Článek
Trauma bylo něčím, co patří k nejhorším zážitkům, kterým musí člověk čelit. Ta žena se jmenuje Rosette Mansúrová. V říjnu 1990 byla těhotná a starala se o devítiměsíčního syna Marvina. Občanská válka v Libanonu byla ve své finální fázi, ale to ji neuchránilo hrůzných momentů, když narazila na syrské vojáky, kteří tehdy působily v Libanonu jako jedna z bojujících stran. Vojáci zastavili její automobil a rodině nařídili, aby postavila ke zdi. Vzápětí se ozval výbuch. Byla přesvědčena, že nadešel konec. Stal se ale zázrak. Na místě se objevil libanonský tank, který syrské vojáky palbou zlikvidoval. Pak si osádka všimla u zdi stojící rodiny. Byli zachráněni.
Nicméně Rosette utrpěla trauma. Jako věřící baptistka se ještě než vstoupila do teenagerského věku učila spoléhat na Boha. Považme jen to, že během 15leté občanské války se musela s rodiči snad dvacetkrát stěhovat. Říká: „Nevzpomínám si, že bych v Libanonu někdy zažila období míru.“ Libanonská občanská válka byla komplikovaným konfliktem mezi několika znepřátelenými stranami. Zpočátku proti sobě stály především strana Katáib, spojená s maronitskými křesťany, a koalice levicových sil sdružených v Libanonském národním hnutí. Sýrie do války vstoupila nejprve jako spojenec strany Katáib, později se však postavila proti ní. Syrské jednotky zůstaly v Libanonu i po skončení války. Rosette pak několik let zápasila s tím, aby dokázala Syřany milovat biblickou láskou (agapé) – láskou nesobeckou a bezpodmínečnou.
Nebylo to snadné, právě naopak. Přiznává: „Po tom incidentu, kdy jsem byla těhotná, vyděšená a traumatizovaná, jsem se s nimi nedokázala spřátelit. Nesnesla jsem jejich přízvuk. Myslela jsem si, že to bude trvat jen krátce a že se z toho traumatu záhy dostanu.“ Tak to ale nebylo, trauma přetrvávalo. Po letech vzpomíná: „Začala jsem se postit a modlit. Každý pátek jsem se postila a modlila. Prosila jsem Boha: Pomoz mi odpustit a zapomenout.“ Měla pocit, že se jí daří. S přibývajícím časem dokázala snášet přízvuk syrské arabštiny, se Syřany se začala přátelit, v noci mohla spát. Vše nasvědčovalo tomu, že trauma odeznělo. Pak ale vypukla v Sýrii občanská válka (2011-2024) a do Libanonu přišly tisíce Syřanů. Rosette zjistila, že její láska k Syřanům má své limity. Když pracovala v Arabském baptistickém teologickém semináři (ABTS), který je součástí neziskové organizace Thimar-Lebanese Society for Educational and Social Development (Thimar-LSESD), pomáhala syrským studentům. Ovšem milovat Syřany, kteří během protiasadovské občanské války uprchli do Libanonu, tak snadno nedokázala.
Jak sama řekla, pokusila se Boha tak trochu „přechytračit“: rozhodla se, že se bude za syrské uprchlíky modlit. „Upřímně jsem se za ně modlila, protože jsem sama zažila totéž co oni. Patnáct let jsem prožila ve válce a vím, co znamená vidět hrozné věci v době, kdy by je člověk vůbec vidět neměl, nebo zažít život v úkrytech či nucené vysídlení. Tomu pocitu naprosto rozumím, proto jsem se za ně modlila.“ Jenomže to samo sobě, jakkoli je to zásadní, nestačilo. Její syn Marvin, který unikl smrti spolu s ní a dnes je ženatý a má vlastní děti, dělal něco navíc. Jejich širší rodina se scházela v neděli u společného oběda a Marvin vyprávěl pozoruhodné příběhy, včetně svědectví o novodobých zázracích. Když se svou manželkou, tehdy členkou sboru Faith Baptist Church, rozdával syrským uprchlíkům potravinové poukázky iniciativy Middle East Revive and Thrive, která je součástí organizace Thimar-LSESD, vyslechl nejeden příběh o zázračné Boží moci.
Setkání s Ježíšem
Jeden příběh za všechny. Marvin hovořil o neplánované návštěvě jedné syrské rodiny. Původně se chystal navštívit jinou rodinu, ta se však nečekaně vrátila do Sýrie. Měl u sebe potravinové poukázky, jejichž platnost se chýlila ke konci a chtěl je předat nějaké rodině rodině v nouzi. Jednu si vybral, třebaže ten výběr nebyl jeho, jak dále uvidíme. Překvapilo ho, že ho u dveří přivítal desetiletý sunnitský chlapec – a že celá rodina na jeho příchod čekala. Jak je to možné? Rodina měla prázdnou ledničku a chlapec šel předchozího večera spát hladový. „Přemýšlel jsem, jestli nezemřu hlady,“ svěřil se Marvinovi a uvažoval: „Říkal jsem si, snad jsem neutekl ze Sýrie jenom proto, abych tady v Libanonu zemřel hlady.“ Ve spánku se chlapci zdál sen o muži, který kráčel po vodě. Vyprávěl: „Jeho tvář zářila jako slunce a byl oblečený do bílého roucha.“ Přitom do té doby nikdy neslyšel biblický příběh o tom, jak Ježíš kráčel za svými učedníky po vodě. Chlapec se vyděsil, ale muž ve snu, který se představil jako Ježíš, mu řekl, aby se nebál: „Zítra přijde jeden muž a bude s tebou mluvit o lásce, naději a pokoji. A tohle zopakoval třikrát,“ potvrdil chlapec. Když se probudil, svěřil se se snem mamince. Ta jeho vyprávění uvěřila. Pozvala proto celou rodinu, aby společně očekávali příchod muže, jehož návštěva byla ve snu předpověděna. Teď už to smysl dává. Ježíš ve snu avizoval Marvinovu návštěvu a byl to Ježíš, kdo Marvina poslal právě k této rodině. Předal jí potravinové poukázky a mimoto jim začal svědčit o Ježíši. To přineslo své duchovní ovoce. Matka s chlapcem začala navštěvovat domácí biblické kurzy Discovery Bible Study, které Marvin pořádal u sebe doma.
