Článek
Jubileum je to významné, protože v dějinách křesťanství patří tento koncil mezi nejvýznamnější. Odmítl jako falešné učení ariánství, které popíralo plné božství Ježíše Krista, zformuloval Nicejské vyznání víry, a tím položil základy učení o Svaté Trojici, a určil principy pro stanovení data Velikonoc.
Měl ale také svoji odvrácenou stranu. V minulém roce o ní referoval na stránkách organizace „Mezinárodní křesťanského velvyslanectví Jeruzalém“ její prezident Jürgen Bühler. Myšlenky, které tehdy uvedl, považuji za důležité pro objektivní pohled na zmíněný koncil. Ten, ne že by snad přímo odstartoval staletí trvající křesťanský antisemitismus, ale podstatným způsobem k již vyvíjejícímu se přispěl. A to navzdory tomu, co učí Bible slovy apoštola Pavla. V dopise křesťanskému sboru v Římě Pavel píše (v 9. kapitole): „Jsou to Izraelci, jim patří synovství i sláva i smlouvy s Bohem, jim je svěřen zákon i bohoslužba i zaslíbení, jejich jsou praotcové, z nich rodem pochází Kristus. “ A na začátku 11. kapitoly stejného dopisu Pavel píše, s odkazem na předchozí část listu: „Chci tím říci, že Bůh zavrhl svůj lid? Naprosto ne! Vždyť i já jsem Izraelec, z potomstva Abrahamova, z pokolení Benjamínova. Bůh nezavrhl svůj lid, který si předem vyhlédl.“
Máme-li v Bibli tak jasné slovo o vztahu k Židům – ostatně první křesťané byli výlučně příslušníky židovského národa -, jak se mohlo stát, že se později křesťanská církev, a nejen její katolická větev, stala tak nepochopitelně antisemitskou? Zde si dovolím nabídnout nejprve vlastní odpověď. Tak jako v bezpočtu jiných témat, i v této věci se odchýlila od toho, co učí Bible. J. Bühler k tomu uvádí, že „Církev se začala vzdalovat Izraeli a svým židovským, biblickým kořenům dokonce ještě před prvními ekumenickými koncily,“ a to v souvislosti s tím, že v původní čistě židovské církvi založené v Jeruzalémě začali převažovat věřící nežidovského původu. Přičemž, vzhledem k vývoji v Izraeli (zničení Druhého chrámu, vykázání Židů z Jeruzaléma a později ustavení prvního nežidovského jeruzalémského biskupa), se duchovní centrum přesouvalo do Říma a Konstantinopole. Už tak vyhrocené vztahy mezi církví a Židy tedy První nicejský koncil ještě více zhoršil. Podle J. Bühlera začal právě zde proces definitivního odklonu většinově nežidovské církve od židovských kořenů, což se projevilo ve třech hlavních oblastech. Šlo o „změnu kalendáře a náboženských svátků, změnu postoje církve k Židům a přísná pravidla pro křesťany stýkající se s Židy“.
Zatímco v patnácté kapitole Skutků apoštolů židovská církev vyšla z hradeb svých tradic a postojů, aby přivítala a přijala pohanské křesťany, církev vzešlá z pohanů v Niceji nestoudně zapudila Židy z církve a příštím generacím odkázala nenávist vůči nim.
J. Bühler pak rozebírá jednotlivé body podrobněji, já se zastavím jen u toho nejpodstatnějšího. Do Prvního nicejského koncilu se vedly spory ohledně toho, kdy slavit Velikonoce, neboť podle záznamu v evangeliích mají spojitost s oslavou židovského svátku Pesach (každoroční připomenutí vysvobození lidu Izraele z otroctví ve starověkém Egyptě). Tuto vazbu chtěl císař Konstantin, který koncil svolal (za jeho panování se církvi dostalo státního uznání a křesťané přestali být pohanskou mocí pronásledováni) zpřetrhat, neboť negativní stránkou jeho osobnosti byl antisemitismus, což rokování v Niceji poznamenalo. J. Bühler připomíná některá dobová vyjádření: „Oznamujeme vám dobré zprávy! (…) Od nynějška už nikdy nebudeme slavit Velikonoce podle židovského obyčeje!“ (Z koncilního listu všem církvím.) Přímo děsivě znějí formulace samotného císaře, jak je nacházíme v jeho dopisu východním církvím (které tradičně spojovaly připomínku Kristova umučení s obdobím Pesachu, a tak zůstávaly v těsnějším sepětí se Starým zákonem a tradicemi, které zachovával Ježíš a jeho učedníci): „Bylo vyhlášeno, že je obzvláště nedůstojné slavit nejsvětější ze všech svátků (Velikonoce) podle obyčeje Židů, kteří si potřísnili ruce nejohavnějším zločinem a jejichž mysli byly zatemněny. (…) Neměli bychom proto mít nic společného s Židy; měli bychom se vyčlenit z odporné společnosti Židů, neboť je pro nás v pravdě zahanbující poslouchat, jak se chvástají, že bez jejich vedení bychom nemohli slavit tento svátek. (…) Zároveň je naší povinností nemít nic společného s vrahy našeho Pána.“ Takovéto názory z úst nejvyššího vladaře tehdejší říše nebyly ničím menším než masivním přilitím oleje do ohně antisemitismu. Protižidovskou motivaci nacházíme také u Konstantinova ustanovení, že oficiálním svátečním dnem v týdnu bude neděle. Jistěže Ježíš vstal z mrtvých „první den po sobotě“, nicméně smyslem zavedení neděle bylo potlačit židovskou sobotu. Na následující regionální synodě v Laodiceji (v letech 363-364) bylo dokonce zakázáno křesťanům slavit židovskou sobotu. J. Bühler: „Křesťané, kteří stále slavili židovský šabat, měli být jednoduše exkomunikováni.“
V souladu s pojednáním J. Bühlera je možné konstatovat, že láska apoštola Pavla k jeho lidu byla nesmírná. Apoštol napsal, že by si přál být proklet a odloučen od Krista, kdyby tím zachránil některé ze svých židovských bratrů. (List Římanům 9:3) Ale křesťanské koncily Pavlovu vášnivou lásku k židovskému lidu naprosto postrádaly. Všechno židovské bylo nevítané, včetně Židů samotných. Místo Pavlova pojetí evangelia, které patřilo „především Židům“, byl nový postoj charakterizován úsilím Židům přístup k církvi co možná ztížit. Členy církve se mohli stát, jen pokud „vyznali víru v souladu s Nicejským koncilem“. Židé, kteří zachovávali šabat, nesměli být pokřtěni. Čili: tak jako představitelé tehdejší církve svévolně zdeformovali původní biblické učení předané nám především apoštoly v jiných oblastech, postavili na hlavu i správný vztah vůči Židům. Jistěže není prost kritiky, ale nesmí v něm být ani stopa nenávistného antisemitismu. Přesně to se ale stalo. J. Bühler vysvětluje, že místo toho, aby se na Židy nahlíželo jako na „Bohu milé pro jejich otce“ (List Římanům 11:28), stali se z nich „Kristovi vrazi“. V různých koncilních záznamech zahrnovaly seznamy zatracených „heretiky, pohany a Židy“. V očích církve vzešlé z pohanů byli všichni stejní. Ve světě apoštola Pavla to byli pohané, kdo žili bez Boha a bez naděje (List Efezským 2:12), ale to se teď vztahovalo na Židy – doktrína, která odporovala učení celého Nového zákona.
Co to všechno znamenalo
Jedno jediné: byla přijata přísná pravidla, která zakazovala mít k Židům jakýkoli kladný vztah. Křesťané podle nicejského a dalších koncilů nemají mít s Židy nic společného. Ne, nečtou se dobře tato Bühlerova slova: „Nový přístup nejenže vytvořil propast mezi církví a Židy, ale církev se kvůli němu ocitla na cestě, která ji nakonec přivedla ke zvěrstvům křížových výprav, během nichž se zabíjení Židů považovalo za bohulibý skutek. Změny v rané církvi později připravily cestu pro inkvizici a nakonec i pro holocaust. Hitler tak mohl jako ospravedlnění své nenávisti k Židům citovat německého reformátora Luthera.“ Tvrdá pravda, která křesťana, který staví na první a klíčové místo Bibli – a nikoli výsledky koncilů – pudí k jedinému. Padnout na kolena se slovy „Pane, odpusť.“
J. Bühler uvedl, co bylo podle něj na nicejském sněmování nejtragičtější. „Zatímco v patnácté kapitole Skutků apoštolů židovská církev vyšla z hradeb svých tradic a postojů, aby přivítala a přijala pohanské křesťany, církev vzešlá z pohanů v Niceji nestoudně zapudila Židy z církve a příštím generacím odkázala nenávist vůči nim.“
Slovo k dnešku
Od Prvního koncilu v Niceji se tvář křesťanství změnila k nepoznání. Historicky se vyvinula celá řada vyznání a denominací, v nichž se běžný čtenář, pokud se o tuto problematiku hlouběji nezajímá, jen obtížně orientuje. A v jednotlivých církvích se vztah k Židům pozvolna zlepšoval, třebaže antisemitské tendence v některých, více či méně skryté, nacházíme stále. Obecně je známý katolický dokument Nostra aetate, který vzešel z II. vatikánského koncilu; papežská církev v něm prohlásila, že Židé nenesou – podle mého názoru nikdy neexistující - kolektivní vinu za smrt Ježíše a zavázal římské katolíky k dialogu a respektu vůči judaismu. Kompromisní formulace říká, že to, co se stalo při umučení Ježíše Krista „nemůže být kladeno za vinu všem tehdy žijícím Židům bez rozdílu, ani dnešním Židům“.
J. Bühler klade ovšem důraz na něco jiného. Pokud některá denominace nemá v této věci „máslo na hlavě, jsou to evangelikálové – v širším významu tohoto slova. „Díky znovuzrození Izraele a vzniku nového křesťanského proudu známého jako evangelikalismus jsme od druhé poloviny minulého století konečně svědky zásadní změny vztahů mezi křesťany a Izraelem. Zatímco tradiční církve stále bojují s antisemitskými tendencemi, mnoho se toho změnilo díky neustále se rozrůstajícímu evangelikálnímu hnutí. (…) Propast mezi Židy a křesťany se zaceluje možná rychleji, než mnozí předpokládali. Při pohledu na děsivou minulost, která mezi námi stojí, se slova izraelského premiéra Netanjahua o tom, že evangelikální křesťané jsou »nejlepší přátelé Izraele«, nedají nazvat jinak než jako zázrak.“
Závěr. Na první všeobecný sněm konaný v Niceji v roce 325 je tedy zapotřebí nahlížet objektivní optikou. V minulých dnech jsme slyšeli, a ještě jistě uslyšíme, na jeho adresu mnoho pochvalného. Z hlediska úzce vnitrocírkevního je to jistě oprávněné. Ovšem z širšího biblického hlediska, který z podstaty věci musí zahrnovat i vztah k Židům a judaismu, bez něhož by křesťanství neexistovalo, musíme přiznat, že koncil měl i záporné dějinné souvislosti.
●
Volně podle podkladu:
