Článek
Z tohoto období svého života jsem si odnesl do dalších desetiletí jedno zásadní poznání. Nemusím rozumět všemu, co je v Bibli napsáno, ale nikdy nesmím tvrdit, že tam je to, co tam není.
Uvedu příklad, patrně jeden z nejznámějších. V druhé kapitole úvodní biblické knihy Genesis čteme tato slova: „A Hospodin Bůh člověku přikázal: Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez.“
Čteme zde něco o jabloni? Nikoli. Čteme o stromu poznání dobrého a zlého. Víme, jak vypadaly jeho plody? Nikoli. Sotva to ale byla jablka, ta rostou na jabloni. Víme pouze to, že se jednalo o „plody dobrými k jídlu“, které byly „lákavé pro oči“. Přesto se už po staletí, ne-li déle, šíří světem nesmysl, že Eva pojedla jablko, a to pak nabídla Adamovi, který také pojedl. Jistě, mnozí renomovaní malíři vyobrazili ten plod jako jablko, aniž by se zamysleli nad tím, že to jablko být nemohlo. Za všechny jmenujme Lucase Cranacha staršího a jeho obraz „Adam a Eva“.
Ten omyl se pak šířil dějinami jako lavina.
Vzpomněl jsem si na něj, když jsem pročítal na webu Deníku.cz rozhovor s husitskou farářkou Martinou V. Kopeckou („Farářka Martina Viktorie Kopecká: Když se ptali na osobní život, lhala jsem“/8. 12. 2023). Tato duchovní se nedávno dostala do středu mediální pozornosti, neboť veřejně přiznala, že žije v lesbickém vztahu s jinou ženou.
V jedné z otázek Bohumila Čiháková řekla: „Teď mě napadá výrok z biblického příběhu o Máří Magdaléně: kdo je bez viny, ať hodí kamenem.“ V onom biblickém příběhu (zapsaném v osmé kapitole Janova evangelia) ona žena – hříšnice není ale jmenována a nelze tedy tvrdit, že šlo o Máří Magdalénu. Není pro to žádný biblický důkaz. To jen redaktorka Čiháková zaměnila dvě různé ženy, o nichž je v Bibli řeč, stejně jako Mistr Cranach st. zaměnil plod ze stromu poznání dobrého a zlého za plod jabloně. Osobně mě překvapilo, že Martina V. Kopecká redaktorku s láskou neopravila, jako farářka musí přece dobře vědět, co je v Bibli napsáno.
Moje další poznámka se týká následujícího vyjádření farářky Kopecké v pasáži věnované Vánocům: „Poslední adventní neděle bude dnem, kdy se v noci ze čtyřiadvacátého na pětadvacátého narodí Ježíšek. Kdyby měl nějakou občanku nebo rodný list, bylo by tam tohle datum.“
To je ovšem hodně odvážné tvrzení a s největší pravděpodobností mylné. Bible nikde nic neříká, kdy se Ježíš narodil, pouze kde a jaké okolnosti tuto událost provázely. Datum Vánoc je tudíž ustanovení lidské, nikoli biblické. Drtivá většina křesťanských denominací tuto tradici i s termínem tak, jak byl kdysi tehdejší církví stanoven přijala (úplně na začátku křesťanství se Vánoce neslavily) a to přetrvalo do dnešní doby. Dlužno dodat, že jde o tradici lidskou, která není podepřená biblickým poselstvím (hovořím o Vánocích jako o náboženském svátku, samotné Ježíšovo narození je biblickým poselstvím podepřeno víc než dostatečně). Nikde v Bibli není pokyn, že máme Vánoce slavit. Osobně jsem během těchto svátků soustředěn výlučně na obsah jejich zvěsti - s vědomím, že Ježíš se narodil téměř jistě jindy než v noci z 24. na 25. prosince.
Vypadá to jako nimrání se v nepodstatných detailech, ale není tomu tak. Pokud totiž budeme provádět takovéto svévolné záměny či vlastní interpretace biblického textu, dříve či později dojdeme k něčemu nesrovnatelně závažnějšímu. A k tomu můj článek směřuje.
Redaktorka Čiháková se pak farářky zeptala na situaci v její církvi, pokud jde o žehnání stejnopohlavním párům. Martina V. Kopecká uvedla: „Otázka žehnání stejnopohlavním párům je v Církvi československé husitské položena na rovině svobody svědomí. Takže já jako farář, pokud přijdou dva lidé stejného pohlaví a chtějí prosit Pána Boha o požehnání, je na mém rozhodnutí, zdali obřad proběhne, jak, kde a za jakých okolností. Nemám k tomu žádné podklady, nemám k tomu takovou náruč všech různých materiálů agend a obřadů a léta zkušeností. Takže když jsem vykonávala první obřad požehnání stejnopohlavnímu páru, vařila jsem z vody.“
Nechci se kriticky vyjadřovat výhradně vůči Církvi československé husitské, když v některých denominacích jsou v této záležitosti ještě dál (od biblického učení, dodám se smutkem) a například v Anglikánském společenství je na toto téma vedena v současné době široká a intenzivní diskuse provázená minimálně hrozbou rozštěpení tohoto společenství (což je téma na obsáhlé pojednání, ovšem mimo rámec tohoto článku), nicméně všem, kdo mají za to, že církevní žehnání vztahům dvou homosexuálů je správná věc musím položit podobnou otázku, jakou svého času položila finská politička a křesťanka Päivi Räsänenová, honěná ve své zemi po soudech kvůli tomu, že zaujímá vůči homosexuálnímu intimnímu styku biblické, tedy negativní stanovisko. Räsänenová se ptá, jak může její církev (evangelická luterská) podporovat Pochody hrdosti pořádané komunitou LGBT+, když podle Bible je homosexuální intimita považována za ohavnost a hřích. Ve vztahu k církevnímu žehnání stejnopohlavním dvojicím se pak musím zeptat, jak můžeme po Pánu Bohu chtít, aby požehnal něčemu, co on považuje za ohavnost a hřích?
Není to celé z hlediska nikoli sekulárního, o tom nepíšu, ale duchovního postavené na hlavu? S jistou mírou zjednodušení: nejprve zaměníme plod ze stromu poznání za jablko, pak postavíme Marii Magdalenu do role ženy – cizoložnice, k tomu tvrdíme, že Ježíš se jistojistě narodil 25. 12. a ve finále si nárokujeme, aby Bůh změnil smýšlení a považoval za správné to, co jsme my určili, že je správné, ačkoli je to v přímém rozporu s tím, co On nám k tomu ve svém Slovu zjevil. Nesnažíme se hrát si na něco, na co lákal Evu had v ráji? Na ono svůdné, ale zrádné „budete jako bohové“?
Církve, které přistoupí na žehnání stejnopohlavním párům, naplní beze zbytku smysl dávného pořekadla, že cesta do pekel je dlážděny těmi nejlepšímu úmysly. Přesně toho jsme v této době svědky.
