Článek
Ten obdržel Zvláštní cenu poroty, a přestože jde o snímek britský, má přímou spojitost s Izraelem. Nejen kvůli izraelským tvůrcům, Juvalu Abrahamovi a Rachel Szorové, ale také kvůli tématu: protiteroristické válce izraelské armády (IDF) v Pásmu Gazy. Podle oficiální charakteristiky festivalu film „podrobně odhaluje mechanismy, které stojí za promyšleným masovým zabíjením palestinských civilistů v Gaze ze strany Izraele“. Z těchto slov je zřejmé, že jde o dílo jednostranně protiizraelské, o propagandu, která se snaží světu vsugerovat lživý názor, že IDF zabíjí v Pásmu Gazy civilisty cíleně. Není divu, že mezi izraelskými politiky i armádními špičkami vyvolala NAZA ostrou kritiku.
Zásadní otázka
K filmu se na webu Ynetnews vyjádřil generál v záloze Guy Hazoot, který během činné služby vedl odbor IDF zaměřený na vyhodnocování bojových zkušeností a získávání poznatků z vojenských operací. Nyní působí jako vedoucí výzkumný pracovník v telavivském Institutu pro studium národní bezpečnost. Generál v úvodu píše, že debata, kterou dokumentární film NAZA vyvolal, jde daleko za hranice sporu o obraz Izraele ve světě. V samotném jádru je otázka, před níž dříve či později stanou všechny demokratické státy nucené bojovat s teroristickou organizací, která své bojovníky, velitelství, zbraně a infrastrukturu ukrývá mezi civilním obyvatelstvem. Ta otázka zní:
Jak proti takovému nepříteli bojovat, a přitom chránit vlastní vojáky i civilisty a současně dostát právní i morální povinnosti co nejvíce omezit utrpení civilistů na nepřátelské straně? „Vážná obvinění vyžadují vážnou odpověď,“ uvádí a pokračuje: „Nestačí napadat tvůrce filmu, odsuzovat je nebo je označovat za zrádce. Takové reakce jejich tvrzení nevyvrátí. Naopak mohou přispívat k obrazu izraelské společnosti jako někoho, kdo není ochoten čelit kritice. Správná reakce musí vycházet z faktů, širšího kontextu, mezinárodního práva a odborného posouzení reality na bojišti.“
Podle Hazoota by ale izraelští politici, představitelé veřejného života a mediální osobnosti měli přestat volat po úplném zničení Pásma nebo pronášet výroky, které nerozlišují mezi teroristy a civilisty. Taková rétorika nejenže je morálně problematická, ale škodí jak Izraeli, tak vojákům IDF. A co horšího, výroky tohoto druhu poskytují argumentaci těm, kdo tvrdí, že utrpení palestinského civilního obyvatelstva nebylo tvrdým důsledkem války, kterou byl Izrael nucen vést, ale jejím cílem.
Generál netvrdí, že jeho pojednání má ambici hodnotit každou scénu filmu. Smyslem je reagovat na jeho hlavní argumenty, jak byly představeny tvůrci a jak jsou popsány v dostupných publikovaných materiálech. Podle těchto popisů Juval Abraham a Rachel Szorová tvrdí, že rozsáhlé zabíjení palestinských civilistů nebylo důsledkem chyb, jednotlivých výjimečných případů nebo tvrdé reality bojů, nýbrž výsledkem záměrné a systematické politiky, která by podle jejich názoru mohla naplňovat znaky genocidy. Film popisuje systém výběru cílů založený na digitálním sledování a AI. Tvrdí, že lidská kontrola některých procesů byla nedostatečná, že teroristé byli označováni za cíle a následně napadáni ve svých domovech v době, kdy se tam nacházeli i jejich rodinní příslušníci, a že útoky byly schvalovány i v případech, kdy se očekával vysoký počet civilních obětí. NAZA dále obsahuje tvrzení o střelbě na civilisty v oblastech, jejichž hranice nebyly jasně vymezeny, o újmě způsobené lidem v blízkosti distribučních míst humanitární pomoci, o ničení infrastruktury s cílem přimět obyvatelstvo k přesunu na jih a o omezování dodávek potravin a využívání hladu jako prostředku nátlaku. Přitom tvůrci nepřipisují odpovědnost pouze jednotlivým vojákům. Mluví o celém řetězci velení, vojenském establishmentu, izraelském politickém vedení a také o izraelské společnosti a médiích. Tuto pasáž generál uzavírá: „Jde o mimořádně závažná obvinění, která zapadají do vlny intenzivní mezinárodní kritiky namířené proti Izraeli během celé války. Právě proto, že jsou tak závažná, je třeba je důkladně prověřit. Nikoli je přijímat jako prokázaná fakta jenom proto, že zazněla v dokumentárním filmu.“
