Článek
Tématem se zabývá také Jonathan A. Greenblatt, generální a národní ředitel Ligy proti hanobení (ADL) bojující proti antisemitismu. Na blogerské stránce portálu Times of Israel publikoval článek „Připomínka 11. září – Neodvracet zrak“. Přináší židovský pohled na tehdejší tragédii v globálním kontextu. Tak jako většina z nás, i on si samozřejmě velice přesně pamatuje, kde byl a co dělal 11. září 2001. Z pohledu Američana píše: „Toto datum je nesmazatelně zapsáno v naší národní paměti s mimořádnou permanencí, která přichází pouze s kolektivním traumatem. Věže. Kouř. Všude popel. A ticho, které následovalo. Pro téměř tři tisíce rodin nebylo 11. září 2001 jen okamžikem národního procitnutí; byl to den, kdy se svět otevřel a pohltil někoho, koho milovaly.“ Co těmto rodinám dlužíme? Co jsme se za těch pětadvacet let naučili. Nejen o povaze islamistického terorismu, ale také o nenávisti, která je jeho hnací silou. Historická data na časové ose nám dávají jasný a nezpochybnitelný obraz. Boj proti terorismu a boj proti antisemitismu nelze oddělit. Není možné porazit to první, pakliže odmítáme čelit tomu druhému.
Pro mnoho Američanů bylo 11. září zdrcujícím překvapením. Avšak pro židovskou komunitu zněly signály varující před hrozbou islamistického teroru desítky let předtím. Existuje bezpočet příkladů lidí, kteří byli vyhledáni a zavražděni z jediného důvodu – proto, že byli Židé. Greenblatt připomíná: „Únos letadla do Entebbe v roce 1976. Útoky na synagogy v Antverpách a ve Vídni v roce 1981. Únos lodi Achille Lauro v roce 1985. Bombový útok na židovské centrum AMIA v Buenos Aires v roce 1994. Ve Francii střelba v židovské škole v Toulouse v roce 2012 a útok na supermarket Hyper Cacher v roce 2015. Pláž Bondi Beach v Austrálii v roce 2025. A mnoho dalších.“ Podotýká, že ve všech těchto případech islamisté napadali a vraždili své oběti jenom proto, že to byli Židé. Nešlo o účastníky nějakého konfliktu. Letěli letadlem nebo vstupovali do synagogy, odpočívali na palubě výletní lodi nebo seděli u svého pracovního stolu. „Tyto zdánlivě nesouvisející incidenty však potvrzují skutečnost, kterou někteří stále nedokážou přijmout: že moderní terorismus a antisemitismus jsou neoddělitelně propojené. Nenávist, která pohání masové násilí, téměř vždy předtím, než nakazí celé společnosti, zasáhne Židy,“ dovozuje autor a pokračuje: „Sedm let poté, co bylo v Argentině zabito 85 obětí, si tatáž vražedná ideologie vyžádala životy téměř tří tisíc lidí v New Yorku, Virginii a Pensylvánii. A během několika dnů po pádu věží jako stín následoval antisemitismus. Po celém světě se šířily konspirační teorie, které falešně obviňovaly Židy a Izraelce z organizování útoků. Tyto lži s přibývajícím časem nezmizely. Naopak. Díky Instagramu a TikToku jejich popularita prudce vzrostla.“
Greenblatt připomíná, že několik měsíců po 11. září dostihl tento stín Daniela Pearla, amerického novináře uneseného v Pákistánu teroristy organizace al-Káida. Než ho únosci před kamerou zavraždili, donutili ho učinit prohlášení. Tento odvážný reportér místo toho, aby podlehl strachu, pronesl hluboké poselství vzdoru a důstojnosti: „Můj otec je Žid, moje matka je Židovka, já jsem Žid.“ Tato slova by měla znít v našich myslích i dnes. Proč? „Protože nejde o náhodu, ale o jistý vzorec chování. Radikální ideologie, která vede teroristy k vraždě člověka na invalidním vozíku, k popravě novináře před kamerou nebo k nasměrování dopravních letadel do kancelářských budov, zahrnuje téměř vždy patologickou nenávist vůči Židům. Antisemitismus není vedlejším produktem islamistického extremismu. Velice často je jeho hybnou silou. „Znovu jsme to viděli 7. října 2023, kdy teroristé Hamásu spáchali nejsmrtelnější masakr Židů od holokaustu,“ vrací se autor k nedávné tragédii a dodává: „Se záměrnou a systematickou brutalitou vraždili, znásilňovali a unášeli nevinné lidi. A stejně jako po 11. září následoval po tomto zvěrstvu okamžitý celosvětový nárůst antisemitismu, groteskní obviňování obětí a příval konspiračních teorií vytvořených s cílem krveprolití ospravedlnit.“ Ignorovat tento nezaměnitelný vzorec lze jen na vlastní nebezpečí.
