív … jsme tady.
Já i moje druhá půlka.
Gluteus Maximus, Oddělení pohybu
