Článek
Kdybychom měli vnímat jako bernou minci to, co se stalo v závěru akce „hladovka Gruntorád + Bok“, tak ano. Každý z nás nechartistů, leč sympatizantů se mohl nějakým způsobem zpronevěřit jejímu odkazu. Jak? O tom nerozhodujeme my, ale zjevně „strážce odkazu Charty“, kterým je dle Johna Boka Jiří Gruntorád.
Co tomu říkají ostatní chartisté? Víme to?
PROČ JSEM NEPODEPSAL CHARTU
Nebylo to kvůli tomu, že v ní bylo až příliš exkomunistů. To bych považoval za hodně lacinou výmluvu. Byl jsem v posledním ročníku střední školy – a chtěl jsem studium završit maturitou. Nebyl jsem jako jeden z mála členem SSM (pamětníci vědí), měl jsem proto oprávněné obavy, že otevřené přihlášení k Chartě by režim vnímal jako dobrý důvod mě k maturitě nepustit, případně mě při ní „potopit“. Následná hysterická reakce komunistických mocipánů vůči chartistům mě v těchto obavách jen utvrdila.
Další dílčí důvod: nebydleli jsme v Praze, ale v západním pohraničí. Jak se později ukázalo, chartisté z periferie málokdy vystoupili ze stínu do popředí zájmu. Nota bene člověk, který ani nedokončil střední školu (pokud bych podepsal). „Reflektory“ svobodného světa byly zacíleny především na „chartistickou elitu“, která byla z logiky věci soustředěna v Praze, případně v Brně a v menší míře v jiných větších městech (nikoli v Krušných horách). Může to znít sobecky, ale nemohu to nenapsat. Když lidé jako Havel, Benda, Dienstbier a mnozí další skončili ve vězení, věděl o tom záhy celý svět; kdyby mě vyhodili z politických důvodů ze střední školy, zůstal bych v tom sám.
Důvod třetí, zásadní. Podpisem Charty 77 bych riskoval pronásledování svých rodičů, s nimiž jsem žil v rodinném domě. Patříme k věřící křesťanské menšině, rodiče sice nebyli disidenti, ale jako nekonformní evangelikální křesťané měli doma spoustu duchovní literatury přivezené ze Západu. Mé angažmá v Chartě by upoutalo pozornost StB, očekávat bylo možné výslechy i domovní prohlídky – a toho všeho jsem chtěl otce a matku ušetřit. (Navíc jsem měl vlastní nezávislou aktivitu, DXing – dálkový poslech zahraničního rozhlasu, kvůli čemuž jsem byl StB vyslýchán a zjevně proto, že jsem nebyl signatářem Charty, skončil zájem StB pouze tím, že aktivity mé a dalších DXerů v ČSSR monitorovala, ale jinak nás nechala na pokoji. Byli jsme pouze malé ryby.)
Co mohu uvést na svoji obranu? Na začátku ledna 1977 jsem nahrál na magnetofon úvodní prohlášení Charty 77, které jsem pak šířil mezi přáteli. Jelikož se v textu nachází věta, že k Chartě patří „každý, kdo souhlasí s její myšlenkou, účastní se její práce a podporuje ji, mohu říci, že jsem ze dvou třetin chartista. S jejím poselstvím jsem se plně ztotožnil a šířením mezi přáteli ji podpořil. Jako nesignatář jsem se ovšem její práce zúčastnil nemohl.
Nicméně poté, co jsem byl svědkem dění v závěru hladovky před Úřadem vlády si nejsem jist, zda bych prošel kádrovým sítem strážce odkazu Charty 77. Neprošla demokraticky zvolená vláda, z jejíchž 18 členů nikdo nebyl v KSČ; pouze Mikuláš Bek se stal v roce 1988 kandidátem na členství v komunistické straně. Ten k tomu v rozhovoru pro server Echo24 5. prosince 2015 uvedl: „Po skončení mého studia v roce 1986 v Brně tam tehdy nebyla žádná šance pokračovat ve studiu hudební vědy, protože aspirantská místa byla přidělována velmi vzácně. Jediná možnost se v té chvíli nabízela v Praze a tehdy jsem tedy učinil rozhodnutí, jemuž nejsem rád. Podmínkou, kterou mi pro pokračování ve studiu dala tehdejší vedoucí katedry a dlouholetá funkcionářka strany, bylo, že do strany vstoupím. Po velkém váhání jsem tu smlouvu s ďáblem podepsal a v roce 1988 se stal kandidátem.“ Dodejme, že záhy po 17. listopadu, sám se zúčastnil demonstrace na pražské Národní třídě, kandidaturu zrušil a zapojil se do práce stávkového výboru na Filozofické fakultě UK.
Tato jeho zkušenost mi připomněla i jednu moji. Ačkoli jsem nebyl členem ani SSM, natož KSČ, ani BSP či SČSP, byl jsem okolnostmi nucen zařadit se mezi řadové členy ROH. Po vojně (1979) jsem nastoupil na mimořádně zodpovědné místo, kde případná chyba v rozhodování mohla způsobit značné finanční škody. Proti důsledkům takovýchto špatných příkazů bylo možné se pojistit (říkalo se tomu lidově „pojistka na blbost“). Podmínkou ovšem bylo členství v ROH. Nebyl jsem tehdy tak sebevědomý, abych to odmítl. Byť mě kvůli vstupu do této režimní organizace dodnes hryže svědomí. Tehdy (1979) jsem ovšem nemohl vědět, že tuto pojistku nebudu nikdy potřebovat.
OHLÉDNUTÍ
Vraťme se ale k hladovce J. Gruntoráda a J. Boka. Kdyby nešlo o vážnou věc, dalo by se s nemalou dávkou škodolibosti říci: sotva venku přituhlo, jejich akce před Úřadem vlády skončila. To by ale bylo nepřípustné zjednodušení.
Záležitost má velice neblahé souvislosti. Šlo hladovkářům (ctihodní chartisté a disidenti Jiří Gruntorád a John Bok) o to, aby příslušníci třetího odboje měli důstojné důchody, nebo sledovali také politický zájem, odchod ministra Jurečky? Prvního cíle bylo v případě Charlieho Soukupa dosaženo (byl mu do konečného vyřešení případu s australskou stranou přiznán průměrný český důchod), v obecné rovině se vláda zavázala, že učiní konkrétní kroky k nápravě morální nespravedlnosti, pokud jde o nízké důchody bývalých disidentů.
V tom okamžiku by soudně uvažující člověk, kterému jde o věc, hladovku čestně ukončil. To se ovšem nestalo. Zvenku se to jeví tak, že J. Gruntorád a připojivší se J. Bok dospěli k zásadnímu poznání. Ministr Jurečka tlaku nepodlehne a premiér ho neodvolá. Potud je vše v pořádku. K odchodu M. Jurečky neexistuje pádný důvod.
Ke slovu se tedy dostal kompromis. J. Gruntorád a J. Bok oznámili, že hladovku ukončí, když vláda zruší své usnesení, kterým se v lednu 2022 přihlásila „k tradicím dlouholetého zápasu Charty 77 o lidská a občanská práva a o demokracii“. Pokud to vláda udělá, „Jurečku si může nechat“.
Od okamžiku, kdy jsem se o kompromisu dočetl, jsem považoval za nemožné, aby na něco takového sebevědomá demokratická vláda přistoupila. Jde o věc principu, a navíc jako čertík z krabičky z toho vykukuje vydírání. Pokud se z hlubokého přesvědčení hlásím k odkazu Charty 77, který je mimo jakoukoli diskusi ctihodný, pak se nemohu tohoto svého přesvědčení jen tak vzdát. Je jistě možné vést vážnou debatu, zda tento odkaz řádně naplňuji – ale to je tak všechno.
Pakliže někdo podmíní ukončení hladovky tím, že se vzdám svého přesvědčení, dělá chybu. Bude-li to akceptovat, dopustím se dvojnásobné chyby. Bohužel přesně to se stalo.
Když jsem pročítal na webu Úřadu vlády usnesení Fialova kabinetu k této záležitosti, nevěřil jsem svým očím: „Vláda se rozhodla z humanitárních důvodů vyhovět požadavku Jiřího Gruntoráda a udělat symbolické gesto a své usnesení k Chartě 77 odvolat.“ V dalších větách ale čteme: „V žádném případě to neznamená, že bychom se chtěli odkazu Charty vzdát. Právě naopak.“
Normálně uvažující člověk si řekne, jaký to celé má vlastně smysl? Vláda odvolala usnesení o tom, že se hlásí k jistým hodnotám, aby vzápětí řekla, že navzdory tomuto odvolání se k těmto hodnotám hlásí ještě intenzivněji. To není kompromis, to je fraška.
Jestli se chtěla vláda zesměšnit, podařilo se jí to. Jestli chtěli vážení pánové Gruntorád a Bok devalvovat odkaz Charty 77, sotva pro to mohli udělat víc.
