Článek
Někdo by řekl cár papíru,
ale to bylo slávy, když pan Bíro-Krat vyprodukoval ouřední lejstro. Tedy vlastně žádost. Však za to také dostal kvartální prémie a definitivu. Sekční šéf v euforii navrhnul lejstro na Nobelovku, to, ale šlápl vedle. Výbor Nobelovy ceny, doporučil panu sekčnímu šéfovi, aby se nechal vyšetřit, neboť takovou absurditu doposud nezaznamenali. Nikdo už neví, kdy to bylo, ale tohle ouřední lejstro si přes všechny ústrky vydobylo místo na Slunci. Prošlo desetiletími, jako nůž máslem. Ledacos pamatuje. Ne, že by obsahovalo něco důležitého. Jen se zde opakuje jméno žadatele a také rodné číslo. Vůbec nevadí, že totéž obsahují i jiné dokumenty, které slouží například k registraci nového automobilu. Ale o co jde? Nejsme přece dementi, kteří nevědí, že opakování je matka moudrosti. Pokud tedy nahlédneme na stále se opakující údaje ve formulářích trochu vstřícněji, je to vlastně pro naše dobro. To abychom nezapomněli, jak se jmenujeme a rozvíjeli svoje schopnosti psát. Rodné číslo je také důležité. Čím vícekrát jej napíšeme, tolikrát jsme člověkem. Nebo tak nějak.
Střídali se politické garnitury, Komunizmus vystřídal kapitalizmus a lejstro si žije svým životem. Dál obtěžuje lidi, jako kdyby neměli co dělat. Neplatí to, ale pro všechny. Někteří úředníci by opravdu nemněli, co dělat. Museli by si najít práci, která je užitečná a dává smysl. Jenže zvyk je železná košile a přeorientovat se na něco smysluplného není žádná sranda. Obzvláště ti s dlouhou praxí, by poznali reálný svět. Objevovali by termíny, jako je produktivita, nebo racionalita práce. Také vytížení nebo efektivita zní strašně. Nedivím se, že je tato představa děsí. Známý, který pracuje ve státní správě už roky, projevil obavu, že by si lidé přestali vážit úředníků, přestali by je uplácet. No hrozná představa, že by nějaký program hodnotil parametry žádosti. Nějaká umělá inteligence by se propojila s jinou a žádost by byla vyřešena on line. K čemu by potom byla razítka, která jim roky držela statut pana, nebo paní důležité. Takové novoty, by mohly připravit lidi o práci, což odbory samozřejmě nemohou připustit. Jsme republika s nejnižší nezaměstnaností. Přece si toto privilegium nenecháme zničit nějakou digitalizací. Zmizela by romantika prosklených okének a plných čekáren. Také by zcela zanikla důležitost úředních dnů. Pondělí a středa by se staly zcela obyčejnými dny.
Jeden čas, bylo tuším těsně před volbami, na tom byl známý opravdu psychicky špatně. Obzvláště když uvážil, že postupem času sehnal dobře placená korýtka, téměř všem příbuzným.
Nedávno jsem ho potkal. Byl už zase plný sebevědomí. Široce se na mne zubil. Známe se od dětství, a tak si před sebou nebereme servítky. „Tak, jak na vás dolehla ta digitalizace?“, zeptal jsem se. „Tož jak, nijak. Oni si z vás dělali pr.el. Šak ministerstvo už majů, tak co? Udělalo se mi špatně. Bohužel asi hned tak o romantiku prosklených okének nepřijdeme. Dosavadní skóre lejstro versus elektronika je 10:1. a tomu se říká debakl. Ještě, že mají Piráti ten demokratický systém hlasování o každé prkotině.
