Článek
K pokusu o sesazení Erdogana došlo v noci z 15. července 2016. Následovaly masivní čistky. Na 160 tisíc lidí bylo propuštěno ze zaměstnání či suspendováno; přibližně 50 tisíc skončilo ve vězení. Mezi nimi i Andrew Brunson.
Právě jeho stíhání vede k otázce, kolik bylo mezi postiženými nevinných, kteří neměli s pučem nic společného. Tak jako pastor Brunson. V Turecku žil od 90. let, zakládal křesťanské komunity, ve městě Smyrna vedl malý evangelikální sbor Resurrection Church. Po pokusu o vojenský puč byl obviněn ze špionáže a vazeb na Gülenovo hnutí (které režim viní z iniciování puče) a teroristickou organizaci PKK a dva roky vězněn. Propuštěn byl v roce 2018 po tlaku prezidenta Trumpa v době jeho prvního mandátu. Brunsona nejenže lze považovat za nevinného a obvinění z podpory pučistů a teroristů za nesmyslná, ale vzhledem k tomu, že Ankara nabídla Američanům jeho výměnu za Fethullaha Gülena, pro Edogana „nepřítele státu č. 1“, který žil ve Spojených státech, se lze domnívat, že pastor byl držen jako rukojmí za účelem vydírání Spojených států ve věci vydání Gülena, na což ale americká administrativa nepřistoupila.
Abychom si udělali představu o „hodnotě“ důkazů uplatněných proti Brunsonovi, musím zmínit jeden bizarní. Soudní dokumenty uvádějí, že v Brunsonově telefonu byla nalezena fotografie maklúby, což je druh levantského rýžového pokrmu. Od pokusu o převrat je maklúba považována za „gülenovskou pochoutku“ a její příprava či konzumace je podle tureckých úřadů a bohužel i soudů vnímána jako důkaz členství v hnutí Fethullaha Gülena. Účelovost z toho trčí jako věž Çamlıca Tower nad Istanbulem.
Duchovní krize
Pastor Brunson nepatří mezi hrdiny a ani si na něj nehraje. Opakovaně přiznal, že ve vězení zažil těžkou duchovní krizi – stav, který poznal i Ježíš, když umíral na kříži. Je vyjádřen Jeho slovy: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil.“ (Matoušovo evangelium, 27. kapitola). Pocit absolutní prázdnoty a osamění. Naštěstí jen přechodný. Jak tomu má křesťan rozumět?
Naposledy o své pozoruhodné zkušenosti z tureckého žaláře hovořil pastor Brunson koncem letošního července na mezinárodní křesťanské konferenci Arise Asia ve filipínské Manile. Delegátům řekl, že když se ze dne na den ocitl za mřížemi, očekával, že zakusí Boží blízkost. Místo toho ale nalezl ticho. To, jak se s tímto tichem vypořádal, hodnotí dnes jako nejdůležitější zkoušku svého života. Položil důraz na to, co je pro křesťana nejdůležitější. Není to podle něj získávání nově obrácených, přijímání duchovních darů ani získávání vlivu. Je to – láska.
Vrátil se o téměř dvacet let do minulosti, kdy se modlil, aby Bůh „spustil vlnu“ – myšlen je impuls, který spustí duchovního probuzení s následným masovým šířením křesťanství v Turecku. Muslimské zemi, kterou charakterizoval jako největší neevangelizovaný národ na světě – zemi, kde se většina lidí nikdy s žádným křesťanem nesetkala a kde ve většině měst není vůbec žádný kostel. Jak Brunson vysvětlil, toužil po duchovním pověření, aby mohl být nápomocen šíření Božího království po celém Turecku. Jeho modlitba se ale začala ubírat směrem, který nečekal. „Bůh mě nasměroval k první části mé modlitby,“ objasnil. K tomu, abych se dostal blíž k Jeho srdci.“ Prozradil, že léta s manželkou Norine usilovali o to, co nazval novým druhem vědomého hladu po Bohu. Vyjádřeno prosbou: „Pane Bože, nemiluji Tě celým srdcem, ale chci Tě tak milovat.“ Když to opakovali znovu a znovu, skutečný hlad po Bohu se dostavil.
Zlom
Pak přišlo zatčení, obvinění, vězení. Jako Damoklův meč nad ním visely tři doživotní tresty. Poslal ho do žaláře Bůh? Pastor si to nemyslí – do žaláře ho dostal satan. „Postupně jsem ale pochopil, že Bůh byl do mého uvěznění zapojen; proto jsem své žalářování začal vnímat jako úkol, který mi byl svěřen,“ svěřil se delegátům konference v Manile. Může to znít zvláštně, ale takové je jeho svědectví. Kdo tím neprošel, nemá právo ho kritizovat. To ale není všechno. Popisuje: „Ve vězení jsem se zhroutil. I když jsem byl silný, zlomilo mě to – citově, fyzicky i psychicky. Dostal jsem se do duchovní krize ve svém vztahu k Bohu. Málem jsem to nepřežil.“ Před stovkami manilských posluchačů prozradil, co pro něj představovalo největší ránu. Nebyly to podmínky ve věznici ani falešná obvinění. Byla to nepřítomnost toho, o co ve svém životě usiloval ze všeho nejvíc – Boží přítomnost. Svědčí o tom těmito slovy: „Když mě umístili do samovazby, řekl jsem: »Pane Bože, dokud vnímám Tvou přítomnost, dokážu cokoli.« Jenže veškerý pocit této přítomnosti na dva roky zmizel. Cítil jsem se, jako bych byl opuštěn a zanechán v naprosté tmě.“ Co to znamená? Nikoli to, že by snad přestal věřit, ale že přestal vnitřně zakoušet Boží přítomnost. Znovuzrozeného, nikoli pouze nominálního křesťana může sotva potkat něco horšího.
Manželka Norine, která byla spolu s ním zatčena, ale po dvou týdnech propuštěna, odmítla Turecko opustit. Lidé jí sice radili, aby se vrátila do Spojených států a nechala Boha, aby se o jejího manžela postaral, ona ale zůstala. Pastor: „Zůstala tam po celou dobu mého věznění, protože mě miluje. Byla jediným člověkem, kterému bylo dovoleno mě navštěvovat. Kvůli své lásce ke mně se sama vystavila osobnímu riziku.“ Jeho závěr: „Ten, kdo někoho skutečně miluje, je ochoten pro něj snášet i utrpení. Někdo, kdo je pouhým obdivovatelem, takovou ochotu mít nemusí.“
Ve vězení
Když před ním stála hrozba tří doživotních trestů, Brunson řekl, že jeho mysl se upnula k jediné věci: k jeho třem dětem a manželce. Zcela ho pohltila touha dostat se na svobodu. Jednoho dne při čtení Pavlova dopisu sboru ve Filippi ho oslovil tento verš: „Všichni zajisté svých věcí hledají, a ne těch, které jsou Krista Ježíše.“ V pláči si uvědomil, že ta starověká apoštolova slova hovoří právě o něm. Zažíval těžký duchovní zápas. Každé ráno se probouzel sevřený strachem a beznadějí a pak se celý den doslova prodíral k bodu odevzdání se svému Bohu. „Dostal jsem se do stavu, kdy jsem mohl říci: »Pane, nedokážu se smířit se samotným vězněním, ale mohu přijmout službu pro Tvůj záměr. Jestli Ti nejlépe poslouží, když zde zůstanu, pak jsem ochoten to přijmout. Ale posiluj mě, protože sám to nezvládnu.«“ V tom našel malý kousek pokoje, usnul – a ráno se probudil se stejným strachem.
Ještě těžší bylo Pána oslavovat. Řadu měsíců bylo jeho srdce příliš zraněné na to, aby si mohl prozpěvovat. Pamatoval si slova světoznámého křesťanského hymnu Great Is Thy Faithfulness (Velká je Tvá věrnost), ale nedokázal je vyslovit. Sevřelo se mu hrdlo a začal plakat. Manželka mu řekla, že tuto schopnost – oslavovat Pána – si bude muset znovu vybojovat. „Tak jsem se rozhodl. Budu Boha oslavovat. Každý večer jsem si vyhradil 30 až 45 minut, někdy i celou hodinu, a prostě jsem zpíval. Měl jsem na to chuť? Ne. Mé emoce se topily v chaosu. Ale zpíval jsem.“ Toto oslavování Pána se pro něj stalo něčím naprosto zvláštním, něčím, co nečekal. „Byla to moje láska k Bohu uprostřed temné noci duše. Byl to pro Něj vzácný dar,“ dodává. Jak tomu rozumět? Pastor Brunson tím myslí, že měl pro Boha zvláštní hodnotu právě proto, že nebyl podpořen příjemnými pocity. Bylo to vědomé rozhodnutí zůstat Bohu věrný i tehdy, když necítil žádnou útěchu ani povzbuzení. V tomto smyslu chápe své uctívání jako oběť lásky a věrnosti.
Za zmínku stojí, že v listopadu 2017 zveřejnila Norine Brunsonová píseň, kterou její manžel ve vězení složil a nazval ji „Hoden všeho, co jsem a co mám“ (Worthy of My All).
Zde je volný český překlad:
1/ Jsi hoden, hoden všeho, co jsem a co mám./Své slzy i svou bolest pozvedám jako oběť./Nauč mě mít podíl na společenství Tvého utrpení./Beránku Boží, jsi hoden všeho, co jsem a co mám.
2/ Jsi hoden, hoden všeho, co jsem a co mám./Byl jsem přijat za syna, za bratra svého Krále./Ano, budu mít podíl na Tvé slávě, budu-li mít podíl i na Tvém utrpení./Ježíši, jsi hoden všeho, co jsem a co mám.
3/ Jsi hoden, hoden všeho, co jsem a co mám./Mé srdce však ochabuje, tonoucí v zármutku a přemožené bolestí./Učiň mě, ať jsem podobný Tobě, nositeli kříže, vytrvalý a věrný až do konce, abych obstál ve zkoušce a přijal korunu života.
4/J si hoden, hoden všeho, co jsem a co mám./To je mé vyznání v nejtemnější hodině./Věrný Ježíši, který mě miluješ, vždy dobrý a pravdivý, učinil jsi mě svým, jsi hoden všeho, co jsem a co mám.
5/ Jsi hoden, hoden všeho, co jsem a co mám./Jsi hoden, hoden všeho, co jsem a co mám./Co mohu dát Synu Božímu, který vydal sám sebe za mne?/Zde jsem, jsi hoden všeho, co jsem a co mám.
6/ Toužím být shledán hodným obstát před Tebou v onen den, bez lítosti nad zbabělostí a nad tím, co zůstalo nevykonáno./Abych slyšel, jak říkáš: „Dobře jsi učinil, můj věrný příteli, vejdi pro svou odměnu.“/Ježíši, má radosti, Ty jsi cíl, za kterým běžím./Ježíši, má radosti, Ty jsi cíl, za kterým běžím.
7/ Jsi hoden, hoden všeho, co jsem a co mám./Jsi hoden, hoden všeho, co jsem a co mám./Co mohu dát Synu Božímu, který vydal sám sebe za mne?/Zde jsem, jsi hoden všeho, co jsem a co mám.
Brunsonovu píseň si můžeme poslechnout zde:
Mimoto ve druhém roce věznění přidal ještě něco málo obvyklého. Rozhodl se, že bude tančit; tanec jako projev radosti. Pět minut denně, sám ve své cele. Opakoval si slova z páté kapitoly Matoušova evangelia: „Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.“ Přitom rytmicky poskakoval. K tomu dodává: „Žádnou radost jsem necítil. Ale Ježíš mi přikázal, abych se radoval. Slovy, jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání. On mi přikázal v pronásledování se radovat. Tančil jsem , protože Ho miluji.“ Ostatní vězni ho skrz dveře cely pozorovali a zřejmě se domnívali, že se pomátl. On ale jen poslechl svého Spasitele.
Vítězství
Přišel čas změny – a zdálo se, že k horšímu. Po osmnácti měsících byl převezen kvůli soudnímu procesu do věznice, kde se kdysi zhroutil. Návrat u něj vyvolal stejné trauma. První den procesu, po dvou dnech bez jídla a spánku a po třinácti hodinách falešných svědectví se vrátil na samotku a plakal. Ptal se: „Kde jsi, Bože? Proč jsi se za mě nepostavil? Proč jsi tak daleko? Proč mlčíš?“ Pak uslyšel sám sebe, svůj hlas. Nebyla to modlitba, kterou by si předem připravil, ani známý biblický verš, který by si opakoval. Bylo to něco, co vytrysklo z jeho nejhlubšího nitra: „Pane Ježíši, miluji Tě. Miluji Tě. Ježíši, miluji Tě.“ V té chvíli si uvědomil, že toto je jeho vítězství. Takto vypadá Boží vítězství na tomto temném místě. Opakoval si: „Ano, miluji tě. I když mlčíš, miluji tě. I když dovoluješ mým nepřátelům, aby mi ubližovali, miluji tě. I když mi nedáváš zakoušet svou přítomnost, stále tě miluji.“ Tehdy prošel velkou zkouškou – zkouškou, v níž zakusil Boží mlčení, opuštění, kdy se cítil zlomen a byl plný pochybností. Svou zkušenost přirovnal k Abrahamovi, který pozvedl nůž, aby na oltáři obětoval svého syna Izáka. Princip byl jasný. Když Abraham projeví ochotu v této mezní situaci poslechnout, Bůh ho zastaví a k oběti nedojde. Abraham musel touto zkouškou projít, aby poznal hloubku své vlastní víry a poslušnosti. Teprve konkrétní čin jemu samotnému odhalil, co je skutečně v jeho srdci. Pastor k tomu dodává: „A stejně tak bylo důležité, abych i já prošel touto zkouškou a mohl říci: »Ano, stále miluji. Stále věřím, i když jsem zlomený.«“
Duchovní naučení
Po propuštění na svobodu (říjen 2018) pastor Brunson uvedl, že se Boha ptal, kde vlastně byl během dvou let věznění. Odpověď ho překvapila. Bůh mu řekl: „Andrewe, po celou dobu tvého věznění jsem odpovídal na modlitbu, kterou jsi kdysi pronesl, když jsi mě prosil, abych tě přivedl blíž k mému srdci.“ Dosud byl pastor přesvědčen, že přiblížit se k Božímu srdci znamená zakoušet Boží přítomnost. Nyní ví, že to není jedno a totéž. Delegátům v Manile řekl „Pokaždé, když jsem prožíval nesnáze, které prožil i Ježíš, urážky, lži, zradu, nutnost odpustit nepřátelům, dokonce i pocit, že jsem byl Bohem opuštěn, a reagoval jsem tak, jak reagoval Ježíš, mé srdce se víc a víc přibližovalo k Jeho srdci.“ Měl tak podíl na Kristově utrpení. A právě to prohloubilo jejich přátelství. „Jsou věci, o kterých Ježíš a já nemusíme hovořit, protože si navzájem rozumíme. Existuje stránka Ježíšovy osobnosti, kterou nepoznáme, dokud sami neprojdeme utrpením,“ je přesvědčen.
A co mu dnes nejvíc chybí? Jistěže ne vězení a samotka, ale naléhavost, s níž tehdy hledal Boha. „Měl jsem tehdy neobvykle jasné vědomí toho, co je v životě nejdůležitější. Dnes jsem na svobodě. Nejsem pod tlakem jako tehdy. Zároveň však neusiluji o Boha stejně intenzivně jako tenkrát.“ Je v tom velké tajemství, ale i vnitřní logika - a mnozí jsme to mohli prožít, třebaže ne tak drsně jako pastor Brunson: čím těžším utrpením procházíme, tím blíž nás to nese k Bohu. Protože Andrew Brunson vystoupil před účastníky konference zaměřené na evangelizaci, vyzval je, aby byli připraveni nést její cenu. Ti, kdo ve svém srdci cítí, že k této službě byli povoláni, jsou vyzváni, aby vznesli stejnou prosbu jako on před bezmála dvaceti lety - modlitbu, o níž věří, že odstartovala vše, co následovalo, včetně jeho uvěznění.
„Jestli Boha upřímně požádáte, aby vás přivedl blíž k sobě, odpoví vám. Nebude to vždy snadná cesta a může vést i skrze utrpení. Pokud však bude vaším hlavním cílem poznávat Boha a být mu blíž, ostatní věci ve vašem životě zaujmou správné místo,“ uzavřel pastor své svědectví. Vzhledem k tomu, že za tím stojí popsaná zkušenost, můžeme mu jeho upřímná slova věřit.
●
Volně podle webu The Christian Post:
