Článek
Úvod interview se ale týkal války na Ukrajině – a abych se přiznal, Klausovy vyhýbavé odpovědi ve mně vyvolaly neblahý pocit, dokonce obavy, že snad pan profesor začíná zaměňovat oběť za agresora. Případně, že brutální vpád Putinovy soldatesky do sousední země byl oprávněný. Stále se však zdráhám uvěřit tomu, že by V. Klaus právě takto uvažoval. Ale mohu se mýlit.
Podívejme se na jednotlivé otázky a Klausovy reakce. Exprezident při hodnocení činnost Fialovy vlády říká, že za dobu jejího působení „od ní nevidíme nic jiného než neuvěřitelný aktivismus vůči Ukrajině“. To lze interpretovat tak, že je to vlastně špatně. Dovolím si připojit historický hypotetický příklad. 15. března 1939 vtrhli do naší země Němci. Pakliže bychom se tenkrát bránili, také bychom ocenili, kdyby nám někdo pomáhal, na prvním místě dodávkami zbraní. Neboť, jestli něco napadená oběť agrese potřebuje především, jsou to zbraně.
Jiný příklad, skutečný. V tomto týdnu si v Izraeli budou připomínat (dle svého kalendáře) 75. výročí vyhlášení nezávislosti. Vzápětí po svém ustavení byl nově zrozený stát napaden arabskými agresory – a to, co potřeboval primárně a co mu poskytla i naše republika, byly zbraně. Také díky naší pomoci se Izraelci ubránili a mohli začít budovat svůj stát.
Ukrajina je ve stejném postavení. Oběť bránící se útoku. Byla doba, kdy to Václav Klaus nezpochybňoval. V den agrese, 24. února 2022, vydal jeho Institut stanovisko, v němž je uvedeno: „Napadení suverénní země je neakceptovatelné a je potřeba jej odsoudit.“ A v další větě: „Očekávali jsme rozumné chování Ruska, bohužel k němu nedošlo.“
Z toho jsem tenkrát vyvodil, že v Klausově Institutu mají jasno, kdo je kdo – kdo na sebe vzal roli agresora a komu byla vnucena role obránce.
Pak se ale musím zeptat, v čem je problém? Co je myšleno slovy „neuvěřitelný aktivismus“ ve vztahu naší vlády ke Kyjevu? Dotkl se toho i tázající redaktor: „Přístup vlády k Ruskem napadené Ukrajině, který nazýváte aktivismem, není podle vás namístě?“ V. Klaus odpovídá frází: „Tato vláda není vládou ukrajinskou, ale vládou českou. Musí primárně prosazovat české zájmy, nikoli ukrajinské.“ Pravda to samozřejmě je, ale o tom, zda a jak pomáhat oběti agrese takovéto obecné konstatování nevypovídá naprosto nic.
Redaktor se tedy v další části rozhovoru zeptal jinak: „Podle vás by Česko nemělo vojensky pomáhat Ukrajině?“ Klausova odpověď: „Nikdy nezapomenu na to, když pan ukrajinský velvyslanec řekl, že ČR je lídrem v dodávkách zbraní. Pro to, abychom byli lídrem, nevidím sebemenší důvod.“
Jinými slovy, panu exprezidentovi vadí, že pomáháme napadené zemí tak nějak zbytečně moc. Jenomže: kdo a jak stanoví hranici? Pomáháme tak, jak můžeme. Podle vládního webu jsme za první rok agrese poskytli kromě jiného 89 tanků, 226 bojových vozidel, 38 houfnic a 4 vrtulníky. Jaký počet by byl vyhovující, aby pan Klaus neměl pocit, že to s tou pomocí přeháníme? Tanků kolik? Jenom sedmdesát? Polovinu? A místo osmatřiceti houfnic pouze devatenáct?
Jako občan této země, který stojí na straně Ukrajiny, jsem naopak na přístup naší vlády a poskytnutou pomoc patřičně hrdý. Myslím přitom na Izraelce, kteří jsou dodnes vděčni Čechoslovákům za postoj k jejich státu v roce 1948, který přispěl k tomu, že uhájili jeho nezávislost. Churchill také nebyl fanoušek Stalinovy diktatury, ale po napadení Sovětského svazu Hitlerem přesně věděl, spolu s Rooseveltem, kam je třeba posílat vojenský materiál.
Velkým zklamáním pro mě byla odpověď na otázku: „To jsme se neměli postavit na pomoc napadené zemi?“ Exprezident místo jasných slov využil svůj osvědčený alibismus: „Netušil jsem, že budeme dělat rozhovor o válce na Ukrajině. Ale nedávno jsem četl citát, že každá válka v dějinách má svou předhistorii a svou následnou interpretaci. To bychom se museli pustit do debaty o té předhistorii, která tu vlastní válku staví do jiného světla.“
Jistě, pane exprezidente. Jen uvažuji nad tím, že kdybyste žil jako dospělý muž před druhou světovou válkou a do podobné debaty se s Vámi pustili sudetští Němci a snažili se uplatnit svoji verzi předhistorie Mnichova, která z jejich pohledu také staví 15. březen 1939 do jiného světla, byl byste první – a právem, kdo by něco takového jednoznačně odmítl a odsoudil.
Václav Klaus má za to, že předhistorie, tedy to, co ruskému vpádu předcházelo, staví vlastní válku do jiného světla. Škoda, že nevysvětlil do jakého. Takto se vystavuje podezření, i v souvislosti s vyhýbavou odpovědí, pokud jde o naši vojenskou pomoc Ukrajině, že se jeho sympatie přesouvají od oběti k agresorovi.
Je-li tomu tak, zbývá jednoslovná otázka. Proč?
