Článek
Bohužel ne všechny země byly ochotny povolit vystěhování svých židovských obyvatel do Izraele. Patřilo k nim i Maroko, které se stalo samostatným královstvím v roce 1956. Izraelské straně tedy nezbylo, než za pomoci tajné služby Mosad organizovat ilegální migraci. Podílely se na ní tajné buňky Mosadu v Maroku. Jejich agenti po celé monarchii kontaktovali Židy, kteří měli zájem o odchod do Izraele, poskytovali jim falešné doklady a organizovali námořní přepravu do tranzitních bodů (Gibraltar, Španělsko), odkud pak Židé pokračovali do Izraele většími loděmi nebo letadly. Tranzit přes Španělko schválil v té době tamní vládce generál Franco.
Do operace byla zapojena i loď Egoz, upravený někdejší hlídkový člun britského námořnictva z druhé světové války. Podle dostupných informací podnikla tucet transferů, ovšem ten, který se datuje do noci z 10. na 11. ledna 1961, skončil tragicky. Vyplula se 42 lidmi, z toho čtyři byli španělští členové posádky a jeden koordinátor Mosadu; ostatní byli příslušníci deseti židovských rodin. Z marockého přístavu Al Hoceima zamířila směrem k Gibraltaru, avšak po deseti mílích ji špatné počasí poslalo ke dnu. Všichni ti, kdo se těšili, že zanedlouho spatří břehy Zaslíbené země, zahynuli. Zachránil se pouze kapitán se dvěma členy posádky.
Tragédie nezůstala bez odezvy. Zvýšila pozornost mezinárodního společenství k situaci marockých Židů, především z hlediska jejich práva na emigraci. Událost přispěla k tajné dohodě, na jejímž základě marocký král Hasan II. souhlasil - za úplatu - s diskrétním odsunem Židů přes třetí země. Tento přesun má označení Operace Jachin. V jejím rámci opustilo království něco přes 90 tisíc Židů.
Během masivní mezinárodní záchranné akce se podařilo nalézt na moři ostatky 22 pasažérů, dvacet zůstalo navždy v mořských hlubinách, stejně jako samotná loď. Těla byla pohřbena na Španělském hřbitově v přístavním městě Al Hoceima a teprve v roce 1992 se podařilo dohodnout jejich převoz do Izraele, kde spočinula na jeruzalémském Národním hřbitově na Herzlově hoře.
Od té události uplynulo letos 65 let. Jaký má vlastně význam? Ne pouze historický. Avi Nachmani, člen exekutivy Světové federace marockého židovstva, vysvětluje. „Tento příběh je, zjednodušeně řečeno, ukázkou samotné podstaty sionismu – svědčí o oběti a ochotě marockých Židů udělat cokoli, aby se dostali do země svých předků. Je to hrdinský příběh o Židech, kteří byli ochotni riskovat své životy, aby se dostali do Izraele, i když jim stát ještě nemohl naplno otevřít své brány.“ (Tzn. nečekali, až je stát pozve a zařídí jim pohodlný a legální přesun, ale šli i tehdy, když to bylo nelegální, nebezpečné, logisticky ne zcela zajištěné. Taková byla jejich láska k Zemi otců.) Nachmani pokračuje, že mučedníci z lodi Egoz mají své místo v sionistickém étosu a naší morální povinností je navždy jejich oběť uznávat a ctít. Jsou symbolem hrdinství, odhodlání a touhy Židů vrátit se do své země po dvou tisících letech vyhnanství. A uzavírá: „Ti, kdo zahynuli na Egozu, nám zanechali morální odkaz, abychom předávali příběh o jejich hrdinství a odvaze dalším generacím, neboť je neoddělitelně spjat se základními pilíři sionistického étosu.“ Připomněl slovo z biblické knihy Exodus (13. kapitoly):
„V onen den svému synovi oznámíš: »To je pro to, co mi prokázal Hospodin, když jsem vycházel z Egypta«. A budeš to mít jako znamení na své ruce a jako připomínku mezi svýma očima, aby v tvých ústech zůstal Hospodinův zákon, neboť pevnou rukou tě vyvedl Hospodin z Egypta. Budeš dbát na toto nařízení ve stanovený čas rok co rok.“
V moderním Izraeli je památka na mučedníky z lodi Egoz připomínána od roku 1980 v rámci Dne ilegální emigrace a podzemních bojovníků ze severní Afriky. Je vzpomínkou na Židy, kteří v 50. a 60. letech minulého století tajně odcházeli ze svých zemí do Izraele a riskovali život při ilegální migraci, často realizované za podpory podzemních organizací.“
To vše znamená, že Izrael není založen jen na základě politických rozhodnutí, ale také na obětech lidí, kteří riskovali a ztráceli své životy. Proto je jejich smrt chápána jako součást „zakládacího mýtu“. Protože „jen tak lze stát vybudovat,“ uzavírá Avi Nachmani.
●
Volně za použití zdrojů:
