Egypt podvacáté. Naposledy?

To je ale hudba vzdálenější budoucnosti. Nyní je čas na zhodnocení dvacáté mise. Volba padla na oblast, v níž jsme v Egyptě začínali, na Sinaj. Chvíle váhání mezi Tabou a Šarm aš Šajchem, nakonec zvítězil Šarm. Čtvrť Hadaba na jihu města a u něj korálový útes Temple Reef.

Premiéru měl narychlo sehnaný podvodní fotoaparát Kodak Pixpro WPZ2; ten předchozí a lepší (Nikon Coolpix W300) se mi podařilo vlastní nepozorností letos v květnu při devatenáctém pobytu u Rudého moře v Marse Alam zničit: před ponořením jsem ho zapomněl zavřít. Vzal za své, paměťovou kartu se naštěstí podařilo zachránit.

Let tam trval obvyklé čtyři hodiny (00:57 vzlet, 04:55 SELČ přistání); krátce před nástupem lilo na Ruzyni jako z konve a až na hotelu jsme zjistili, že máme většinu věcí v kufrech mokrou. V tamní teplotě (noc min. 30°, den až 41°C) byla ale náprava snadnější než snadná – během dopoledne vše uschlo.

Po přistání na šarmském letišti – mimochodem vybudovaném Izraelci během jejich držení Sinaje po červnové válce 1967; odtud startovaly stroje k unikátní záchranné operaci rukojmích unesených teroristy do Ugandy v roce 1976 – následovala obvyklá procedura: autobusem k příletovému terminálu, tam jsme se vydali nejprve k policistovi prodávajícímu víza (jedno za 25 USD), tentokrát ale nedošlo hned k nalepení do pasu, na to jsme museli vystát druhou frontu před kukaní, kde úřadoval další důstojník turistické policie.

Zde jsme odevzdali příletové karty (vyplňují se v letadle) a – oproti květnu v Marse Alam se jednalo o novinku - byli vyfoceni, byla nám oskenována levá a pravá dlaň a nalepena víza. O pár metrů dál seděl na židli další policista, který zkontroloval, zda máme v pase víza skutečně nalepená (čili kontroloval práci toho v kukani) a teprve pak jsme se vydali k pojízdnému pásu a vyčkali na kufry.

Ještě než jsme letiště opustili, proběhla RTG kontrola obsahu všech zavazadel. Konečně jsme měli vstupní anabázi za sebou, čekala nás ovšem ještě jedna fronta – u stánku společnosti Orange jsme zakoupili vnukovi egyptskou SIM kartu (30 GB za 7 USD); v ceně je i vložení do smartphonu a aktivace. Kapacitně mu při každodenním surfování vystačila na celých sedm dní pobytu.

U východu nám pracovník cestovky sdělil číslo busu, kterým jsme byli přepraveni k hotelu a ve vozidle jsme obdrželi základní písemné a slovní informace. Klíčový je termín první schůzky s delegátem.

V Egyptě platí letní čas EEST, takže přetáčíme hodinky o 60 minut dopředu, zatímco bus vyráží směrem k jihu. Bohužel nikoli po pobřežní Peace Road, abych mohl ženě a vnukovi ukázat hotel, v němž jsme přebývali při prvním egyptském pobytu v roce 2006, ale po nové osmiproudé autostrádě (2×4 pruhy).

V tom roce 2006 byla z bezpečnostního hlediska značně napjatá situace, Sinaj měl za sebou trojí fatální bombové útoky (2004 v Tabě, 2005 přímo v Šarmu, 2006 v Dahabu) a ochranná opatření byla znát. S policisty a členy bezpečnostní agentury v hojném počtu jsme se setkávali doslova na každém kroku, například po cca 10 metrech na promenádě v Naama Bay (kde jsme bydleli). Kontrolován byl i obsah tašek při vstupu na pláž. A to hovoříme o období před vznikem sinajské odnože Islámského státu a jejích brutálních teroristických aktivit, k čemuž došlo po První revoluci 2011. Dnes už jsou podobná opatření v Šarmu viditelně slabší, opticky vzato téměř nulová. Také proto, že prezident Sisi před časem oznámil, že Islámský stát byl na Sinaji po masivní bezpečností kampani poražen.

Jsme na hotelu, je kolem osmé ráno EEST, hned nás posílají na snídani. Pak ubytování (doporučuji dát do pasů nějaký ten dolar či euro), dostáváme klíč od pokoje, náramky na ruku pro stravování All Inclusive a kartičky na odběr plážových osušek. Rozsáhlý komplex sestává z jednopatrových budov, zavděk bereme pokojem v patře (lepší výhled). Spokojenost: vše funguje – voda teče, WC splachuje, klimatizace chladí (budeme ji potřebovat), trezor se podařilo aktivovat dle návodu na první pokus. Kufry přivezli dva místní zřízenci z recepce; bakšiš ve výši jednoho USD pro každého je samozřejmostí. Záhy se představí mladý uklízeč našeho patra (na dívky tu nenarazíte). Obvyklý trik: po chvíli zaťuká, když předtím „jako“ zapomněl dát do koupelny ještě dva ručníky a čeká na bakšiš. Inu, Orient.

V 9:30 EEST schůzka s delegátem. Zásadní informace: snídaně a večeře denně, stejně jako obědy v neděli jsou v hlavní restauraci u recepce, obědy mimo neděli v restauraci na útesu na pláži – nutno se ale při večeři na příští den nahlásit. Důvod: restaurace na útesu je menší, obědy se vydávají ve dvou turnusech. Po desáté dopolední za spalujícího horka zahajujeme po nočním letu siestu.

Odpoledne nás čeká bazén, moře, které je vzdálené přes celý areál (cca 500 m) a vedou k němu nikoli tři, ale 103 schůdky, necháme na zítra. Další ze série překvapení: teplota vody v bazénu má 35 stupňů! Teplota vzduchu na balkoně o čtyři více. Čeká nás „palermo“, ale to jsme věděli. Ostatně ani v Evropě nebylo v polovině srpna o moc příjemněji.

Během první večeře příjemné zjištění. Kromě obvyklé stravy tu funguje i koutek s italskými těstovinami, bude tedy z čeho vybírat (knedlíky a vepřové se zelím mi opravdu nechybí). Z prvního dne máme ale také jedno zjištění méně příjemné, vlastně dvě. Na pokoje tu nedávají denně PET láhve s vodu (jednu na osobu jako všude jinde). Protože vodu z umyvadla nelze používat ani na čištění zubů (a vůbec ne na pití!), zajímám se, kde máme vodu získat. V restauraci prý nikoli, takže koupit v hotelovém obchůdku (zvaném vznešeně „Super Market“ – Arabové rádi přehánějí) za přijatelnou cenu 1,5 litru za 1 USD). Nakonec se ale ukázalo, že v restauraci barely s chlazenou pitnou vodou jsou, a přestože je u nich obrázek s přeškrtnutou PET lahví, hosté si tu běžně čepují a díky pověstné egyptské laxnosti nikdo nic nenamítá. Takže vyřešeno. Druhé menší minus: v restauraci není v nabídce egyptské (ani jiné) víno.

Ne že by to bylo to nejpodstatnější, ale televizní nabídka je příšerná. Programů minimum, výběr chabý (většinou arabské, ruské), řada z nich zrní nebo kostičkuje. Také BBC News, navíc místo zvuku jen hlasitý šum – nepoužitelné. Jeden turista to řešil a má za to, že je to tak záměrně, aby byli hosté nuceni zavolat technika, ten televizi řádně připojil – a řekl si o 5 USD (jeho zkušenost). Jelikož se na televizi díváme minimálně i doma, tuto záležitost jsme nechali být. Nejzákladnější informace o dění ve světě jsme se dozvěděli v šest večer z BBC – například, že Španělky vyhrály MS ve fotbale, když ve finále porazily Angličanky. Hodně prostoru bylo věnováno vnitřní britské věci: kauze zdravotní sestry Letbyové, která zavraždila sedm novorozeňat. (O České republice ve zprávách kupodivu ani zmínka, asi nejsme pupkem světa, jak si doma někdy myslíme.)

Druhý den ráno vyrážíme k moři. Cesta dlouhá, s výbavou v horku úmorná. V 6:30 EEST na balkoně rovných třicet stupňů, azuro a jen neznatelný vánek. Na pláži velké slunečníky, takže se musíme o stín dělit s dalšími dvěma až třemi cizími turisty (obvykle bývají slunečníky menší, pro tři lehátka – více soukromí). Místo pak budeme mít každé dopoledne stejné, postará se o to zřízenec za jeden USD denně. Je blízko plážového baru a ne tak daleko od sprch a toalet. Sprchy jsou tu ale pouze dvě, což našince vede k otázce: „A není to málo, Antone Pavloviči, při těch stovkách lidí?“ Před odchodem na oběd se u nich logicky tvoří nepříjemné fronty. Voda ze sprch teče samozřejmě hodně teplá (žádné osvěžení), v moři má 30 až 31°C, na vnější straně korálu pak o cca tři stupně méně, což je více než příjemné. Korál je na faunu bohatý, byť s některými tvory (muréna, kareta) jsme se tentokrát nesetkali. Dno písečné, voda na straně korálu směrem ke břehu patřičně zakalená. Měl jsem vypsané pro každý den časy tamního přílivu a odlivu, příliv kulminoval během dne mezi 5:42 a 8:14, odliv byl nejnižší mezi 11:30 a 14:23. Užitečné to bylo proto, aby člověk věděl, zda může korál přeplavat, aniž by krvavou stopou za odřeným „teřichem“ přilákal žraloky.

Mezi turisty převažovali Italové a lidé mluvící rusky.

Většinu času jsme trávili v moři pozorováním fauny na živých korálech, ostatně proto jsme k Rudému moři celá ta léta jezdili. Je to něco, co si Středoevropan za rozumnou cenu a v dostupné vzdálenosti (čtyři hodiny v letadle jsou plně dostačující) jinak nedopřeje. Chce-li si člověk vyčistit hlavu, pak účinnější relax sotva najde. Relativně značná vzdálenost pláže od hotelové budovy (půl kilometru ve 40stupňovém horku a do kopce při cestě zpět úplně stačí) je řešena speciálním skútrem pro tři osoby, který pendluje zdarma po areálu; jeho služeb jsme hojně využívali. Když dáte řidiči občas dolar, zlobit se nebude. Jeden z nich byl koptský křesťan z provincie Minjá. Na čelním skle měl samolepku Ježíše a Panny Marie. Přiznal se, že Ježíše a jeho matku miluje. Ačkoli mariánský kult v pojetí koptské (nebo katolické) církve neuznávám, svým vztahem k Ježíši mě potěšil. V muslimské zemi na takové svědectví běžně nenarazíte.

A s koptským kostelem souvisí také jedna neblahá zkušenost.

Říká se, že štěstí přeje připraveným. Nikoli ovšem špatně připraveným. Můj případ. Dle podkladů se měl v okolí našeho hotelu nacházet kostel Koptské ortodoxní církve. Zasvěcený Panně Marii (tu jistě není třeba představovat) a svatému Menasovi (egyptský mučedník z počátku 4. století po Kristu). Jednoho horkého odpoledne (39°C, modré nebe, žhavé slunce, bezvětří) jsem se vypravil s lahví vody do čtvrti Hadaba s cílem kostel najít a navštívit. Chovám k této církvi elementární úctu, navíc jsem ve svatostánku této denominace nikdy nebyl. Premiéra ovšem na první pokus nevyšla.

