Článek
Vzhledem k tomu, že Chamberlain byl konzervativec a Starmer je labourista, ukazuje se, že stranická příslušnost může být irelevantní. V klíčových meznících historie záleží na osobnosti politického lídra a jeho prozíravém úsudku. Chamberlaina a Starmera spojuje politika appeasementu. Prvního ve vztahu k německému nacistickému režimu, druhého k palestinskému terorismu. Jak tragicky dopadla politika usmiřování s Hitlerem je dostatečně známo. Současný „neoappeasement“ Londýna ve vztahu k palestinským Arabům je víc než co jiného prázdné gesto. Byť nikoli bez významu.
Jestliže Dohody z Oslo zavazují obě strany, Izraelce i palestinské Araby, že „neprovedou žádné kroky, které by měly vliv na budoucí status sporných otázek, pokud nejsou výsledkem dohody mezi stranami“, pak jednostranné vyhlášení palestinského státu, byť Spojeným království (a aktuálně také Kanadou a Austrálií), je výrazem nerespektování ducha Oslo – je to politický akt jdoucí proti duchu mírového procesu. Izrael se dosud zdržel, navzdory nejrůznějším vyjádřením tamních politiků, anexe Západního břehu (Judea a Samaří); anexi považuje za garanci své bezpečnosti. Nyní má o důvod víc o tom vážně uvažovat. Západ - nejen Spojené království, ale i další země svobodného světa - sám porušuje ustanovení z Oslo, za hlasitého potlesku jedné ze stran dohody (palestinských Arabů). Proč by se tedy měl Izrael úzkostlivě tohoto ujednání držet? Dveře k připojení části Západního břehu pod izraelskou suverenitu se opět o něco víc pootevřely. Z toho je zřejmé, že proklamativní uznání palestinského státu je především kontraproduktivní. Je-li určité teritorium de facto sporným území, které si nárokují dvě strany, pak jediným řešením je kompromisní dohoda, nikoli to, že vše bude přiznáno pouze jedné z nich. Tak jako je nepřípustný názor židovských extremistů, že Arabové musí být kompletně nuceně vysídleni ze Západního břehu (kam?), je právě tak nepřípustná jiná verze „nulové varianty“: vysídlení všech Židů z tohoto území a jeho předání Arabům.
Nepřijatelné to je z principu, ale i z hlediska bezpečnosti. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN 242/1967 říká v bodu 2 jasně, že každý stát v oblasti má právo žít v míru v rámci bezpečných a uznaných hranic, bez hrozeb nebo násilných aktů. To palestinský stát vůči Izraeli garantovat nemůže, stejně jako Mnichovská dohoda 1938 neobsahovala efektivní záruky, že Německo nenaruší hranice pomnichovského Československa, což se potvrdilo o půl roku později (byť to Hitler udělal s rafinovanou hanebností). Palestinský stát bude znamenat vznik džihádistické entity na Západním břehu. Věří-li premiér Starmer opaku, pak je stejně naivní jako byl Chamberlain před sedmaosmdesáti lety.
Britské uznání palestinského státu je opovrženíhodné také proto, že 29. července 2025 premiér Starmer stanovil jasné podmínky Izraeli (takzvané podstatné kroky), jejichž nesplnění vyústí v to, co se nyní stalo. Zmínil, byť ne s takovým důrazem jako v případě Izraele, také požadavky adresované Hamásu. Doslova řekl, že Spojené království uzná stát Palestina v září, pokud izraelská vláda nepodnikne podstatné kroky k ukončení děsivé situace v Gaze, nebude souhlasit s příměřím a nezaváže se k dlouhodobému a udržitelnému míru včetně dvoustátního řešení, jakož i pokud neumožní OSN, aby obnovila dodávky pomoci a v neposlední řadě, pokud se Jeruzalém nepřihlásí k závazku, že nebude anektovat Západní břeh. Současně dodal: „Naše poselství teroristům z Hamásu zůstává nezměněné a jednoznačné. Musí okamžitě propustit všechna rukojmí, souhlasit s příměřím, odzbrojit se a akceptovat, že ve vládě Pásma Gazy nebudou hrát žádnou roli.“ Starmer tehdy dodal, že jeho kabinet v září situaci vyhodnotí a podle výsledku učiní konečné rozhodnutí.
Je pravda, že Izrael všechny britské podmínky nesplnil, ostatně některé ani nemohl – například sebevražedný závazek k dvoustátnímu řešení podle představ Arabů i velké části západního světa (Západní břeh = Judenfrei; návrat východní části izraelského hlavního města Jeruzaléma včetně nejposvátnějších míst judaismu pod arabskou kontrolu). Současně je zapotřebí zdůraznit, že Hamás nesplnil žádné britské požadavky – žádná ochota k příměří, všechna stávající rukojmí jsou stále zadržována (živá i zavražděná), dále teroristé odmítají požadavek, aby složili zbraně a vzdali se vlády v Pásmu Gazy. Přesto Londýn vyhodnotil situaci tak, že v neděli 21. září po 15:00 SELČ informoval server BBC News o tomto Starmerově vyjádření: „Dnes se připojujeme k více než 150 státům, které uznávají palestinský stát.“ Dodal, že tento krok je „závazkem vůči palestinskému a izraelskému lidu, že může existovat lepší budoucnost“. Jak že to řekl Chamberlain po návratu z Mnichova? „I believe it is peace for our time.“ („Věřím, že je to mír pro naši dobu.“)
Za necelý rok zahájil Hitler v Evropě nejstrašnější válku v lidských dějinách…
●
Prameny:
