Článek
Jde o boj proti lžím a popírání židovských historických vazeb k Jeruzalému. Boj proti delegitimizaci. Na začátku šestidenní (arabsko-izraelské) války v roce 1967, konkrétně 7. června, osvobodily Izraelské síly obrany východní část Jeruzaléma (Staré město), které dosud drželo ve své moci Jordánsko. Na památku této přelomové události - Jeruzalém, od starověku židovské národní a duchovní centrum, nebyl s výjimkou let 1948-1967 nikdy rozdělen - slaví Izraelci každoročně Den Jeruzaléma. Připadá na 28. den měsíce ijaru podle hebrejského kalendáře, který v roce 1967 odpovídal 7. červnu. Letos to bylo 15. května. Je to příležitost znovu se zamyslet nad Jeruzalémem z hlediska nároku Židů na toto město, který je v současné době brutálně zpochybňován. Část mezinárodního společenství volá po opětném rozdělení města, což je stejně absurdní, jako kdyby jiná a nemalá část mezinárodního společenství prosazovala politiku vedoucí k opětném rozdělení Berlína.
Mezi těmi, kdo se k této otázce vyjádřili, je Michael Freund, který dříve působil jako zástupce ředitele pro komunikaci v úřadu izraelského premiéra Netanjahua. V novinách The Jerusalem Post publikoval 16. května názorový článek „Why does Jerusalem belongs to the Jews? Because history says so“. Ptá se: Proč patří Jeruzalém Židům? Odpovídá: Protože to říká historie. A vysvětluje. V době, kdy se rychlostí vyvolávající znepokojení šíří na univerzitách, sociálních sítích a mezinárodních fórech lži, je důležitější než kdy jindy stát nekompromisně za pravdou. Každý rok na Den Jeruzaléma, když nad celým městem hrdě vlají izraelské vlajky a Židé oslavují sjednocení svého věčného hlavního města, pravidelně slyšíme známé nepravdy a dezinformace. „Říkají nám, že Židé nemají k městu žádnou historickou vazbu. Že Jeruzalém nikdy nebyl hlavním městem židovského státu. Že Chrámy jsou sionistický výmysl. Že Izrael je »okupant« bez legitimního nároku na město,“ připomíná Freund a dodává, že slogany nejsou fakta a propaganda není historie. Opakování obojího t fikce pravdu neudělá.
Slogany nejsou fakta, propaganda není historie
Jaká tedy jsou fakta týkající se Židů a Jeruzaléma? Ohromující. Jeruzalém je centrem židovského života a identity již více než tři tisíce let. Kolem roku 1 000 př. n. l. král David učinil z Jeruzaléma metropoli židovského lidu (lidu Izraele). Jeho syn, král Šalomoun, postavil v Jeruzalémě První chrám - více než tisíc pět set let před vznikem islámu. Byl sice v 6. století př. n. l. nepřáteli zbořen, ale ještě v témže století vybudován na stejném místě znovu – jako Druhý chrám. Ten sloužil židovskému lidu dalších šest století, až do zničení Římany v roce 70 n. l. V té době nebylo po islámu ani vidu ani slechu, a to ještě dalšího půl tisíciletí. Freund píše: „Naše spojení s Jeruzalémem není abstraktní, ale historické. Jeruzalém je v Bibli zmíněn více než 660krát, zatímco v Koránu ani jednou. Židovské spojení s městem podtrhují archeologické objevy po celé Zemi izraelské. Stéla z Tel Danu, starověký nápis objevený v severním Izraeli v roce 1993, obsahuje nejstarší známý mimobiblický odkaz na „Davidům dům“ a poskytuje pádný historický důkaz o davidovské dynastii, o níž se píše v Bibli.“
Stéla z Tel Danu
Než budeme pokračovat, u této stély se blíže zastavíme. Je částečně zachovalá, nalezena byla v nejsevernějším výběžku Izraele, pochází z 9. století př. n. l. a s největší pravděpodobností ji zhotovit aramejský (damašský) král Hazael. Co je podstatné: obsahuje jména panovníků, o nichž se píše v Bibli. Nejen to. Klíčová je zmínka o Davidovu domu. Zde je podstatný text fragmentu stély:
… řekl … a rozhodl … můj otec vystoupil proti němu, když bojoval v … A můj otec ulehl ke svým otcům. A král Izraele vstoupil … Izrael dříve v zemi mého otce. Ale král Hadad mě ustanovil králem. A Hadad šel přede mnou a já jsem vytáhl ze sedmi… králů a zabil jsem [sedm]desát králů, kteří měli tisíce vozů a tisíce jezdců. Zabil jsem Jorama, syna Achaba, krále Izraele, a zabil jsem Ochoziáše, syna Jehorama, krále domu Davidova. A proměnil jsem jejich města v trosky a obrátil jejich zemi v pustinu… jiný pak … a Jéhu vládl nad Izraelem … oblehl jsem …
Jak o Hazaelovi, tak o králích severního Izraelského království (Joram, Achab, Jéhu) a jižního Judského království (Ochoziáš) hovoří Bible, konkrétně v Druhé knize královské (kapitoly 8 a 9). Její čtenáři samozřejmě vědí, že Jorama i Ochoziáše zabil (nechal zabít) Jéhu, zatímco na stéle Hazael tvrdí, že je zabil on, čímž si zjevně připsal zásluhy za pád obou panovníků. Bible to popisuje poměrně podrobně:
„Takž vyjel Joram král Izraelský a Ochoziáš král Judský, každý na voze svém, a vyjevše proti Jéhu, potkali se s ním na poli Nábota Jezreelského. I stalo se, když uzřel Joram Jéhu, že řekl: »Jest-liž pokoj, Jéhu?« Odpověděl: »Jaký pokoj, poněvadž ještě smilství Jezábel matky tvé a kouzelnictví její velmi mnohá trvají?« Pročež obrátiv se Joram, utíkal a řekl Ochoziášovi:»Zrada, Ochoziáši!« Ale Jéhu pochytiv lučiště, postřelil Jorama mezi ramenem jeho, tak že střela pronikla srdce jeho. I padl na voze svém. (…) Ochoziáš pak král Judský uzřev to, utíkal cestou k domu zahradnímu. Ale honil ho Jéhu a řekl: »I toho zabíte na voze jeho.« Takž ho ranili, když vyjížděl k Guru, kteréž jest podlé Jibleam. I utekl do Mageddo a tam umřel (2. královská, 9. kapitola).“
Klíčové je, že údaj na stéle, nezávisle na Bibli, potvrzuje existenci starověkých izraelských monarchií včetně existence davidovské dynastie. (Citát a jména osob jsou ve verzi překladu Kralické Bible.)
Po tomto pojednání o stéle z Tel Danu se vraťme k výkladu Michaela Freunda. „Siloašský nápis, objevený v Jeruzalémě v roce 1880, připomíná dokončení vodního tunelu krále Ezechiáše v 8. století př. n. l. (I o tom je v Bibli zmínka.) Napsán je ve starověké hebrejštině, což poskytuje přímý důkaz o organizovaném židovském životě a správě města během období Prvního chrámu,“ ujišťuje Freund a pokračuje zásadním poznatkem: „Kromě Židů žádný jiný národ v historii nikdy neprohlásil Jeruzaléma za své své hlavní město. Ani Římané, ani Byzantinci, ani Osmané, ani Britové. A už vůbec ne Palestinci (palestinští Arabové). Židovské pouto k Jeruzalému nebylo nikdy jen symbolické. Bylo nepřetržité, hmatatelné a nezpochybnitelné. Po téměř dvě tisíciletí v diaspoře se Židé modlili třikrát denně čelem k Jeruzalému. Při každé sederové večeři o svátku Pesach pronášeli: »Příští rok v Jeruzalémě.« Na svatbách se rozbíjela sklenice, což byl symbol žalu nad zničením města.“
Nepřetržitá přítomnost
Navzdory vypuzení do diaspory, masakrům a cizí nadvládě udržela židovská komunita ve městě nepřetržitou přítomnost. Bylo tomu tak po vyhnání Římany i masakrech způsobených křižáky: v Jeruzalémě stále přetrvávalo židovské společenství. V roce 1488 slavný italský rabín Obadiáš z Bartenury, jehož komentář k Mišně je dodnes směrodatný, po svém příjezdu do Jeruzaléma nalezl aktivní židovský život. Vskutku, v polovině 19. století, desetiletí před nástupem moderního politického sionismu a dlouho před vznikem Státu Izrael, se Židé již stali v Jeruzalémě největší populační skupinou. Autor to potvrzuje čísly: „Židovská populace Jeruzaléma čítala v roce 1844 přibližně 7 120 lidí. Do roku 1876 se židovská populace zvýšila na zhruba 12 tisíc. A na přelomu 20. století tvořili Židé v Jeruzalémě jasnou většinu. Toto nejsou politické úvahy; je to historická realita,“ konstatuje Freund a pokračuje: „Židovské přistěhovalectví do Země izraelské nebylo nějakým náhlým fenoménem 20. století. Historické záznamy ukazují, že na začátku 19. století žilo v zemi přes 10 tisíc Židů. Do roku 1890 se židovská populace zvýšila na přibližně 43 tisíc a do roku 1914 dosáhla zhruba 94 tisíc. Z toho je zřejmé, že návrat Židů na Sion probíhal dávno před Theodorem Herzlem (zakladatel sionismu), dávno před britským mandátem a dávno před moderním konfliktem.“
Nepřátelé ignorují důkazy
Navzdory uvedeným skutečnostem pokračují pokusy o vymazání židovské historie související s Jeruzalémem. Pohlaváři palestinských Arabů běžně popírají, že na Chrámové hoře někdy existovaly židovské chrámy, a to navzdory přesvědčivým archeologickým a historickým důkazům. Mezinárodní organizace schválily rezoluce, které odkazují na nejposvátnější místo judaismu pouze jeho muslimskými názvy, jako kdyby po staletí existující židovské vazby bylo možné jednoduše nějakou legislativou vymazat. Není to nic jiného než historický revizionismus, přičemž sama archeologie tyto lži vyvrací. Freund vysvětluje jak: „Vykopávky v Jeruzalémě odhalily starověké židovské mince, hebrejské nápisy, královské pečeti a pozůstatky z období Prvního a Druhého chrámu. Starověcí historici, jako například Josephus Flavius, zdokumentovali zničení Druhého chrámu v živých detailech. Dokonce i římské triumfální symboly, nejznámější z nichž je Titův oblouk v Římě, zobrazují židovské zajatce nesoucí chrámovou menoru do exilu.“ Z toho plyne, že fakta nepřestanou existovat jenom proto, že se je protiizraelsští ideologové a propagandisté snaží vymazat.