Poté, co jsem opustil brány hotelu, zeptal jsem se několika lidí, kde se kostel nachází. Doufal jsem, že zejména taxikáři by to mohli vědět. Odpovědí mi bylo krčení ramen. Hledání komplikoval fakt, že tato budova nemá vysokou věž typu minaretu mešity. Věděl jsem, že musím z hlavní silnice odbočit směrem do centra čtvrti, ale všude kolem byly jen vily a žádný průchod.

Po chvíli hledání zastavilo taxi – mikrobus. Ten druh, který rozváží zaměstnance hotelů po Šarmu, přičemž cestou nabírá toho, kdo si mávne. Zeptal jsem se řidiče, jestli je v blízkém okolí „Coptic Orthodox Christian Church“. Chvíli tápal, ale jeho pasažéři mu arabsky cosi napověděli. Pak přisvědčil. „A kolik by stála cesta odtud ke kostelu?“ ptám se. „Five dollars“. Pět USD rád oželím a nasedám. Po několika stech metrech tuším, že je zle. Míříme do centra města, čtvrť Hadaba je za námi a kostel nikde.

Po půldruhém kilometru taxi zastavilo a řidič hlásil, že jsme na místě. Byl jsem v šoku. Poblíž silnice se tyčil minaret mešity Al Fateh. „Ale… já jsem chtěl křesťanský kostel, ne mešitu.“ Pochopil, jelo se dál. Po dalších asi třech kilometrech opět zastavil a v dálce vlevo mi ukázal věže koptského svatostánku. K obloze se vypínala katedrála Všech svatých žijících v nebi, známá také jako Nebeská katedrála. Tu jsem ovšem nehledal, navíc trmácet se další bezmála kilometr v (pardon) pekelném horku nepřipadalo do úvahy. Řekl jsem mu tedy, ať mě zaveze zpátky k hotelu, což se stalo, když obsloužil všechny klienty. Cíl mise splněn nebyl, zato jsem poznal nemalou část Šarmu včetně čtvrti Naama Bay – a mohl si tak připomenout staré časy. Celá ta exkurze mě vyšla na 15 USD, dle mapy jsme ujeli tam a zpět asi 20 kilometrů. Roztrpčen jsem mohl být nanejvýš sám na sebe, byla to primárně moje chyba. Měl jsem být prozíravější – a lépe připraven.

A stejně jako český král z boje neutíká, ani já jsem to nehodlal vzdát. Další odpoledne – povětrnostní podmínky byly stejné: teplota 39, azuro, žhavé slunce a bezvětří – jsem se na výpravu vydal pěšky. A zakázal si byť jen pohlédnout na egyptské taxi, kterých se kolem turistů-chodců nabízí bezpočet. Vzal jsem to z opačné strany. Nejprve jsem minul islámský svatostánek Rahman Mosque a po chvíli v dálce spatřil mezi stromy a vilami koptský kříž (rovnoramenný); bylo zřejmé, že jdu správně. Kostel jsem ale stále neviděl. Na rohu jedné ulice jsou spatřil policejní check-point, u něj jeden policista v uniformě, druhý v civilu. Zeptal jsem se tedy tam. „Ano, je to za rohem, ale musíte projít tudy“ – a ukázali mi na bezpečnostní rám a bariérami vymezený vstup na chodníku. Po pár krocích jsem si úlevou vydechl. Konečně jsem byl na místě.

Uvnitř v modlitebně bylo přítmí a zvláštní ticho, ideální místo pro rozjímání a vnitřní zklidnění. Jedná se o menší kostel s jednoduchým ikonostasem a prostou kazatelnou, vybaven je navíc dvěma monitory. Na stěnách ikony svatých; lavice jsou uspořádány podobně jako kdysi u nás v kalvínských tolerančních modlitebnách, tedy ve tvaru písmene U kolem kazatelny. Po chvíli se uvnitř objevil asi desetiletý chlapec, což jsem uvítal: nechal jsem se od něj vyfotit. Vypadalo to, že připravuje modlitebnu na večerní bohoslužbu. Vracel jsem se s pocitem úspěšného dne. Poprvé v životě, ve svých sedmašedesáti letech, jsem navštívil kostel Koptské ortodoxní církve. Byl to zásadní duchovní zážitek v rámci naší dovolené.

Kromě premiéry v podobě návštěvy kostela Koptské ortodoxní církve jsem zažil ještě jedno prvenství. Poprvé v životě jsem poznal dotek žahavé medúzy. Všiml jsem si jí na poslední chvíli a než jsem stačil šnorchlovat stranou, ucítil jsem v levé paži bolest jako z desítek jehliček. Nepříjemný pocit. Zprvu jsem uvažoval o návratu na břeh, ale pak, protože šlo o poslední plavání na korálu před odjezdem, jsem se rozhodl, že zůstanu a budu sledovat změny na kůži. Žádné se neobjevily, asi po čtvrthodině pálení ustalo. Ani později jsem žádné změny nezaznamenal. Tím považuji tuto zkušenost za uzavřenou.

Na konci října 2015 nedlouho po startu z Šarmu se zřítil ruský Airbus A321 mířící s turisty do Petrohradu. Šlo o teroristický útok sinajské odnože Islámského státu s tragickými následky: všech 224 nevinných lidí na palubě zahynulo. Prezident Putin zareagoval zákazem letů ruských strojů do Egypta. Ten měl trvat tak dlouho, dokud nebudou na egyptských letištích zavedena bezpečnostní opatření odpovídající ruským požadavkům. Rusové pak několikrát provedli inspekci na letištích v Káhiře, Hurghadě a Šarm aš Šajchu a spokojeni byli až v roce 2018, kdy byly povoleny lety do Káhiry, resp. v roce 2021; to došlo k obnovení letů z Ruska do Hurghady a Šarmu. (O Marsu Alam zájem z ruské strany zjevně není.)

Zajímalo mě, jak se zpřísněná bezpečnostních opatření projeví v praxi při procesu odbavení, a to byl jeden z dílčích důvodů, proč jsme se rozhodli letět do Šarmu a ne třeba do Taby. Jak to tedy je? Po příjezdu autobusu k odletovému terminálu následovalo:

- kontrola pasů policistou hned u vchodu do terminálu;

- první RTG kontrola zavazadel a procházení turistů bezpečnostním rámem; zde došlo k zevrubné kontrole obsahu mé příruční pánské brašny: ukázat jsem musel vše podezřelé včetně malé bateriové svítilny, mincovníku s drobnými, fotoaparátu atp. Zajímavost: nic mi nebylo odebráno, na rozdíl od Taby v roce 2011, kdy mi kontrolující policista nekompromisně vymontoval tužkové baterie z malé svítilny – odjížděli jsme tenkrát z hotelu v noci a já ve tmě prostě nevidím;

- odbavení zavazadel, vydání letenek a odletové kartičky, kterou bylo nutné následně vyplnit;

- pasová kontrola, odevzdání vyplněné odletové kartičky;

- další kontrola pasů;

- druhá RTG kontrola zavazadel a osobní kontrola poté, co jsme prošli bezpečnostním rámem; zde bylo nutné sejmout obuv. Tím všechny kontroly skončily (pomineme-li nutnost ukázat pasy a letenky u odletové brány před nástupem do autobusu, který nás odvezl k letadlu);

Z ranveje šarmského aeroportu jsme se odlepili v 6:00 SELČ (v Egyptě bylo 7:00 EEST) a vydali se severně směrem nad letovisko Nabq, pak se Boeing 737-800 stočil doleva a zamířil nad Sinajem k Suezskému zálivu, přes Káhiru a Alexandrii k řeckým ostrovům a dále severozápadním směrem do Prahy, kde jsme se dotkli přistávací dráhy 24/06 v 9:50 SELČ; let trval bez deseti minut čtyři hodiny. Příjemnou tečkou za výletem za hranice všedních dnů bylo posezení v letištním KFC, kde jsme za všechna ta Hot Wings, stripsy, stehýnka Kentucky a Zindery zaplatili osm stovek. Co je proti tomu 15 dolarů za projížďku taxíkem po destinaci.