Článek
Pro úplnost dodejme, že Židé neuznávají Ježíše jako Mesiáše. S jedinou výjimkou. Tou jsou mesiánští Židé, kteří ale tvoří v rámci celosvětové židovské populace naprostou menšinu. Uváděné odhady se liší, pohybují se mezi dvěma a devíti procenty.
Naproti tomu existuje poměrně přesná statistika o počtu křesťanů v Izraeli. Podle tamního Ústředního statistického úřadu jich je evidováno 184,2 tis. Z toho nejvíce v Galileji, celkem 48,5 tis., přičemž 18,9 tis. v biblickém Nazaretu, 18,8 tis. v Haifě a 10,8 tis. ve městě Nof Hagalil. Přes 13 tisíc křesťanů žije v hlavním městě Jeruzalémě. Důležité je, že počet vyznavačů víry v Krista mírně roste. V období 2023 a 2024 to bylo meziročně o 0,7 procenta. V poměru ke všem obyvatelům Izraele představuje křesťanská populace 1,9 procenta.
Prezident
Na Štědrý den navštívil Isaac Herzog s první dámou Michal sestry františkánky v jeruzalémském klášteře svatého Antonína. Později k tomu na sociálních sítích uvedl, že se společně modlili za mír a bratrství a jednotně se postavili proti všem formám nenávisti a extremismu. Prezident ujistil: „Cítím hlubokou hrdost na křesťanské komunity v Izraeli, které jsou nedílnou součástí našeho národa. Stát Izrael bude i nadále chránit svobodu vyznání lidí všech konfesí a komunit.“
Premiér
Benjamin Netanjahu se ve svém vánoční poselství vyjádřil obšírněji. „Posílám z Jeruzaléma srdečné pozdravy našim křesťanským přátelům na celém světě. Přeji vám veselé Vánoce a šťastný nový rok. Z tohoto místa, Svaté země, Izraele, jediného státu na Blízkém východě, kde křesťanská komunita prosperuje,“ uvedl úvodem a pokračoval, že Izrael je jediná země v regionu, kde křesťané mohou vyznávat svou víru s plnými právy a naprostou svobodou, kde jsou křesťanští poutníci vítáni s otevřenou náručí a jsou hluboce ceněni, kde mohou hrdě slavit své tradice a otevřeně je uplatňovat bez jakéhokoli strachu. „V Jeruzalémě městská samospráva každoročně oficiálně rozdává vánoční stromy. Dělá to už dvě dekády. Naproti tomu před několika dny v palestinském městě Dženín Palestinci zapálili vánoční strom v kostele Svatého Spasitele“ uvedl premiér v kontrastu a zdůraznil: „To je ten rozdíl. Izrael stojí po boku křesťanů v celém regionu, kdekoliv čelí rozsáhlému zastrašování a pronásledování. Zatímco počet křesťanů v Izraeli roste, křesťanská populace v nespočtu oblastí regionu se zmenšuje kvůli systematické diskriminaci a útlaku. Stalo se to v Iráku, Sýrii, Libanonu. Stalo se to v Turecku a děje se to i v Palestinské samosprávě.“
Připomněl, že Betlém, Ježíšovo rodné město, mělo dříve 80procentní křesťanskou populaci. „To bylo v době, kdy jsme tam byli my. Pak jsme odešli a Betlém předali Palestinské samosprávě. Od té doby se podíl křesťanů snížil z 80 na 20 procent.“ Zdůraznil, že pronásledování křesťanů a věřících jakéhokoli jiného náboženství je nepřijatelné a nesmí být tolerováno. Dotkl se vážné situace v Nigérii: „Útoky na křesťany a jejich vyhánění muslimskými militanty musí skončit. Okamžitě.“ Netanjahu uzavřel: „Posílám vánoční pozdravy z Izraele našim křesťanským přátelům po celém světě a prosím, mějte na paměti, že Izrael bude vždy stát po vašem boku.“
Patriarcha
Jeruzalémský latinský (římskokatolický) patriarcha Pierbattista kardinál Pizzaballa sloužil půlnoční mši v betlémském kostele svaté Kateřiny, který se nachází v těsném sousedství baziliky Narození Páně. Z jeho homilie vybírám úvodní část, pro níž jako biblický text posloužil úvod druhé kapitoly Lukášova evangelia: „Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města. Také Josef se vydal z Galileje, města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě.“
Patriarcha uvedl, že Lukáš umístil Ježíšovo narození do širšího kontextu dějin světa, které jsou určovány politickými rozhodnutími, rovnováhou moci a logikou, jež má řídit běh události; často ale jen zdánlivě. Stejně jako tehdy, i dnes jsou dějiny tvořeny dekrety, politickými rozhodnutími a rovnováhou mocenských sil, které často určují osudy národů. Svatá země je toho svědkem: rozhodnutí mocných mají konkrétní dopad na životy milionů lidí.
Vánoce nás však vybízejí, abychom se dívali za hranice logiky mocných, abychom znovu objevili sílu lásky, solidarity a spravedlnosti. Evangelijní příběh nebyl vytržený z běhu času, je to událost, která se rodí uprostřed dějin, jež kráčejí cestami, kterým ne vždy rozumíme a které si mnohdy nevybíráme. Lukáš říká, že Bůh se lidských dějin nebojí, i když se zdají být zmatené, poznamenané nespravedlností, násilím a nadvládou. Bůh nevytváří paralelní dějiny. Nepřichází do světa, až když je vše uspořádáno a zklidněno. Vstupuje do skutečné, konkrétní, někdy tvrdé historie a činí ji svojí zevnitř. Navenek se zdá, že císařův dekret (o soupisu lidu) dějinné scéně dominuje. Panovník počítá, zapisuje, organizuje a vládne. Vypadá to, že vše je pod kontrolou; vše se řídí logikou moci, která rozhoduje místo národů. Přesto se právě tento dekret, aniž by o tom kdo věděl, stal nástrojem vyššího plánu.
Ty samé dějiny, které si myslí, že si vystačí samy, se stávají místem, kde Bůh naplňuje své zaslíbení. Takové je jedno z velkých poselství Vánoc: Bůh nečeká, až se dějiny zlepší, aby do nich vstoupil. Vstupuje do takových, jaké jsou. A tím nás učí, že žádný čas není definitivně ztracený a žádná situace není tak temná, aby v ní Bůh nemohl přebývat. Proto evangelium nezačíná ohlušujícím zázrakem, ale administrativním aktem; nezačíná andělskou písní, ale sčítáním lidu. Právě zde se k nám Bůh přibližuje. Josef a Maria se vydávají na cestu ne podle vlastního plánu, ale z poslušnosti k rozkazu shůry. Pohybují se v dějinách, které nekontrolují, v souladu s rozhodnutími učiněnými jinde. Právě tím, že těmito okolnostmi procházejí – okolnostmi zdánlivě nesouvisejícími s Božím zaslíbením –, Bůh naplnil své slovo. Takový je smysl první části letošní homilie pronesené latinským patriarchou na půlnoční mši v Betlémě.
Za sebe mohu přiznat. Tento výklad úvodu druhé kapitoly Lukášova evangelia mi pomohl mnohému lépe porozumět. Ne že bych ten princip neznal, ale správná formulace často člověku pomůže lépe si utřídit myšlenky. Císařovo nařízení o soupisu lidu nebyl nějaký mocenský rozmar, ale součást geniální Boží režie. Tím, kdo tahal za nitky dějin nebyl Augustus. Pánem situace byl Bůh.
●
Volně podle serverů:
