Článek
V Jeruzalémě, hlavním městě národa, který podle zvrácených představ nacistů neměl existovat, byl vyšetřován, postaven před soud a na základě jeho verdiktu krátce po půlnoci 1. června 1962 oběšen. Následovala kremace, popel skončil ve vlnách Středozemního moře za výsostnými vodami Státu Izrael.
Popravu, mimochodem jedinou civilní*/ v dějinách Izraele, musel někdo provést. Dlouhá desetiletí nebylo jméno kata veřejně známé. Až v roce 1992 vešlo ve známost, že tím mužem byl příslušník Izraelské vězeňské služby Šalom Nagar. Popraveného válečného zločince přežil o 62 let. Zemřel 26. listopadu 2024, bylo mu osmaosmdesát.
*/ Druhá poprava v dějinách Izraele byla vojenská. Během Války za nezávislost byl v červnu 1948 postaven před popravčí četu po verdiktu polního soudu kapitán Meir Tobianski. Odsouzen byl za vlastizradu a vyzvědačství pro nepřítele. Později vyšlo najevo, že to byl tragický justiční omyl a Tobianski byl plně rehabilitován.
Šalom Nagar pocházel z jemenské diaspory a do Izraele se přistěhoval v době vzniku státu ve dvanácti letech jako sirotek. Na vojně sloužil v brigádě výsadkářů, později nastoupil jako dozorce ve věznici. Zde, v zařízení v Ramle ve středním Izraeli, se jeho životní osud zkřížil s osudem nacistické zrůdy jménem Eichmann. Nagar byl mezi 22 pečlivě vybranými zaměstnanci věznice, kteří měli za úkol nacistického vězně důkladně střežit. Vžilo se pro ně označení Eichmannovi strážci. Určeni byli ti, u nichž bylo možné předpokládat, že nebudou mít osobní zájem Eichmanna zabít, tedy lidé, kteří nebyli jakkoli spojeni s hrůznou zkušeností holocaustu, ať už jako přeživší z koncentračních táborů nebo příbuzní zavražděných. V té době mělo mnoho dozorců na paži vytetovaná čísla**/, kterými je nacistické bestie ve vyhlazovacích táborech nechali označit.
**/ Osobní poznámka. Když jsem se v květnu 1990 zúčastnil v pražském Národním domě na Vinohradech ustavujícího zasedání Československé společnosti přátel Izraele, posadil jsem se náhodně vedle stařičkého pána. Během přátelského rozhovoru vyhrnul rukáv a ukázal mi tetování z nacistického koncentračního tábora. Byl to silný emoční okamžik, dodnes mám ten obraz před očima.
Nagar uvedl, že nikdo z těch, kdo měli toto označení, a ani strážci pocházející z aškenázských Židů, kteří byli hrůzami holocaustu postiženi nejvíc, neměli z preventivních důvodů povoleno vstoupit do části věznice, kde byl Eichmann držen. Šlo o zvláštní křídlo; cela byla součástí několika propojených místností, kde byl nejen zločinec bedlivě střežen, ale tři strážci se hlídali navzájem. Izraelský stát neměl sebemenší zájem na tom, by se Eichmannovi stalo cokoli, co by jakkoli narušilo spravedlivý proces. Pokud by se vězeň pokusil spáchat sebevraždu, měli tomu jeho strážce zabránit doslova za každou cenu. Ošetřena byla i možnost, že by se někdo pokusil otrávit Eichmanna jídlem. Strava byla přinášena v zapečetěné nádobě a strážný, který měl u Eichmanna službu, musel pokrm nejprve ochutnat. Když byl po dvou minutách stále naživu, bylo jídlo předáno vězni. Role ochutnávače připadla dle rozpisu služeb čas od času také na Nagara. To nejtěžší ho ale mělo ale čekat.
Poprava
Po vyhlášení verdiktu (12. 12. 1961) a poté, co Nejvyšší soud zamítl odvolání a rozsudek potvrdil (29. 5. 1962) a konečně po rozhodnutí izraelského prezidenta Jicchaka Ben Cviho neudělit odsouzenému milost (31. 5. 1962), vyvstala otázka, kdo se zhostí role popravčího. Nagar vzpomínal, že zatímco mnoho jeho kolegů by se rádo tohoto úkolu ujalo, on sám se k němu stavěl negativně. Záležitost se podle jeho vyjádření dostala až k ministrovi policie***/, který měl na na starosti i vězeňskou službu a ten veliteli věznice nařídil, aby byl někdo prostě vybrán.
***/ V roce 1962 byl v poslední vládě Davida Ben Guriona ministrem policie Bechor-Šalom Šitrit ze strany Mapaj, který tuto funkci vykonával pod různými premiéry v letech 1948 až 1967.
Nakonec rozhodl los, černý Petr zbyl k jeho nulové radosti právě na Nagara. Názor změnil až poté, co mu byly ukázány fotografie zvěrstev, která nacisté spáchali během holocaustu na dětech. Přiznává, že to, co viděl, ho vyděsilo. „Pak už jsem souhlasil s tím, že to, co je potřeba udělat, udělám,“ přiznal v jednom rozhovoru v roce 2005.
Shodou okolností v čase, kdy měla být exekuce provedena, měl Nagar dovolenou. Jeho velitel ho jel vyzvednout domů, ale potkali se na ulici, kde Nagar kráčel se svojí ženou. Rychle ho strčil do auta, aby vše proběhlo v nejvyšší tajnosti, ale byla to chyba. Nagar logicky argumentoval, že jeho žena může tuto akci vnímat jako únos a zalarmovat policii. Velitel proto auto otočil a Nagar manželce vysvětlil, že byl předčasně povolán do práce kvůli náhlému nedostatku pracovních sil. Jak patrno, někdy je prospěšnější použít zdravý selský rozum než uměle vytvářet dramatickou akci.
Ve vězení byla vytvořena provizorní šibenice vytvořením otvorů mezi třemi patry, se smyčkou visící od nejvyššího k padacímu poklopu v prostředním patře a místem pro pád těla ve spodní části.
Eichmanna navštívil před popravou duchovní****/ pak dostal sklenici vína, a to už se přiblížil okamžik exekuce. Nagar a jeho velitel mu vložili na krk smyčku, nabízenou pásku přes oči odsouzený odmítl. Nagar vzpomíná, že se podíval Eichmannovi do očí, pak odešel za zástěnu, spustil uvolňovací mechanismus a poklop se otevřel…
****/ Zmínka je o kanadském křesťanském sionistovi a evangelikálním pastorovi Williamu L. Hullovi. Působil ve Winnipegu v tamní Zion Apostolic Church, odkud odešel s rodinou v roce 1935 jako misionář do Jeruzaléma. Po odsouzení Eichmanna byl jmenován jeho duchovním rádcem, snaha o proměnu nacisty ve věřícího křesťana vyzněla ovšem naprázdno. Po popravě Eichmanna se Hull vrátil d Kanady, kde zemřel v roce 1992.
Anděl smrti
Popravený nacista visel na oprátce asi hodinu, pak dostal Nagar pokyn, aby ho odřízl. Byl to asi nejhorší okamžik jeho života, jeho pozdější noční můra. Eichmannův obličej byl bílý jako křída, oči vypoulené, jazyk vyplazený, na krku krev, kde provaz odřel kůži. Když tělo zvedl, vzduch zbývající v plicích se uvolnil a mrtvola vydala chrčivý zvuk, který Nagara vyděsil. „Měl jsem pocit, že si také pro mě přišel andělů smrti,“ přiznal později.
Likvidaci ostatků provázela symbolika. Zvláštní pec postavil přeživší z koncentračního tábora, oheň zapálil dozorce, jehož rodina byla za holocaustu vyvražděna. Nagarovo trápení ale ještě neskončilo. Měl vložit tělo do pece, ale ruce se mu tak třásly hrůzou, že se velitel rozhodl poslat ho s doprovodem domů. Jak již řečeno, nacistův popel skončil v mezinárodních vodách Středozemního moře.
Noční můry měl Nagar ještě rok po popravě, dokonce se i přes den bál, že ho Eichmann sleduje. Jeho duchovní vývoj byl turbulentní. Pocházel z náboženského prostředí, později se stal sekulárním Židem, ale pak se k víře vrátil a stal se ortodoxním judaistou. Po odchodu do penze studoval Tóru v náboženském učilišti v komunitě Kirjat Arba v Judeji a Samaří.
Zajímavost na závěr. Když v roce 2004 požádala německá média Nagara o rozhovor, souhlasil, ale trval na tom, že hovořit s novináři bude v prostředí náboženského učiliště, a to za plného provozu. Tedy ve značně hlučném prostředí. Na otázku, proč si vybral právě toto místo, Nagar ozřejmil, co chtěl milionům Němců, kteří budou interview sledovat, ukázat. Že Židé nejen přežili holocaust, ale prosperují právě díky kultuře, knihám, tradicím a jazyku, což všechno se Němci snažili zničit. Věru, moudrý pán.
Podklady
