Článek
Jeden z jejích klíčových protagonistů, pozdější prezident Václav Klaus, věnoval tomuto výročí 7. července na webu svého Institutu Páteční glosu. Bylo by naivní a pošetilé očekávat, že se vyjádří jinak než pochvalně. Při čtení jeho textu získá člověk dojem, že tento politický pakt zachránil naši polistopadovou demokracii.
Nemyslel jsem si to tenkrát a nemyslím si to ani dnes.
Naopak, považoval jsem „opoziční smlouvu“ jako navenek zdánlivě (jak se záhy ukázalo) dobře vykalkulovaný mechanismus mající sloužit udržení obou stran u moci, ovšem s prvky, které nebyly v souladu s demokratickými principy.
V zemi, která má nanejvýš neblahou zkušenost s okleštěním demokracie v podobě tzv. Národní fronty, na mě působilo děsivě ustanovení, v němž ta smluvní strana, která skončí ve volbách druhá, má sice právo být vítězné partaji (to je úspěšnější z obou) opozicí, ale současně se vzdá klíčového nástroje v demokracii: práva vyvolat hlasování o nedůvěře vládě. Kromě toho se tato „oposmluvní“ opozice zavázala, že nevyužije možnosti dané ústavou, která by vedla k rozpuštění dolní parlamentní komory a ani takový návrh nepodpoří. A co když ta druhá smluvní strana skončí ve volbách do PS jako třetí – jak je toto ošetřeno v této smlouvě, přemítal jsem tehdy.
Když jsem tehdy „opoziční smlouvu“ v novinách pročítal, byl jsem šokován dalším ustanovením: „Výše jmenované strany se zavazují, že budou respektovat právo opoziční strany obsadit místa předsedů obou komor Parlamentu České republiky a vyjádří respektování tohoto práva hlasováním pro kandidáty navržené opoziční stranou.“
Čteme dobře: obě demokratické politické strany si stanovily pravidla pro obsazení mocenských postů, aniž by vzaly do úvahy, že ještě předtím, než k něčemu takovému vůbec bude moci dojít, se budou konat volby. Teprve na základě jich výsledku se přece rozhoduje o tom, kdo zformuje vládu a kdo obsadí posty předsedy Poslanecké sněmovny a Senátu. Na něčem takovém se v demokratickém režimu nemůže žádný politický subjekt ctící demokracii s jiným politickým subjektem předem dohodnout. Ještě obludnější je, že obě strany plánovaly novelizovat v tomto smyslu ústavu.
Ptal jsem se tehdy sám sebe, kde berou Klaus se Zemanem (a spol.) jistotu, že po příštích volbách skončí jedna z jejích stran jako vítěz a druhá na stříbrné pozici, aby mohla být „opoziční smlouva“ realizována. Co když voliči rozdají karty jinak? Totéž se týká i voleb do Senátu. O jeho předsedovi/předsedkyni nemůže přece rozhodovat to, co je psáno v nějakém mocenském paktu dvou účastníků demokratické soutěže více politických stran, ale rozhodnutí voličů a následně politická jednání senátorských klubů, která z tohoto rozhodnutí budou vycházet. Je to stejně absurdní, jako kdyby se Sparta se Slavií domluvily, že jeden rok bude mistrem nejvyšší fotbalové ligy jedno „S“ a příští sezonu druhé „S“ – a takto se budou napořád střídat, aniž by byly vzaty do úvahy kompletní výsledky v daném ročníku a konečné postavení v tabulce.
Z tohoto hlediska mi připadala „opoziční smlouva“ nejen v principu nedemokratická, ale krátkozraká, což potvrdily volby do Senátu v listopadu roku 2000.
Připomeňme základní rozložení sil před těmito volbami. Na základě voleb do Poslanecké sněmovny a Senátu konaných v roce 1998 (první byla ČSSD, druhá ODS, a to jak v PS, tak v Senátu) sestavila ČSSD vládu (premiér Miloš Zeman), zatímco ODS obsadila oba nejvyšší parlamentní posty (Václav Klaus – šéf PS, Libuše Benešová – předsedkyně horní komory).
Ovšem už po volbách do Senátu konaných v listopadu 2000 bylo všechno jinak. Zvítězila Čtyřkoalice před ODS a ČSSD. Dle logiky „opoziční smlouvy“ měl působit v čele Senátu i nadále politik ODS, ovšem dle demokratických pravidel hry tomu tak být nemohlo. V souladu s výsledky voleb vystřídal Benešovou Petr Pithart, kandidát Čtyřkoalice.
Pro mě, coby pěšáka sametové revoluce a občana s konzervativními pravicovými názory (jako takový jsem choval do odhalení skandálu s jejím financováním jisté sympatie k ODS) a přesvědčeného demokrata, byla „opoziční smlouva“ velkou deziluzí a hlubokým zklamáním. Nikdy jsem se nesmířil s tím, že mezi politickými elitami, které určují „pravidla hry“, jsou lidé s očividným demokratickým deficitem ve svém uvažování. Něco takového nelze jen tak zapomenout.