Nemělo by se také zapomínat na to, co se ve východním Jeruzalémě dělo, když byl v letech 1948 až 1967 pod jordánskou, tedy muslimskou nadvládou. Během těchto devatenácti let byl Židům zcela zakázán přístup k Západní zdi a židovské čtvrti Starého Města, a to navzdory výslovným zárukám v dohodách o příměří z roku 1949. Padesát osm synagog v židovské čtvrti bylo Jordánci zničeno nebo poškozeno. Starověké náhrobky na Olivetské hoře, některé staré staletí, byly znesvěceny a použity jako dlažba pro cesty, případně sloužily součást výstavby vojenských táborů a dokonce i latrín. Přítrž tomu učinilo až znovusjednocení města v červnu 1967. „Přesto je to nyní Izrael, kdo je obviňován z omezování náboženské svobody,“ připomíná s trpkostí Freund a zdůrazňuje, že pravda je ale přesně opačná. „Po sjednocení města zajistil Izrael přístup ke svatým místům všech vyznání. Muslimové se svobodně modlí v mešitě Al Aksá. Křesťané využívají kostely a instituce po celém městě. Jeruzalém, pod izraelskou svrchovaností, se stal jedním z mála měst na Blízkém východě, kde Židé, křesťané i muslimové mají skutečnou náboženskou svobodu chráněnou zákonem.“
„Dnes má Jeruzalém téměř milion obyvatel, což z něj činí největší město Izraele,“ pokračuje Freund a dodává: „Může se pochlubit více než tisíci synagogami, stovkami kostelů a desítkami mešit. Je sídlem izraelského parlamentu, Nejvyššího soudu, prezidenta státu a národních institucí. Je to živoucí a prosperující hlavní město, nikoli jen pozůstatek starověké paměti.“ A právě to svátek Den Jeruzaléma vyjadřuje. Nejde jen o výročí vojenského vítězství. Je to především oslava návratu starověkého lidu do jeho historického srdce po staletích diaspory a touhy usadit se znovu na Sionu. „Když izraelští výsadkáři v červnu 1967 dosáhli Západní zdi, jejich velitel, tehdy plukovník Motta Gur pronesl slavnou větu: »Chrámová hora je v našich rukou.« V tu chvíli se židovské dějiny uzavřely,“ píše Freund a konstatuje: „Jeruzalém nebyl v roce 1967 dobyt. Byl osvobozen a znovu získán.“ Vrácen židovskému lidu.
Doslov LS. Jedním z argumentů, kterým muslimové odůvodňují svůj nárok na Jeruzalém, je takzvaná Mohamedova noční cesta. Korán ji v prvním verši 17. súry popisuje takto: „Sláva tomu, jenž za noci přenesl služebníka Svého z Posvátné mešity do mešity nejvzdálenější, jejíž okolí jsme požehnali, abychom mu ukázali některá Svá znamení. A On věru slyšící je a jasnozřivý.“ Ačkoli Korán nic takového výslovně neuvádí, muslimové považují za onu nejvzdálenější mešitu svůj svatostánek Al Aksá stojící na jeruzalémské Chrámové hoře. Je tu ale jistý časový problém. Zatímco Mohamed zemřel v roce 632, mešita Al Aksá byla postavena až po jeho smrti; dokončena byla začátkem 8. století. Je tudíž otázka, jak mohl být Mohamed do nejvzdálenější mešity (Al Aksá) přenesen, když za jeho života v Jeruzalémě ještě neexistovala. Takto prezentovaný muslimský nárok na Jeruzalém je tudíž víc než chatrný.
●
