Článek
Pokud k tomu nedojde do 8. června, Benny Gantz a další politici jeho Národní unie kabinet opustí a strana se vrátí do opozice.
Informaci zanedlouho převzaly všechny hlavní české zpravodajské portály, takže je našim čtenářům dobře známá.
V souvislosti s ultimátem připomeňme rozložení sil na politickém Olympu v Jeruzalémě. Do agrese Hamasu (7. 10. 2023) byla středopravá Národní unie opoziční stranou, po zahájení konfliktu vstoupilo pět jejích poslanců do Netanjahuova kabinetu ve snaze podpořit jeho válečnou protiteroristickou kampaň. Lídr Národní unie Benny Gantz se stal jedním ze tří hlasujících členů úzkého válečného kabinetu (zahrnuje premiéra Netanjahua a ministra obrany Galanta), spolu s tím zaujalo všech pět post ministrů bez portfeje. (V březnu 2024 Gideon Saar a Jifat Saša-Bitonová vládu opustili, neboť došlo k rozdělení Národní unie, Saar a jeho lidé obnovili svoji původní frakci Nová naděje. Jev v izraelské demokracii naprosto běžný.)
Není tajemstvím, že v Netanjahuově vládě dochází k pnutí a názorovým kontroverzím od počátku války. Je to dáno také tím, že vedle Likudu a ultraortodoxních stran jsou součástí většinové koalice dvě krajně pravicové strany, Náboženští sionisté a Židovská síla, jejichž ministři a současně šéfové (Bezalel Smotrič a Itamar Ben Gvir) zaujímají zhusta radikální postoje, zatímco zejména Benny Gantz a Gadi Eizenkot, oba z Národní unie a oba bývalí náčelníci generálního štábu armády, tedy vojenští profesionálové, zaujímají pozice realistické. Mezi těmito dvěma proudy jako mezi mlýnskými kameny se pohybuje premiér Netanjahu. Vezmeme-li do úvahy, že oba ultraortodoxní partneři, strany Šas a UTJ, se usilovně brání zavedení širší branné povinnosti pro studenty náboženských učilišť, pak jsou ty mlýnské kameny vlastně tři. Dlužno dodat, že rozbitím koalice, nebude-li po jejich, hrozí čas od času a více či méně důrazně jak Smotrič a Ben Gvir, tak i vůdci ultraortodoxních partají. Koaliční matematika je přitom jasná. Netanjahu si nemůže dovolit ztratit podporu stran Smotriče a Ben Gvira, protože při jejich odchodu by přišel v parlamentu o většinu, a to i kdyby Národní unie vládu dále podporovala. Totéž by nastalo při odchodu obou ultraortodoxních stran. Ovšem při odchodu Národní unie by koalice majoritu neztratila – vrátila by se k původní většině 64 mandátů ve 120členném Knesetu. Z této strany premiérova vláda tedy ohrožena není.
Konkrétně několik čísel. Do války měla koalice 64 mandátů ze 120, po vstupu Národní unie 76, od března po odchodu ministrů Saara a Saši Bitonové 72 poslanců. Náboženští sionisté a formace Noam mají osm mandátů, Židovská síla šest, ultraortodoxní Šas a Sjednocený judaismus Tóry společně osmnáct a Národní unie osm.
Podle serveru Ynetnews [1] Gantz ve svém vystoupení uvedl, že jeho povinností je seznámit veřejnost s pravdou a sdělit jí to, co opakovaně říkal za zavřenými dveřmi. Do svatyně izraelské bezpečnosti začaly pronikat osobní a politické ohledy, přičemž malá skupina převzala kontrolu nad kapitánským můstkem loď jménem Izrael a kormidluje ji do nebezpečných vod. Pokračoval, že pokud mají dál společně bojovat bok po boku, musí válečný kabinet zformulovat jasný akční plán, který povede k dosažení šesti strategických cílů národního významu:
(1) Návrat rukojmí.
(2) Likvidace vlády Hamasu, demilitarizace Pásma Gazy a zajištění izraelské bezpečnostní kontroly.
(3) Spolu s izraelskou bezpečnostní kontrolou vytvoření americko-evropsko-arabsko-palestinské administrativy, která bude řídit civilní záležitosti v Pásmu a položí základy pro budoucí správu bez Hamasu a bez Abbáse (předsedy Palestinské samosprávy).
(4) Do 1. září 2024 návrat obyvatel severu do jejich domovů a revitalizace západního Negevu.
(5) Pokročit v procesu normalizace se Saúdskou Arábií jako součásti obecného kroku k vytvoření aliance se svobodným světem a umírněným arabským světem proti Íránu.
(6) Přijetí rámce pro vojenskou službu, který zajistí, že sloužit státu a přispívat k národnímu úsilí budou všichni Izraelci.
Gantz na adresu Netanjahua řekl: „Pokud dáte národní zájem před své osobní zájmy a rozhodnete se jít cestou Herzla (zakladatel sionismu), Ben Guriona, Begina a Rabina (expremiéři), najdete v nás partnery pro současný boj. Pokud se však rozhodnete jít cestou zélótů a povedete národ do propasti, budeme nuceni vládu opustit a obrátit se na lid a vytvořit vládu, která získá jeho důvěru. Vytvoříme vládu založenou na široké jednotě, která povede k nápravě a skutečnému vítězství.“
Těmi zélóty myslel Gantz ministry Smotriče a Ben Gvira, kteří prosazují radikální koncepty, s nimž jiná část vládnoucího establishmentu nesouhlasí. Jako příklad je možné uvést, že Izrael by měl podle obou krajně pravicových ministrů po válce sám spravovat Pásmo Gazy, zajistit nejen bezpečnostní kontrolu (o tom spor není), ale také civilní správu, a dokonce že by měly být obnoveny v Pásmu židovské komunity. S tím nesouhlasí nejen Gantz, ale ani ministr obrany Gallant, který se před několika dny obrátil na Netanjahua, aby se k otázce budoucí civilní správy v Pásmu jasně vyjádřil. (Tedy že si toto břemeno nevezme na starost Izrael, ale bude zvolena jiná alternativa. Jmenovitě místní arabská správa, která by nebyla vůči Izraeli nepřátelská.) Netanjahu je ale toho mínění, že dokud není Hamas poražen a válka neskončila, je předčasné toto téma otevírat. S oblibou říká, že není ochoten nahradit Hamasstan Fatahstanem. Kvůli tomu izraelští vojáci v Pásmu neumírají.
Jiná než negativní reakce na Gantzovo ultimátum se od premiéra ani čekat nedala. Vyčetl ministrovi, že místo Hamasu dává ultimátum jemu a položil mu tři otázky. Pokud Gantz skutečně upřednostňuje národní zájem a nehledá pouze záminku ke svržení vlády (což ovšem odchodem Národní unie z nouzové koalice nehrozí), měl by objasnit následující:
(1) Je ochoten dokončit operaci v Rafahu zaměřenou na zničení praporů Hamasu? Pokud ano, proč vyhrožuje rozpadem válečného kabinetu v průběhu této operace?
(2) Je proti civilní vládě Palestinské samosprávy v Pásmu Gazy, třebaže bez Abbáse?
(3) Je v rámci normalizačního procesu se Saúdskou Arábií ochoten akceptovat palestinský stát v Pásmu Gazy a na Západním břehu?
Kancelář ministra Gantze odpověděla premiérovi ve čtyřech bodech:
(1) Pokud by premiér ministra Gantze uposlechl, vstoupili bychom do Rafahu před několika měsíci a misi dokončili. Nyní ji musíme dovést do konce a vytvořit pro to nezbytné podmínky.
(2) Palestinská samospráva nebude moci v Gaze působit, jiné palestinské frakce ano, ale pouze pokud pro to získáme podporu od umírněných arabských zemí a Američanů. Bylo by vhodné, aby se na to premiér zaměřil a toto úsilí nesabotoval.
(3) Jak už ministr Gantz řekl ve svém vyjádření, v žádném případě nemá v úmyslu založit palestinský stát a není to ani požadavek Saúdů (to ale vůbec není jisté - LS). Benny Gantz, na rozdíl od Netanjahua, ani nevrátil Hebron* (palestinským Arabům), ani nevyjádřil svoji podporu dvoustátnímu řešení*.
* V těchto dvou bodech se Gantzovi spolupracovníci dotkli citlivých míst v Netanjahuově politickém životopise. 17. ledna 1997 byl podepsán tzv. Hebronský protokol dojednaný Netanjahuem a vůdcem palestinských Arabů Arafatem, podle kterého Izrael předal Arabům 80 procent staroslavného biblického města Hebronu. Patnáctého května 2015 se Netanjahu při setkání s tehdejší představitelkou EU pro zahraniční záležitosti Federicou Mogheriniovou podle agentury Reuters takto vyjádřil o dvoustátním řešení: „Chceme mír, který by konflikt jednou provždy ukončil. Nepodporuji jednostátní řešení, vůbec nevěřím, že je řešením, podporuji vizi dvou států pro dva národy.“ Spravedlivě je nutné dodat, že Netanjahu zdůraznil i dlouhodobý požadavek Izraele: jakýkoli stát ustavený na teritoriu, které Izrael obsadil v roce 1967, musí být demilitarizovaný. Je-li tedy Netanjahu v současnosti zásadně proti vytvoření palestinského státu, pak je nutné říci, že tomu tak vždy nebylo. (Naštěstí to není obráceně.)
(4) Pokud je pro pana premiéra důležité zachování válečné vlády, bylo by moudré vést potřebné debaty, činit nezbytná rozhodnutí a nebránit se jim ze strachu před před extremisty ve vládě.“
Tady první dějství politického příběhu s názvem Gantz a jeho ultimátum končí. Před námi jsou dějství další, dění do 8. června a zejména po tomto datu. Taková je a bude izraelská demokratická politika v praxi.
ZDROJE
