Případ století (1): Člověk slyší rádiové vlny

Zvuky vyvolané RF lze charakterizovat jako zvuky s nízkou intenzitou, protože pro sluchovou odezvu je obecně vyžadováno tiché prostředí.

Slyšení rádiových vln bylo poprvé zmíněno v roce 1940 u lidí, kteří pracovali v blízkosti radaru. Tehdy však uzavřeno jako halucinace či slyšiny.

Ten spočívá v tom, že lidé nacházející se v silném poli rozhlasového vysílače slyší tzv. „vnitřní hlasy a hudbu“. Odborníci v oboru vysvětlují podstatu tohoto jevu tím, že někteří jedinci dokáží detekovat nosnou modulovanou frekvenci nelineárním vnitřním prostředím lidského organismu s následnou transformací na signály, vnímatelné sluchovým nervem. Druhotným následkem může být zcela zřetelné pískání v uších, doprovázené poruchami spánku, nechutenstvím a nadměrnou únavou, přetrvávající i několik dní.

V roce 1961 tento fenomén podrobněji zkoumal Allan H. Frey a byl popsán jako Mikrovlnný sluchový efekt nebo také Freyův efekt. Frey experimentoval s mikrovlnami a snažil se přenést mluvené slovo přímo do sluchového kortexu prostřednictvím pulzního mikrovlnného analogu vibrace reproduktorů.

Zjistil, že lidské subjekty vystavené 1300 MHz až 3000 MHz mikrovlnám při průměrném výkonu 0,4 až 2 miliwatty/cm vnímaly slyšitelné zvuky. Frey o tomto sluchovém fenoménu mluvil jako o rádio-frekvenčním zvuku. K vjemu docházelo nepřetržitě při průměrném výkonu hluboko pod úrovní potřebnou pro známé biologické poškození. A zdálo se, že zvuk má původ v hlavě nebo těsně za ní. Testované subjekty dokázaly rozpoznat devět z deseti slov.

Přeměna radiofrekvenční energie na akustickou energii obvykle probíhá v periferii kochley. Mikrovlnný sluchový efekt není výsledkem přímé interakce mikrovlnných pulzů se sluchovými nervy nebo neurony podél sluchových neurofyziologických drah centrálního nervového systému. Mikrovlnný puls po absorpci měkkými tkáněmi v hlavě generuje termoelastickou vlnu akustického tlaku, která se šíří kostním vedením do vnitřního ucha. Zde aktivuje kochleární receptory prostřednictvím stejného procesu, který figuruje při normálním sluchu.

Při procházení různých článků a vědeckých prací na toto téma jsem si všiml zajímavého úkazu. Zatímco práce věnující se zkoumání „slyšení“ rádiových vln poměrně často zmiňují tento jev jako jednu z možných příčin zvukových „halucinací“, tedy „slyšení hlasů“, práce z oboru psychologie věnující se „slyšení hlasů“ vždy takovou situaci označují za projev duševní poruchy, schizofrenii či zvukové halucinace.

Odborná veřejnost se k tomu staví podobně (o laické nemluvě).

Pravda vždy prochází třemi stádii. V prvním je zesměšňována. V druhém je agresivně vyvracena. Ve třetím je přijata jako samozřejmost.

Arthur Schopenhauer (1788-1860)