Článek
Redaktorka Christiana Maniati se věnovala celé řadě témat, pro vnějšího pozorovatele je ovšem nejdůležitější vztah mezi Ruskou pravoslavnou církví a pravoslavným Ekumenickým patriarchátem konstantinopolským. Doslova uvedla, že zkouška, kterou oba patriarcháty procházejí, zůstává otevřenou ranou v globálním pravoslaví a zajímala se, jak na tento problém metropolita nahlíží. Ačkoli se všeobecně má za to, že konflikt mezi Moskvou a Cařihradem vypukl poté, co ekumenický patriarcha udělil v lednu 2019 Pravoslavné církvi Ukrajiny dekret o nezávislosti (přestala být kanonickou součástí Ruské pravoslavné církve), Gabriel posunul počátek rozkolu ještě před tuto událost. Podle něj začala krize po Svatém a velkém pravoslavném sněmu, který se konal na Krétě v roce 2016 a jehož se Ruská církev odmítla účastnit, přestože Ekumenický patriarchát, konkrétně ekumenický patriarcha Bartoloměj I. vyvinul veškeré úsilí, aby ruské straně dodal větší jistotu, že všechny otázky, které vznesla a jejichž projednání požadovala, budou skutečně na programu a že ruská strana bude mít otevřenou možnost prezentovat své postoje. Přesto zástupci Ruské církve na Krétu na sněm nepřijeli, což je vnímáno jako nerespektování synodální zřízení církve. V té době začala podle metropolity současná krize, protože Ekumenický patriarchát nabyl dojmu, že Moskevský patriarchát znevažuje jak samotnou instituci, tak osobu ekumenického patriarchy.
Gabriel připomíná, že se v roce 2014 osobně zúčastnil konstantinopolského shromáždění primasů církve, na němž bylo definitivně rozhodnuto jak o místě konání Svatého a velkého sněmu, tak o jeho programu. Moskevský patriarchát byl zastoupen patriarchou Kirilem, přičemž ekumenický patriarcha všechny jeho postoje akceptoval. V čem je tedy problém? „Domnívám se,“ říká metropolita, „že v celém jeho postoji ve vztahu s Konstantinopolí, zjednodušeně řečeno, byla politika, a to politika nepoctivá. Když se na něčem, dohodneme, musíme to také dodržovat. Pakliže jsme veřejně činnými osobami - a zvláště v prostředí církve, které je především prostorem pravdy, prostorem, v němž musíme respektovat zásady a hodnoty -, je nesmírně důležité respektovat to, na čem jsme se dohodli. Jde tedy o to, aby to respektoval i Moskevský patriarchát.“
Dodal, že toto je jeden aspekt věci. „Pak následovala ruská invaze na ukrajinské území a všechno to, co všichni známe. „Já mohu z pozice hierarchy Řecké církve říci jen to, že trvale chceme jednotu, vždy budeme o jednotu usilovat a vždy budeme stát po boku Ekumenického patriarchátu ve všech celopravoslavných otázkách.“ Ozřejmil proč: úkolem Konstantinopole je péče o jednotu a koordinace záležitostí týkajících se celého pravoslaví. S poukazem na to, že obě církve mají společné svaté, k nimž se modlí, vyjádřil přání: „Kéž Bůh nyní učiní to, co my lidé nedokážeme, a osvítí naše ruské bratry, aby pochopili, že Řecko je miluje a samozřejmě si přeje dialog a jednotu, ale současně požaduje také poctivost. Když dosáhneme dohody v určitých záležitostech, nemůžeme pak své závazky jen tak jednostranně ignorovat. Všichni musíme tyto dohody respektovat a uznat, že jakmile byly záležitosti důkladně prozkoumány a na rozumném základě došlo ke shodě, musí být výsledná rozhodnutí přijata a respektována.“
Epilog. Metropolita Gabriel se tak kouzlem nechtěného dotkl problému, který se týká Ruska a ruských představitelů nejen v církevní oblasti. Mají svérázný přístup k dohodnutým ujednáním a tudíž jsou nedůvěryhodní. Příkladem budiž počínání Ruské pravoslavné církve v Africe, jejíž celé území podléhá - v rámci pravoslaví – dle kanonických pravidel Alexandrijskému patriarchátu. Navzdory tomu Ruská pravoslavná církev vytvořila v Africe svévolně vlastní paralelní strukturu (exarchát), což zdůvodňuje tím, že Alexandrijský patriarchát uznal nezávislost Pravoslavné církve Ukrajiny a Moskva tak poskytuje „kanonickou ochranu“ těm africkým duchovním, kteří nesouhlasí s tím, že jejich patriarchát (alexandrijský) s tímto uznáním vyslovil souhlas. Je to klasická ruská taktika: ve jménu poskytnutí ochrany rozšířit svůj vliv i tam, kde k tomu nemá žádné (zde kanonické) oprávnění. V politice, ať už ruské nebo dříve sovětské, se uplatňuje stejný princip. V roce 1968 nás také přišli „zachránit“ – před neexistující kontrarevolucí. Po rozpadu SSSR se ledacos v Rusku změnilo, ale hanebné a nebezpečné politické praktiky zůstaly stejné. Jen ve větší míře pronikly do tamní pravoslavné církve.
●
Volně podle:
