Článek
Že Maduro skončil na americké lodi a stane před newyorským soudem, je už jen v logice toho, co se 3. ledna 2026 stalo.
Hodně se o tom bude v nadcházejícím období diskutovat. Otázek je bezpočet. Skloňuje se mezinárodní právo, Trumpova role mírotvůrce a mnoho dalšího. V zásadě ale platí: není to takové, jak to vypadá. Na první pohled jde o agresi a únos. Bez širšího kontextu se to tak opravdu může jevit. Pokud ale do „operace Maduro“ širší kontext zakomponujeme, vypadá to celé docela jinak. Že zásah proti diktátorovi byl oprávněný. Na základě čeho?
Nazývám to vyšším principem spravedlnosti. Místo dlouhých výkladů jeden příklad z praxe. Také z Jižní Ameriky. Dopadení nacistického válečného zločince Adolfa Eichmanna v Argentině v roce 1960. Tam, kde byla místní spravedlnost krátká musel nastoupit princip spravedlnosti vyšší. Kdyby Izrael respektoval mezinárodní právo, zločinec Eichmann by s vysokou mírou pravděpodobnosti spokojeně dožil kdesi v Buenos Aires, aniž by bylo spravedlnosti učiněno zadost, aniž by se musel zodpovídat ze svého podílu na jednom z nejhrůznějších zločinů v moderních lidských dějinách. Jednoduchá otázka: bylo by to fér? V žádném případě!
Jsou situace, dodejme, že naprosto výjimečné, kdy je nutné dočasně odložit stranou mezinárodní právo a dočasně i respekt k suverenitě nezávislého státu. Týká se to i zadržení a transportu Madura k americkému soudu? Je na Američanech, aby svět přesvědčili o nutnosti aplikovat vyšší princip spravedlnosti. Jde samozřejmě o záležitost extrémně citlivou a je třeba mít na zřeteli, že každá takováto operace představuje výjimku z obecně platných pravidel. Mezi oprávněné výjimky můžeme vedle Eichmanna považovat každou likvidaci pohlavárů teroristických formací (Al Kajda, Islámský stát, Hamás, Hizballáh a další) na území cizího státu. Příklady z minulých let jistě není zapotřebí uvádět, jsou dostatečně známé.
Dlužno dodat, že zcela mimo téma tohoto příspěvku jsou navazující kroky po zadržení Madura. To bylo ono příslovečné „A“, přičemž je nutné zdůraznit, že brilantně provedené. Jenomže „A“, jak víme, stojí na začátku abecedy a operace z 3. ledna 2026 je pouhým začátkem velice dlouhého a komplikovaného procesu. Jeho další kapitoly („B“, „C“…) mohou být o mnoho nesnadnější. Známe to z Pásma Gazy. Příměří mezi Izraelem a Hamásem, ustavení žluté linie a propuštění rukojmí (byť ani to ještě není stoprocentně splněno), pojmeme-li to jako „A“, bylo dosaženo relativně snadno. Bod „B“, tedy odzbrojení Hamásu, bude úkol nesrovnatelně obtížnější. A lehké to nebude ani ve Venezuele „po Madurovi“.
Nicméně ať tak či onak, Madurovo odstavení od moci byl jeden z mála způsobů, jak dosáhnout změny socialistického venezuelského režimu. Čím méně takových režimů, nejen v Latinské Americe, tím lépe pro celý svět.
●
PS. Aby ale nedošlo k omylu. Vyjadřuji-li se kladně k americké akci proti Madurovi, pak v souvislosti s výše uvedeným pouze proto, že jde o ospravedlnitelnou výjimku. V žádné případě to neznamená zelenou pro Trumpův anexionistický apetit, ať už jde o dánské Grónsko, Kanadu či kteroukoli jinou demokratickou zemi, nota bene zemi spojeneckou. Trumpovo opakované vyjádření ve stylu „Grónsko nezbytně potřebujeme“ (We do need Greenland, absolutely) je zcela nepřijatelné. Zveřejnění mapy Grónska v barvách vlajky USA a s titulkem „Brzy“ (Soon), jak to 3. ledna 2026 udělala Katie Millerová, manželka zástupce šéfa Trumpovy prezidentské kanceláře, je naprostá nehoráznost, nechutná protidánská provokace. Lze-li něco považovat za překročení červené linie, pak právě takovéto projevy.
