Článek
V roce 1999 došlo v jejím životě k radikální změně: konvertovala z islámu ke křesťanství, což je v íránské náboženské diktatuře hrdelní zločin. O deset let později, v březnu 2009, byla zatčena a odsouzena k trestu smrti. Od jeho vykonání ji zachránil masivní mezinárodní tlak, který vedl k tomu, že byla v listopadu 2009 propuštěna a odešla do emigrace. Usadila se v USA, kde v roce 2016, za prezidenta Obamy, získala americké občanství. Vystudovala Georgia Institute of Technology, napsala dvě autobiografické knihy („Captive in Iran“ a „A Love Journey with God“), vede organizaci New Persia a jako aktivistka přednáší a publikuje. Chce být jedním z hlasů pronásledovaných křesťanů a utlačovaných žen, odhalovat lži íránského islámského režimu a obnovovat vztahy mezi Peršany, Židy a křesťany. Svůj blog má také na serveru The Times of Israel, kde se 26. května vyjádřila k nynějším jednáním prezidenta Trumpa s teheránskými mocipány.
Jak je z jejího textu patrné, patří k Trumpovým příznivcům a voličům. Přesto na nynější pokusy o dohodu s Íránem nahlíží nanejvýš skepticky. Doslova píše: „S úzkostí, kterou lze slovy jen obtížně vyjádřit, sleduji zprávy o jednáních mezi administrativou prezidenta Trumpa a Íránskou islámskou republikou. Chci věřit, že můj prezident chápe, s kým má tu čest. Chci věřit, že tentokrát to bude jiné. Chci věřit, že rozumí tomu, co znám já jako pravdu o islámské republice: že s nimi nelze vést smysluplný dialog, protože pracují se lží a udělají cokoli, aby si udrželi moc a kontrolu nad více než 90 miliony Íránců.“
Dohoda není zárukou míru
Amirizadehová dále uvádí, že sice nikdy nežila v Bílém domě, zato ale byla obyvatelkou íránského státu a zažila jeho krutost. „Jako žena jsem většinu života trpěla pod jeho misogynií. Prošla jsem jeho žalářem. Slyšela jsem jeho sliby i hrozby. Viděla jsem zmučené přátele včetně mého manžela, viděla jsem popravené. A celou svou bytostí jsem si jistá, že dohoda s islámskou republikou není cesta k míru. Jen je mu tím dán dar času; čas pro zlý režim, který vždy používal čas jako zbraň,“ vysvětluje. Pokračuje, že v roce 1979 se ajatolláh Chomejní dostal k moci díky slibům, kterým mnoho Íránců, včetně univerzitních studentů a idealistů všeho druhu, uvěřilo. Tehdy ještě nebyla zřejmá pravá podstata toho, co tak nadšeně vítali. Bohužel netrvalo dlouho a začalo krveprolití. Za tu dobu statisíce Íránců, kteří se odvážili protestovat, byly zabity. „Vyrostla jsem ve stínu této reality a nakonec jsem se sama stala jedním z cílů režimu – byla jsem uvězněna a odsouzena k smrti za „zločin“, za to, že jsem se rozhodla následovat Ježíše,“ dodává a varuje: „To, co jsem se naučila za zdmi vězení, svět, který se nachází vně těchto zdí, nechce chápat: že tento režim nevyjednává v dobré víře. Vyjednává proto, aby přežil. Přitom lež je jeho nábožensky posvěcenou strategickou zbraní.“
Nespoléhat na reformisty
Autorka blogu je přesvědčena, že politici na Západě opakují jednu a tutéž chybu. Vnímají Írán jako režim, který je rozdělena na dvě frakce – zástupce tvrdé linie a takzvané reformisty. Přitom docházejí k závěru, že reformisté představují skutečnou alternativu. To je ale podle ní zásadní omyl. Celé to rozdělení na tvrdou a reformní linii je pouhé divadlo. Ve stylu hry na zlého a dobrého policajta. To má na Západě vytvořit iluzi, že pokrok bude možný, pakliže vliv získá ta správná frakce. Skutečnost je ale taková, že obě slouží stejnému systému a pokud by bylo potřeba obětovat jednu frakci kvůli záchraně režimu, druhá by to bez váhání udělala. Připomíná, že režim je založen na ideologii, nestojí na jednotlivých představitelích – ti totiž slouží stejnému pánu: extremistické islamistické ideologii. Vůdci se mění, ideologie a její cíle zůstávají. „K nim patří od počátku export revolučního islámu, zničení Spojených států a Izraele a podřízení všech národů islamistické představě světového řádu. Jednotky Quds nebyly vytvořeny k obraně Íránu, ale k šíření této revoluce navenek – prostřednictvím Hamásu, Hizballáhu, Húthiů a vlivových sítí a agentů nenápadně nasazených v západních institucích,“ pokračuje ve svém výkladu. Těžko jí nedat za pravdu.
Amirizadehová ve své analýze režimu varuje před íránskými reformisty i v tom smyslu, že ačkoli se navenek prezentují jako rozumní partneři, pracují s tím, že každé americké prezidentské období jednou skončí a politika nové administrativy se může tak či onak měnit. Především ale: dohodu podepsanou dnes mohou zítra rafinovaně podrýt a nová administrativa to ani nemusí, alespoň zpočátku, zaregistrovat. Přitom „vůdci islámské republiky jsou ochotni připustit zničení několika jaderných zařízení, pokud tím získají úlevu od sankcí a obnovení své legitimity. Ale jejich radikální ideologie, infrastruktura, kterou v regionu vybudovali, i nepřátelství vůči Spojeným státům, Izraeli a Západu, to vše je zakotveno v zakládajících dokumentech režimu. Nic z toho se však na žádném jednacím stole samozřejmě neobjeví“, zdůrazňuje.
Výzva pro Trumpa
Když mohla Amirizadehová v USA poprvé volit, bylo to v roce 2016, dala hlas Donaldu Trumpovi. Tehdy byla přesvědčena, a je i dnes, že Trump byl pověřen jistým posláním, myšleno ve vztahu k Íránu, a proto k tomu tématu nemůže mlčet. Připomněla biblický příběh o prvním izraelském králi Saulovi, který dostal od Boha příkaz kompletně zlikvidovat amalechitské společenství včetně veškerého dobytka; šlo o vykonání soudu nad dávnými útoky proti lidu Izraele, když se vracel z egyptského otroctví. Saul úkol sice splnil, ale ne zcela. Ušetřil krále Agaga ušetřil a z boje přivedl nejlepší kusy skotu a bravu. Po návratu to zdůvodnil tím, že se „bál lidu a uposlechl jeho hlasu“. Jinak řečeno, uposlechl špatnou radu a ze strachu přistoupil na kompromis. Za tuto neposlušnost ho stihl tvrdý trest – přišel o trůn. Amirizadehová přiznává: „Modlím se za to, aby se prezident Trump při rozhodování o Íránu řídil Božím vedením a nenechal se ovlivnit hlasy poradců, ekonomickými zájmy ani průzkumy veřejného mínění.“
Jaký je tedy její pohled na to, jak by se mělo vůči Íránu postupovat? „Se vší úctou,“ říká, „Amerika nemůže považovat za skutečné vítězství nebo dobrou dohodu, dokud zůstane islámský režim u moci. Jak můžeme zavírat oči před krví statisíců Íránců, před oběťmi amerických vojáků a před hlasy íránských Američanů, kteří prezidenta Trumpa podporovali právě proto, že věřili, že bude stát na správné straně dějin? Skutečné vítězství přijde teprve tehdy, až tento režim padne. Nestačí ho jen držet pod kontrolou nebo omezovat. Musí nastat jeho definitivní konec.“ Domnívá se, že jakákoli dohoda, která nebude znamenat pád režimu, bude zradou všech Íránců, kteří bojovali a umírali za svobodu. Bude znamenat pouze odklad dalšího střetu, který by byl ještě dražší a nebezpečnější.
Pokud jde o jaderné zbraně, režim je nyní ochoten dočasně ustoupit jen proto, aby přežil. Svého cíle získat jadernou zbraň se ale nikdy nevzdá. Může sice uzavřít dohodu s prezidentem, který je ochoten použít sílu, a potom jednoduše čekat na dobu, kdy bude jeho nástupce méně pozorný nebo méně tvrdý, aby mohl v jaderném programu pokračovat. Žádná dohoda podle ní tuto základní realitu nezmění.
Uzavírá, že se modlí aby prezident Trump neopakoval stejné chyby, kterých se kdysi dopustil prezident Obama. K tomu uvádí: „V roce 2009 jsem byla ve věznici Evin během toho, co vešlo ve známost jako Zelené hnutí, kdy byli Íránci protestující proti volebním podvodům po desetitisících vražděni, biti, mučeni, popravováni a vězněni. Prezident Obama měl tehdy možnost jednat rozhodně. Místo toho režim uklidňoval a zradil íránský lid. Učinil Američany méně bezpečnými – a dnes za to platíme cenu. Tenkrát se mu Íránci posmívali.“ (Tento Obamův přístup pak vedl k dohodě JCPOA z roku 2015 o omezení íránského jaderného programu výměnou za zrušení sankcí, kterou Trump v roce 2018 vypověděl a sankce znovu zavedl – LS.) Autorka je jednoznačně přesvědčena, že „s Íránskou islámskou republikou žádnou dohodu uzavřít nelze. Jediným cílem musí být její úplná porážka, která přiblíží Írán, Ameriku i svět k míru více než cokoli jiného za posledního půlstoletí“.
Doslov. Třebaže se prezentuje jako podporovatelka Donalda Trumpa a hlásí se k republikánům, má Amirizadehová podobné obavy jako mnozí z nás, ať už zaujímáme vůči politice a postupům amerického prezidenta jakýkoli postoj. Obavy z toho, zda vojenská operace Epic Fury proti Íránu nebyla přerušena předčasně a zda dohoda, pakliže k nějaké dojde, skutečně přinese eliminaci hrozby, kterou režim ajatolláhů na mnoha frontách stále představuje.
●
Volně podle:
Další prameny:
