Článek
Odkaz na článek Jana Zieglera na Blogosféře – ZDE.
Ten jiný bloger se jmenuje Vladimír T. Gottwald; v debatě, která se v návaznosti na Zieglerův text logicky týkala i hanebnosti z roku 1947 známé jako „Lex Schwarzenberg“, zareagoval připomenutím jedné důležité okolnosti. Že totiž v tehdejším poválečném parlamentu pro tento zákon (143/1947 Sb.) „hlasovali i zástupci stran, které podnes někdy bývají vydávány za demokratické“, přičemž by to mohlo „poněkud překvapovat třeba v případě JUDr. Milady Horákové, která tento právní paskvil v NS taky prosazovala“. (Přesněji má být „v ÚNS“, dobový parlament se jmenoval „Ústavodárné Národní shromáždění“, ale to je nepodstatný detail.)
Naopak podstatná je následující Gottwaldova věta (míněn bloger, nikoli jeho jmenovec – prezident), v níž čteme (převádím do nevulgární podoby): „Že tahle prostituce s bolševiky byla ostatním partajím zhusta málo platná, ukázaly roky příští, na samé doktorce Horákové pak byla spáchána justiční vražda (čímž pokládám její vinu za smytu).“
Než budu pokračovat poznámka pro ty, kdo snad nejsou v obraze. Zákonem „Lex Schwarzenberg“ byl československým státem sprostě ukraden soukromý majetek hlubocké větvi rodu Schwarzenbergů; v dikci zákona byl tento hanebný lup označen jako „převod na zemi Českou“. Normu navrhl sociální demokrat Vilím a přijat byl (ještě před únorem 1948 - LS) v parlamentu „napříč politickým spektrem“. Podporu mu v rozpravě vyjádřila i Milada Horáková, takto národní socialistka, tedy při vší úctě k jejímu pozdějšímu utrpení, politička levicová.
Patřila mezi ty, koho snad ani nenapadlo, že se zde děje zločin a že něco takového (ukrást někomu majetek jenom proto, že ho „má hodně“ – o nic jiného nešlo) je cestou do pekel, jak se měla zakrátko ukázat v té nejhorší podobě (bolševici ukradli všechno všem). V projevu během rozpravy považovala tuto státní loupež za cosi samozřejmého a dokonce nutného (!) a zájem měla především o to, aby ukradený majetek dobře prosperoval. Citát (převzatý z archivu nynější Poslanecké sněmovny ČR - odkaz ZDE): „Co očekáváme od znárodněných podniků a takto převzatých (rozumějme: uloupených - LS) institucí? V prvé řadě to, že budou ve svém dnešním provozu nejméně tak rentabilní, budou vynášet naší národní pospolitosti nejméně tolik, kolik vynášely dříve soukromému podnikateli a soukromému držiteli.“
Jakkoli to může znít rozumně, je v tomu kus levicového cynismu. Ve stylu: Zcizím někomu osobní automobil a mojí jedinou starostí je, aby dobře jezdilo a sloužilo mi právě tak, jako okradenému majiteli.
Na lidském štítu Milady Horákové tedy ulpěla část skvrny této nemorálnosti, stejně jako na štítu bezpočtu dalších demokratických politiků. Protože ale Milada Horáková má mezi těmi, kdo „Lex Schwarzenberg“ podpořili, v jakési pomyslné galerii osobností hodných nejvyšší úcty ze známých důvodů prestižní postavení (plným právem, podotýkám), a je na ni tedy „víc vidět“, musíme se chtě nechtě vyrovnat s výše zmíněnou myšlenkou blogera Gottwalda, zda vražda, které se na ní bolševický režim dopustil, může být chápána jako jakýsi „odpustek“, jímž může být ze své spoluúčasti na lupu schwarzenberského majetku vyviněna.
V. T. Gottwald se domnívá, že ano. Bohužel v diskusi na Blogosféře (ZDE) nebyl některými, zejména dámami, správně pochopen a dočkal se až urážlivého vyplísnění. V debatě, v níž zásluhou „toxické“ blogerky Radomíry Kielbergerové dominovala nenávistná osobní rovina, bylo bohužel málo prostoru věnováno věcným argumentům a kultivované výměně názorů k věci. (To je ovšem obecnější problém Blogosféry. Vloží-li se do debaty zmíněná dáma a nejste-li v jejím názorovém fanklubu, můžete si být jisti, že vás slovní urážky neminou a celé se to vydá zcela nežádoucím směrem.) Přitom jde o závažné téma, neboť se nám zde – bez ironie – politická ikona, téměř světice, jeví v poněkud jiném světle. Některé předúnorové postoje Milady Horákové nás vrací do tvrdé politické reality, s níž je spojena i značná deziluze. Bloger Gottwald to v diskusi na Blogosféře trefně popisuje těmito slovy: „Mě nejvíc zarazilo, když jsem se dočetl, jak vehementně to svinstvo v NS (ÚNS – LS) prosazovala právě Milada Horáková, o níž jsem zřejmě míval i jakési iluze. Ale i národní socialisté holt nezapřeli, že jsou socialisty.“
Přesně stejné pocity jsem zažíval já, když jsem se před léty seznámil s projevem Milady Horákové v rámci rozpravy o normě „Lex Schwarzenberg“. A ještě drsnější rozčarování jsem zažil ve vztahu k prezidentu Benešovi. Ve svém teenagerovském období a ještě několik let poté jsem patřil k jeho upřímným obdivovatelům. Politicky jsem se s ním rozešel, jakmile jsem pochopil jeho naivitu ve vztahu k SSSR a komunistům (našim i sovětským) a hrubě mi vadí i jeho praktická politika prováděná v letech 1945-1948. Nejenže komunistům pomohl připravit cestu k únorovému puči, ale zachoval se hanebně vůči lidem, kteří si to absolutně nezasloužili (třeba jen tím, že neintervenoval v jejich prospěch; tu možnost v té době měl). Jeden příklad za všechny: Jan Antonín Baťa.
Ale zpět k původní otázce. Je Milada Horáková vyviněna z oné hanebnosti vůči Schwarzenbergům proto, že na ní byl spáchán ještě obludnější zločin? Do jisté míry snad ano: nebetyčné zlo z období po únoru 1948 pocitově relativizuje zlo spáchané demokraty před tímto datem. Na druhou stranu se obávám, že Milada Horáková žila trvale s přesvědčením, že podpora pro Lex Schwarzenberg byla správná věc; jako levicová politička, ačkoli právnička, patrně nemohla jinak, nemohla překročit svůj stín (kéž bych se mýlil.) A kde není pokání a uvědomění si, že jsem spáchal nepravost, tak sotva může nastoupit pocit zbavení viny, neřku-li odpuštění. Je to celé jedno velké morální dilema, které ovšem nelze odbýt poznámkou, že to pan bloger Gottwald napsal „blbě až běda“. Nikoli. Pan bloger Gottwald se dotkl velice závažného tématu, zaujal k němu jasný postoj a pokud nic jiného, tak snad některé z nás přiměl k vážnému zamyšlení. Také nad jeho další větou: „Budiž to varováním nám i budoucím, že s bolševickým odpadem lidství se paktovat nemají.“ Neboť kvůli tomuto někdejšímu paktování s nimi máme náš právní systému zaneřáděn podobnými hanebnostmi dodnes.
