Článek
Druhý program České televize zařadil tento snímek do nabídky v předvečer první adventní neděle. Mám s těmito filmy do jisté míry problém. V tom smyslu, že moje osobní představy o tom „jak to bylo“ se nutně střetávají s představami tvůrců – a nastalý rozpor je neřešitelný. Lidé mají obecně tendenci věřit, přinejmenším podvědomě, že to, co je v takovýchto filmech ukazováno, je pravda, že tak se události opravdu seběhly a aktéři dění právě tak uvažovali. Leč obvykle je tomu poněkud jinak, a to je svým způsobem nebezpečné, vlastně se tu vytváří módní slovem řečeno dezinformace.
Vzpomínám si, jak mě ještě jako dítě otec vrátil do reality, když jeden příbuzný tvrdil, jak to bylo s jistým nacistickým válečným zločincem, tuším, že šlo o závěr jeho života. Otec k tomu suše dodal: „No jo, ale on to po válce viděl v kině, ve skutečnosti se to událo jinak.“
Sám jsem si o něco později uvědomil mnohdy propastný rozdíl mezi předlohou a filmovým zpracováním. Konkrétně v oblasti, která je mi nejbližší: na mysli mám biblické příběhy, které jsem díky rodinné výchově znal dřív než staročeské pověsti o praotci Čechovi nebo koni Šemíkovi. Nejeden historický film natočený na základě biblických knih se od jejich poselství tak lišil, že jsem si vytvořil vůči filmové interpretaci nejen Bible vnitřní odstup.
A ten se týká i zpracování moderních izraelských dějin. Že je tento odstup oprávněný, jsem si znovu potvrdil na jednom klíčovém momentu snímku Mnichov. Nepatřím k těm, kdo rádi argumentují Wikipedií, ale zde udělám výjimku. V její české verzi čteme: „Film (Mnichov – LS) popisuje psychologii jednotlivých členů izraelské skupiny a následně i jejich pochybnosti nad významem mise. Skuteční agenti, kteří se na akci podíleli, přiznali, že žádné výčitky nebo pochybnosti, na rozdíl od svých filmových představitelů, neměli.“ Je-li tomu tak, pak v tom spatřuji zásadní problém, takříkajíc dezinformaci par excellence, protože divákům je předložena naprosto falešná interpretace tohoto protiteroristického angažmá izraelského státu.
Možná si teď budu trochu protiřečit, ale nejhlubší dojem ve mně zanechal rozhovor mezi hlavním hrdinou filmu, agentem Avnerem (australský herec Eric Bana) a jeho matkou (izraelská herečka Gila Almagorová). Protiřečit si totiž mohu, jelikož přesně nevím, jestli ten rozhovor měl právě takový obsah, jak je uvedeno. Nicméně jeho poselství je zásadní a zmíním ho v obecnější rovině. Matčina slova (volně) „tady žijeme jako Židé mezi Židy“. Co to znamená? Tady, v Izraeli, máme jako Židé konečně svoji vlast, nemusíme žít jinde a být trpěni, všechno, oč usilujeme, oč usilovali aktivisté sionistického hnutí, později izraelští politici, vojáci a agenti tajných služeb směřuje k jedinému cíli: aby Židé mohli žít ve své vlasti, ve svém státě v míru a bez hrozeb násilí a teroru, bez zla antisemitismu ve všech jeho hrůzných podobách, kterého si užili od starověku až až. Také proto bylo nutné likvidovat strůjce a zabijáky zapojené do masakru na mnichovské olympiádě, také proto je i dnes nutné likvidovat lídry teroristických organizací, jejichž bodem číslo jedna v politickém programu je zničení, neexistence jediného židovského státu na světě, jehož historickým národním územím je Země izraelská.
Lze namítnou, co má toto všechno společného a křesťanským adventem? Formálně vzato nic. Přesto ale: i Židé měli po staletí svoji podobu adventu. Tak jako křesťané prožívají adventní dobu coby čas čekání na příchod betlémského dítěte, i Židé v diaspoře žili v očekávání – v očekávání svého vlastního návratu do Země izraelské, do Jeruzaléma. A když se ten zázrak stal skutečností, nastal čas boje, sebeobranného boje za uchování onoho zázraku. Součástí tohoto sebeobranného boje jsou také události, které popisuje Spielbergův film Mnichov. Také křesťané, chtějí-li být věrnými Ježíšovými učedníky, musejí svádět každodenní zápas se zlem, pokušením, nástrahami, někde i s otevřeným nepřátelstvím, pronásledováním. Bible ale říká, slovy apoštola Pavla v dopise sboru v Efezu, že nejde o boj lidský, ale duchovní. Doslova: „Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.“ Obrazně řečeno, vánoční oslavou Ježíšova narození nic nekončí, ale naopak začíná. Koneckonců z Betléma vedla cesta na golgotský kříž; ani tohoto zápasu nebyl Ježíš ušetřen. Podstoupil ho pro nás, abychom mohli žít a z jeho oběti čerpat sílu pro každodenní duchovní zápas. Tak jako lid Izraele čerpá sílu a inspiraci z onoho zázraku znovuzrození vlastního státu.