Čísla
Hazoot nejprve opakuje mnohokrát uvedenou skutečnost. „Počet lidí zabitých v Pásmu, jejich totožnost i rozdělení na bojovníky a civilisty zůstává předmětem sporů. Údaje zveřejněné ministerstvem zdravotnictví v Gaze, které je pod kontrolou Hamásu, mezi oběma kategoriemi dostatečně nerozlišují. Rovněž izraelské odhady počtu zabitých teroristů Hamásu a Palestinského islámského džihádu vyžadují další důkazy a podrobnější analýzu.“ Nicméně vysvětluje, že pro účely svého stanoviska akceptuje údaj Hamásu, že ve válce přišlo o život 75 tisíc Palestinců, a také údaj IDF o 25 tisících zlikvidovaných teroristů. Pak vychází poměr dva zabití civilisté na jednoho usmrceného teroristu. Co z toho autor dovozuje? „Samotný poměr 2:1 zpochybňuje tvrzení o válečných zločinech nebo záměru vyhladit určitou populaci. Poměr mezi počtem civilních obětí a zabitých vojáků je důležitým ukazatelem při posuzování charakteru vojenské kampaně a při srovnání s jinými válkami, které západní armády vedly v hustě obydlených městských oblastech. Tam dosahoval poměr civilních obětí k obětem z řad bojovníků až 9:1. I kdybychom izraelský odhad počtu zabitých teroristů snížili na polovinu (12,5 tis.), poměr mezi civilními oběťmi a teroristy by stále vycházel ve srovnání s jinými západními armádami příznivě (5:1).“ Tato čísla sama o sobě by mohla být postačující k uzavření debaty na toto téma. S tím se ale generál nehodlá spokojit.
Strategie teroristů
Tvrdí, že zásadní slabinou obvinění vůči Izraeli, která film předkládá, je skutečnost, že veškerou odpovědnost za důsledky války je přisuzována Izraeli, aniž by byl dostatečně zohledněn způsob, jakým vede válku Hamás. „Nepůsobí pouze v blízkosti civilistů. Po celá léta budoval svou vojenskou infrastrukturu uvnitř civilního sektoru: tunely pod obytnými čtvrtěmi, sklady zbraní v obytných a jiných budovách, bojová stanoviště v blízkosti veřejných institucí; vedle toho využíval civilní obyvatelstvo jako štít, který omezoval svobodu vojenského jednání IDF.“ Hazoot nepopírá, že nic z toho nezbavuje izraelskou armádu jejích povinností. Píše, že ani v situaci, kdy nepřítel porušuje mezinárodní právo a zneužívá civilisty jako lidské štíty, není strana vedoucí ofenzívu zproštěna povinnosti rozlišovat mezi vojenskými a civilními cíli, přijímat preventivní opatření a respektovat zásadu proporcionality. „Důsledky války však nelze analyzovat tak, jako by Hamás byl pasivním aktérem nebo jako by umístění jeho vojenské infrastruktury přímo do srdce civilního obyvatelstva nebylo součástí záměrné strategie,“ soudí generál. A dodává, že pokud bude odpovědnost za každou civilní oběť automaticky a výhradně připisována IDF, bez ohledu na jednání teroristické organizace, proti níž je kampaň vedena, vytvoří se nebezpečný mechanismus: čím hlouběji se teroristická organizace ukryje mezi vlastní obyvatelstvo a čím víc tímto způsobem ohrozí civilisty, tím větší bude její šance na získání faktické imunity před vojenským zásahem a mezinárodní legitimity. „Takový je paradox lidských štítů,“ píše Hazoot. S dovětkem, že nejen Izrael dnes, ale také další země se s ním budou muset vypořádat.
Městské bojiště – žádná chirurgicky přesná válka
Generál nesouhlasí se idealistickými představami, které se dnes na Západě často objevují, že v případě každé operační akce musí existovat způsob, jak splnit úkol „s chirurgickou přesností“. A že pokud při operaci utrpěli civilisté újmu, musela existovat jiná, „čistější“ alternativa. Na základě své profesní zkušenosti tvrdí, že takovéto předpoklady neobstojí tváří v tvář situace v terénu. Zejména ve válce s teroristy. „Boj zblízka v prostoru zaplněném výbušninami, odstřelovači, protitankovými jednotkami a tunely může vyžadovat intenzivní palebnou podporu právě ve chvíli, kdy se vojáci dostanou do bezprostředního ohrožení života. Za určitých okolností může být plánovaný letecký úder založený na zpravodajských informacích a vyhodnocení předpokládaných vedlejších škod přesnější než pozemní boj probíhající v podmínkách nejistoty a nepřehlednosti. Použití letecké síly proto nemusí být jen cestou, jak si boj usnadnit. Někdy je to způsob, jak splnit úkol a současně snížit riziko pro vlastní vojáky.“ Přitom ale potřeba chránit vlastní vojáky neznamená neomezenou volnost k jakémukoli jednání. „Každá operace musí být i nadále posuzována z hlediska konkrétního cíle, možných alternativ, očekávaného ohrožení civilistů a konkrétní vojenské výhody, kterou má operace přinést,“ ozřejmuje generál. S dovětkem, že samotná volba názvu filmu NAZA, což je hebrejská vojenská zkratka pro vedlejší škody, ukazuje na existenci takových hodnotících procesů uvnitř IDF.
Další aspekty války
Generál vysvětluje, že vysoký počet civilních obětí sám o sobě nevypovídá nic o tom, že konkrétní útok byl nezákonný. Jde o to, zda velitelé na základě informací, které měli v okamžiku rozhodování k dispozici, mohli předpokládat, že očekávané vedlejší škody na civilním obyvatelstvu budou nepřiměřené ve vztahu ke konkrétní a bezprostřední vojenské výhodě, kterou měla operace přinést.
Výsledek operace může být důvodem k vyšetřování. Nemůže však nahradit posouzení procesu rozhodování tak, jak probíhal v reálném čase přímo v terénu. Dále autor odmítá nesmysl, že konečné slovo při operacích v Pásmu má AI. „V IDF slouží systémy využívající umělou inteligenci jako podpůrné nástroje pro zpravodajskou činnost. Konečné rozhodnutí o provedení útoku činí ale důstojník, tedy člověk, který celý proces kontroluje a který v daném okamžiku na základě dostupných informací zvažuje vojenský význam cíle ve vztahu k předpokládaným vedlejším škodám.“ Dalším sporným bodem je humanitární situace v Pásmu; i zde je Izrael celosvětově stavěn na pranýř. Hazoot oponuje: „Síly IDF vynaložily mimořádné úsilí na humanitární opatření, mimo jiné prostřednictvím telefonických varování, shazování letáků a vytyčení hlavní silnice Salaha al Dina jako humanitární evakuační trasy. Žádné západní armády v minulosti nevynakládaly tak rozsáhlé prostředky na přímou komunikaci s obyvatelstvem nepřítele s cílem dostat civilisty z oblastí bojů. Izrael také umožnil přísun humanitární pomoci do Pásma v rozsahu, který výrazně přesahoval to, co by se za běžných okolností dalo očekávat od země vedoucí válku. Podle mého názoru byli palestinští civilisté vážně poškozeni tím, že Hamás zabavoval nákladní automobily s humanitární pomocí a zneužíval jejich náklad ve svůj prospěch,“ píše generál.
Mimořádně citlivé je tvrzení, že schvalováním útoků s vysokým předpokládaným počtem civilních obětí armáda upřednostňovala životy svých vojáků před životy palestinských civilistů. K tomu autor: „Požadovat po naší armádě, aby obětovala své vojáky ve snaze chránit civilisty nepřítele, je nejen nerealistické, ale přináší to také morální problém vůči občanům a vojákům vlastního státu. Každá vláda má vůči svým občanům a ozbrojeným silám nepsaný závazek chránit jejich životy. Požadovat po silách IDF, aby volily takovou taktiku, která výrazně zvýší počet jejích vlastních padlých vojáků, je něco, co není v žádné demokracii dlouhodobě udržitelné.“ Přesto jsme něčeho takového, takových absurdních požadavků, v rámci protiizraelské propagandy svědky. Dalším významným aspektem jsou podzemní tunely v Pásmu, v nadsázce zvaných „metro“. Jejich existenci tvůrci filmu i značná část mezinárodního společenství přehlíží. „Vojáci IDF čelili síti přibližně 800 kilometrů vzájemně propojených tunelů pod civilními objekty. Šlo o jednu z největších výzev, jakým kdy moderní západní armáda čelila,“ vysvětluje Hazoot. „Kvůli tunelům se každá civilní stavba mohla stát potenciálním vojenským cílem, protože mohla ukrývat vstup do tunelu nebo podzemní velitelské stanoviště. Tím se zásadně změnil způsob posuzování možných vedlejších škod.“ Toto teroristické „metro“ proměnilo Gazu z běžného civilního prostředí ve vojenskou pevnost a donutilo velitele přijímat mimořádně obtížná operační rozhodnutí, která nevyhnutelně vedla k poškození infrastruktury. Kromě toho Hamás zaminoval nebo nástražnými systémy osadil desítky tisíc civilních budov, včetně škol a mateřských školek. V rámci operačních zkušeností síly IDF vyhodnotily, že tato zařízení se nacházela velice často v mešitách, školách, zdravotnických zařízeních a objektech organizace UNRWA. Tunely a zaminované budovy tak proměnily samotný civilní prostor v legitimní cíl: tyto objekty nesloužily pouze ke skladování zbraní, ale také k vedení bojových operací. Klíčový poznatek: Pro Izrael nešlo o válku z vlastní volby ani o intervenci ve vzdáleném koutě světa. Šlo o válku, jejímž cílem bylo odstranit přímou hrozbu útoků proti izraelskému obyvatelstvu. Hrozbu, která se 7. října 2023 stala krvavou realitou.
V pojednání generála Hazoota v reakci na film NAZA nemůžeme přehlédnout zmínku o jednom strategickém paradoxu války v Pásmu. „Jedním z hlavních důvodů, proč se Izraeli nepodařilo svrhnout vládu Hamásu v Pásmu, bylo převzetí humanitární pomoci Hamásem – pomoci, jejíž přísun Izrael umožňoval, aby zabránil humanitární krizi včetně hladomoru. Jinými slovy, izraelské strategické selhání v Pásmu bylo zčásti způsobeno něčím ve válečných dějinách téměř bezprecedentním: země, na kterou bylo zaútočeno a jejíž civilisté byli vražděni, znásilňováni a unášeni, po celou dobu konfliktu zajišťovala obyvatelstvu ovládanému agresorem dodávky vody, potravin, léků a energií. Navzdory tomuto paradoxu je Izrael stále obviňován z genocidy a záměrného vyhladovění obyvatelstva.“
Generálův závěr. Diváci na festivalu v Benátkách tleskali filmu NAZA rekordních 25 minut. Jenomže: ti lidé nežijí na Blízkém východě a nejsou obeznámeni se zákony džungle, jimiž se tento region řídí. „7. říjen musel pro palestinskou společnost znamenat cenu v podobě porážky – nikoli prostřednictvím zabíjení nevinných lidí, ale zničením vojenské pevnosti, kterou vybudovali ti, kdo masakr naplánovali a provedli: jde o vojenské infrastruktury v Pásmu nad zemí i pod ní, vybudované přímo na izraelské hranici, ne tisíce kilometrů od ní. Žádná společnost nemůže přežít, pokud bude jednat jinak. Právě proto měly metody izraelské armády v Pásmu nejen profesionální opodstatnění, které se prokázalo na bojišti, ale také morální opodstatnění.“
●