Rosette takovéto příběhy poslouchala a zatoužila po tom, aby sama byla účastna něčeho takového – toho, jak Syřané přijímají křesťanskou víru. Přiznává, že synovi záviděla. „Slyšet o zázracích je jedna věc, ale vidět je na vlastní oči a sama je prožívat, to je něco úplně jiného. Tak moc jsem Marvinovi a dalším záviděla, že jsem se rozhodla zapojit do služby.“ Začala chodit na návštěvy do rodin syrských uprchlíků. A čekala ji velká proměna. Díky tomuto svému angažmá, pomoci druhým, prožila skutečné uzdravení. Začala navštěvovat jednu syrskou vdovu, která žila se svými dětmi a matkou. Při její první návštěvě byl přítomen také bratr vdovy a jeho přátelé. Bratr se zeptal: „Proč se o nás staráte? Proč nás máte rádi? Šli jsme do mešity, ale tam nám zavřeli dveře. A vy, křesťané, sem přicházíte a pomáháte nám.“ To Rosette nesmírně povzbudilo. Jenomže: „Každé ráno jsem se probouzela a v hlavě mi zněl biblický verš »Milujte své nepřátele«. A já se s Bohem přela,“ svěřuje se se svým vnitřním zápasem. „Nestačí snad, že jim věnuji svůj čas? Nestačí, že jim sloužím? Jenže ten verš říká: »Milujte své nepřátele«.“
Po šesti měsících, během nichž v Bejrútu pomáhala syrským uprchlíkům, už ji tento verš ráno v mysli nezněl; byl naplněn. Rosette věděla, že v jejím nitru došlo k zásadnímu průlomu. V té době uplynulo 21 let od chvíle, kdy ji Syřané během libanonské války málem zabili. „Pochopila jsem, že uzdravení přichází až poté, co člověk Boha poslechne. Neměla bych čekat, že se nejprve uzdravím, a teprve potom začít sloužit. Ne. Musím začít sloužit a během této služby mě Bůh uzdraví. Byla to dlouhá cesta. Nejprve jsem se pozvolna učila odpouštět, potom jsem se zapojila do služby druhým a nakonec jsem se naučila je milovat.“ Lidem, kteří zápasí s tím, jak milovat své nepřátele, Rosette doporučuje: „Jděte a služte jim. Pak přijde uzdravení. Když sloužím svým nepřátelům, přestávají být nepřáteli. Když jim sloužíme, poznáváme jejich příběhy a učíme se je chápat. Pomáhejte jim a potom přijde uzdravení. Není to tak, že nejprve počkám, až je budu milovat, a pak jim začnu sloužit. Je to přesně naopak.“
Rosette se před časem přestěhovala do Spojených států, aby byla blíž svým dětem a vnoučatům, kteří odešli před ní. V minulém roce opustila pozici vedoucí pracovnice pro vztahy s partnerskými institucemi v libanonské organizaci Thimar-LSESD a nastoupila na místo manažerky pro partnerství a rozvojové programy v americké neziskové organizaci Middle East Bible Outreach (MEBO). Opustit službu, které se v Libanonu věnovala, nebylo snadné, ale její děti, syn Marvin a dcera Sally, ji povzbudily, aby přišla za nimi a vyhnula se tak násilí spojenému s konfliktem mezi Izraelem a Hizballáhem. Uzavřela: „Toho, že jsem sem přišla nelituji, přestože je to náročné. Nikdy toho nebudu litovat, protože věřím, že mi Bůh otevřel nové dveře. Získala jsem zelenou kartu. Našla jsem práci, kterou mám ráda. A stále udržuji spojení se svou zemí. Proto to celé vnímám jako Boží požehnání.“
Epilog. Popsaný příběh ukazuje na trochu jiné křesťanství. Ne formální, ne liturgické, ale živé a žité, víru znamenající reálné spojení s Ježíšem a službu bližním v extrémních životních podmínkách způsobených válečným konfliktem. Připomíná, že i věřící lidé mohou zažívat obtížné duchovní zápasy, ale mají jistotu vyjádřenou starověkým králem Davidem ve 23. Žalmu: „Byť se mi dostalo jíti přes údolí stínu smrti, nebudu se báti zlého, nebo Ty se mnou jsi.“ Pravdivost tohoto slova prožila Rosette Mansúrová a někteří její nejbližší naplno.
●
Volně podle serveru Baptist Press:
Odkaz na občanskou válku v Libanonu:
