Článek
Proto mě zaujal příspěvek „Češka popsala výslech po zadržení na letišti v Egyptě kvůli fotografii v telefonu“ autorky s identifikací IVAZAKOVA; vyšel 6. června. V diskusi se objevily také kritické ohlasy. K nim se přidat nechci, jen popíšu svoji zkušenost. Netýká se telefonu, ale kamery.
V Egyptě jsem pobýval od roku 2006 dvacetkrát, vždy na pobřeží mého milovaného Rudého moře, v řadě destinací od Taby po jižní sektor Marsy Alam. Telefon mi nekontrolovali nikdy – přesto doporučuji vymazat potenciálně nebezpečné snímky, ať už ty popsané v článku, nebo přivezené z domova. Například „zapomenout“ v mobilu obrázek, na němž jste vyfoceni v tričku izraelské armády, případně s vlajkou Muslimského bratrstva není to pravé ořechové…
Malé mezinárodní letiště v Tabě na Sinaji, kam v době, o níž píšu, mířily i charterové linky z Prahy, se nachází v horách, v nadmořské výšce zaokrouhleně 750 m, po silnici asi 20 km od pobřeží. Jde o bývalou izraelskou leteckou základnu Ecion, přičemž za zmínku stojí, že právě odtud startovaly stíhačky izraelských vzdušných sil v červnu 1981 na misi, jejímž cílem byla likvidace iráckého jaderného zařízení Osirak.
Cesta z letiště dolů k moři vede úchvatným kaňonem (obr. 1). Posadil jsem se v autobusu k oknu a zapnul kameru; byl jsem nadšen. Sinajské hory mají zvláštní, magické kouzlo. Kameru jsem nechal běžet i po příjezdu na pobřežní autostrádu Peace Road, protože jsem si chtěl nafilmovat první hotel v této části tabské riviéry. Při výběru dovolené patřil totiž mezi kandidáty, třebaže jsme nakonec zvolili jiný více na jihu. Nicméně zajímalo mě, jak reálně zvenku vypadá.
Obr. 1/Taba. Cesta z letiště k pobřeží.
Mezitím jsme přijeli k check-pointu na vstupu do turistické zóny. Když autobus zastavil, kameru jsem vypnul. Bohužel pozdě. Bdělý a ostražitý tajný policista (byl v civilu a za pasem měl revolver) si těsně před vypnutím kamery všiml červené kontrolky (předtím než zhasla), vešel do autobusu a zamířil přímo ke mně. Nastal nekonečný „dialog“. On tvrdil, že jsem natáčel kontrolní stanoviště, což je zakázané a že mu musím odevzdat kazetu. Dokud to neudělám, autobus do rezortu nepustí. Přesně to jsem ale neměl v úmyslu, vzdát se záběrů scenérie, která mě okouzlila. Moje reakce: pořizoval jsem záběry fantastického kaňonu cestou z letiště, nikoli check-point. On trval svém, já rovněž. Po chvíli mu zjevně docházela trpělivost, ostatně Čechům v autobusu právě tak. „Tak ať mu tu kazetu konečně dá a můžeme jet dál,“ zaslechl jsem ze zadní sedačky. Atmosféra houstla. Policista, když viděl moji neoblomnost, přistoupil na to, že mu inkriminovanou sekvenci přehraju. S tím jsem nemohl nesouhlasit, protože předtím si ve výmluvném gestu přejel prstem po krku. Byl proti mně ve výhodě. Měl zbraň, pravomoc mě zadržet nebo alespoň zabavit kameru. Jak bych se mohl bránit? Dlužno dodat, že po celou dobu incidentu seděla delegátka na předním sedadle a vůbec si ničeho nevšímala. Když jsem to s ní později probíral, řekla jen: To víte, Egypťané jsou v něčem laxní a v něčem paranoidní.“ Hotovo, uzavřeno.
Tím, že jsem „dobrovolně povinně“ přistoupil na přehrání záznamu, připravil jsem na sebe past. Jakmile skončily záběry kaňonu a přímořské scenérie, na zlomek času, jednu dvě sekundy, než jsem při natáčení kameru zastavil, se objevilo kontrolní stanoviště. Policista zvítězil, usvědčil zločince. V takové chvíli člověk potřebuje spásnou myšlenku. Nabídl jsem, že těch několik zakázaných okamžiků vymažu. Naštěstí souhlasil. Když místo check-pointu spatřil na displeji černý obraz, incident skončil. Odešel z autobusu a my pokračovali k onomu prvnímu hotelu. Nikterak jsem si tenkrát jeho zevnějšek nevychutnal…