Autor přiznává, že když přemýšlí o 11. září, uvědomuje si, že židovská komunita si z této události odnesla určité poučení, které ale jiní stále nedokážou pochopit. O co jde? Uvádí tři body. (1) Hrozby nejsou omezené na jedno místo. Pokud extremismu nebude kladen odpor, poroste jako rakovina. Bude se šířit, získávat nové stoupence, nabývat na rozsahu. To, co v jednom desetiletí bují na okraji společnosti, může v následujícím desetiletí proniknout do jejího hlavního proudu. Viděli jsme to při vzniku Islámského státu, který se vydělil z odnože al-Káidy. Nyní to vidíme při šíření islamistického extremismu v západní Evropě a stále častěji také na amerických univerzitních kampusech a platformách sociálních médií. (2) Mlčení znamená spoluúčast. Po útocích z 11. září americká vláda zmobilizovala zdroje, vytvořila koalice a dala světu jasně najevo, že ti, kdo tuto ideologii ukrývají nebo oslavují, ponesou následky. Stejně jasný postoj musí být uplatněn v boji proti antisemitismu, o němž víme, že předchází a pak doprovází politické násilí. (3) Antisemitismus není židovský problém; je to problém americký a globální. Pokud necháme nenávist vůči Židům bujet v našich komunitách, na univerzitách nebo na internetu, vytváříme podmínky pro radikalizaci. Prakticky tím zajišťujeme, že k ní dříve či později dojde. Historie to ukazuje s děsivou pravidelností: ti, kdo jako první zaútočí na židovskou komunitu, nakonec obrátí své násilí proti širšímu demokratickému světu.
Greenblatt je toho mínění, že pětadvacáté výročí představuje mezník, který si žádá nejen truchlení, ale také vyrovnání s minulostí a kritické zhodnocení toho, kam jsme dospěli. „Když se díváme do budoucna, musíme si poctivě přiznat, v jaké situaci se nacházíme. Antisemitismus v posledních letech dosáhl nebývalé úrovně. Proměnily se i samotné hrozby – od výcvikových táborů ukrytých v horách se přesunuly k algoritmům a skupinovým chatům, které se odehrávají přímo před našima očima. Základní nebezpečí se však nezměnilo: ideologie džihádistického extremismu a nenávist usilující o úplné odstranění jeho protivníků zůstává stejná. Proto se nesmí změnit ani naše odhodlání.“ Vysvětluje, že památku téměř tří tisícovky lidí, kteří 11. září zahynuli, neuctíme tím, že odvrátíme zrak od hrozby islamistického terorismu. Památku Daniela Pearla neuctíme tím, že budeme antisemitismus považovat za něco, co lze oddělit od širší hrozby extremismu. Izraelské oběti 7. října neuctíme tím, že necháme bez odpovědi konspirační teorie a obviňování obětí. „Všechny tyto mučedníky uctíme tím, že budeme vidět skutečnost bez příkras. Uctíme je tím, že zůstaneme ostražití. A také tím, že si uvědomíme to podstatné - že pokračující boj Ameriky proti terorismu vyžaduje, abychom se přímo, vážně a bez omluv postavili nejstarší nenávisti na světě – antisemitismu. Ani dvacet pět roků po 11. září tento boj neskončil. Probíhá právě teď. A v mnoha ohledech je naléhavější než kdykoli předtím, uzavírá autor a končí větou: „Nesmíme odvracet zrak.“
●
Volně podle portálu Times of Israel.
Doplňující odkazy:
