Článek
Listopad 1989 v našem městě. Začal se plnit sen, o kterém jsme s přáteli vedli „hovory H“ v nekonečných debatách. Říkali jsme si Realistický kabinet, inspirováni názvem Realistická strana, jejíž hlavní tváří byl TGM. Nutno brát v jisté nadsázce.
O dění v Praze 17. listopadu 1989 jsem se dověděl z tehdy už nerušené Svobodné Evropy, kterou jsem poslouchal každý den. Pak přišel čas se zapojit. Jako pěšák sametové revoluce do demonstrací, do besed s herci a studenty v divadle. Tam jsem ve vyostřených debatách, bylo to koncem listopadu, formuloval svoji tezi, že „multinázorové“ Občanské fórum bude nahrazeno standardními politickými stranami. Taková byla moje představa: svoboda, demokracie, kapitalismus, zformovaní partají zprava přes střed doleva. Že totéž hlásal i Václav Klaus, byla spíše shoda okolností. Ostatně v té době jsem byl jeho stoupencem, byť k ODS jsem se nikdy nepřiklonil. Před volbami 1992 jsem dlouho rozvažoval, nakonec jsem podpořil ODA. V prvních demokratických volbách 1990 patřil můj hlas samozřejmě Občanskému fóru.
Nové poměry znamenaly nová rozhodnutí. Dát se na politiku? Anebo se realizovat v něčem, co za komunistické totality nebylo možné, buď vůbec, nebo nanejvýš neoficiálně, v undergroundu. Ačkoli jsem politiku soukromě sledoval od mládí, usoudil jsem, že nebude mým šálkem čaje. Dal jsem přednost druhé variantě. Měl jsem dva okruhy zájmů: rozhlasový DX-ing a Izrael. Vysvětlím.
Už od teenagerovskégo věku jsem se zabýval dálkovým příjmem rozhlasových stanic na krátkých vlnách. Říká se tomu DX-ing, přesněji aktivní DX-ing. „DX“ je radiokomunikační zkratka pro velkou vzdálenost, jde tedy o příjem krátkovlnných stanic ze všech kontinentů mimo Evropu (žijete-li ve střední Evropě). Aktivní DX-ing znamená, že stanice nejen pasivně posloucháte, ale vyplňujete pro ně poslechové zprávy, které odešlete do jejich sídla a je-li poslechová zpráva v pořádku, stanice vám zašle potvrzení, že jste ji zachytil. Obvykle formou QSL lístku nebo verifikačního dopisu. DXer, člověk, který se této aktivitě věnuje, udržoval písemné kontakty s celým světem. A protože do listopadu 1989 jsme žili v komunistické totalitě, mocipánům samozřejmě vadily kontakty DXerů se západním světem. Že by u nás mohlo v té době vzniknout něco jako oficiální nezávislý DX klub, nepadalo do úvahy. Místo toho čekal hrstku DXerů, nižší desítky, nic masového - pozor, nezaměňovat s radioamatéry, to je něco poněkud jiného, ti byli organizovaní ve Svazarmu – monitoring ze strany StB a také výslechy v jejich služebnách (sám jsem si tím prošel). Důvod: Mocipáni považovali DX-ing, tedy tu jeho část, která se týkala svobodného Západu, za podporu ideologické diverze. Veškeré aktivity DXerů byly toliko podzemní, šířen byl také samizdatový newsletter, než tomu režim zatnul tipec. Zde musím říci, že já jsem působil v té době jako DXer samostatně a s ostatními až na výjimky udržoval jen sporadické kontakty, což bylo dáno tím, že jsem od přírody individualista (nespolečenský jezevec zalezlý ve své noře).
Sametová revoluce znamenala přelom. Byl ustaven Československý DX klub, který vydával klubový časopis DX Revue (později přejmenovaný). Stal jsem se členem, do časopisu přispíval a na jaře 1990 se v Praze zúčastnil společného setkání. DXerské aktivity jsem ukončil v souvislosti se svým přechodem „na druhou stranu vysílacího řetězce“ – do jedné soukromé FM rozhlasové stanice. To se psal rok 1992. (Nelze dělat všechno.) O tom něco málo níže.
Druhý okruh zájmů lze shrnout do názvu státu: Izrael. Jako přítel této země jsem po dvou dekádách protiizraelské nenávisti, každodenní lživé propagandy, nehorázných dezinformací a někdy až bizarních projevů nepřátelství ze strany režimu zažil záplavu naděje. Splněné naděje. Víc než co jiného mi leželo na srdci obnovení diplomatických styků mezi naším a židovským státem, které byly přervány v souvislosti s Šestidenní válkou 1967. Proto jsem se 11. prosince 1989, krátce po ustavení první nekomunistické vlády po listopadovém převratu, dopisem obrátil na československého ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera a požádal ho, aby Československo nabídlo Izraeli obnovení plných diplomatických styků (můj text byl obsáhlejší, ale to, oč mi primárně šlo, uvádí předchozí slova). Reakce Černínského paláce byla příznivá. V únoru 1990 mi ředitel sekretariátu ministra Zdeněk Matějka sdělil, že Jiří Dienstbier by se rád blíže seznámil s mým hodnocením arabsko-izraelského konfliktu a s mými návrhy na jeho urovnání a požádal mě, abych mu je zaslal v písemné formě. Stalo se tak v dopise datovaném 2. března 1990. Dlužno dodat, že mezitím, 9. února 1990, podepsal v Praze ministr zahraničí Jiří Dienstbier se svým izraelským kolegou Mošem Arensem protokol o obnovení diplomatických styků mezi oběma zeměmi. Hlavního cíle, o který jsem velkou část života usiloval, bylo dosaženo. Tím nechci ani naznačit, že vtahy Československo – Izrael byly znovunavázány díky mé iniciativě, to v žádném případě. Jen ilustruji, jaké byly tehdy mé priority.
Tím ale tento příběh neskončil. Právě jsem se nacházel spolu s otcem na první návštěvě u bratra - emigranta ve Spolkovém Německu, když mi žena telefonovala, že jsem z ministerstva zahraničí obdržel dopis. Po návratu jsem si v dopise datovaném 15. května 1990, podepsaném novým ředitelem sekretariátu ministra Dienstbiera Václavem Frýbertem, přečetl potěšující sdělení:
„Pan ministr Vám děkuje za zaslaný materiál, který byl pečlivě prostudován odborníky, zabývajícími se na federálním ministerstvu zahraničních věcí a v Ústavu pro mezinárodní vztahy konfliktem na Blízkém východě. Některé myšlenky, obsažené ve Vašich návrzích, byly využity při přípravě podkladů k návštěvě prezidenta České a Slovenské Federativní Republiky pana Václava Havla v Izraeli. Hodláme je i nadále využívat v práci našeho ministerstva při formulování československé zahraniční politiky vůči oblasti Blízkého východu a při zaujímání stanovisek k izraelsko-arabskému konfliktu.“
Jako prostý pěšák sametové revoluce a poslední mezi nežidovskými sionisty jsem si sotva mohl přát víc.
Izraelská ambasáda, která do června 1967 sídlila v pražské Voršilské ulici (nedaleko Národního divadla), se po obnovení styků do této lokality nevrátila, ale získala nové místo, vilu v Badeniho ulici poblíž Letné. Považoval jsem za vrcholnou čest, když jsem na pozvání tehdejšího velvyslance Jaakova Levyho mohl zastupitelský úřad v červenci 2012 navštívit a s ambasadorem se setkat. Vnímal jsem to jako ocenění mého skromného proizraelského blogerského angažmá.
Autor článku s tehdejším ambasadorem Jaakovem Levym na izraelském velvyslanectví v Praze.
Bylo jen přirozené, že jsem se 9. května 1990 v dnešním Národním domě na pražských Vinohradech zúčastnil ustavujícího setkání Československé společnosti přátel Izraele (ČSPI). Vzpomínám si na jeden mimořádně silný zážitek. Posadil jsem se vedle neznámého muže úctyhodného věku, který během rozhovoru vyhrnul rukáv a ukázal mi tetování, kterým ho nadosmrti ocejchovaly nacistické bestie v koncentračním táboře. Mám ten okamžik stále před očima.
Jak už to ale bývá, představy o fungování nově ustavené společnosti se zákonitě mohou rozcházet. Já jsem doufal v silnou organizaci se silným a respektovaným centrem, která bude působit ve smyslu advokační skupiny, lobbovat za izraelské zájmy a stane se výraznýmproizraelským hlasem v československé, později české společnosti. Vedení ČSPI nabídlo ale odlišnou vizi, šlo mu spíše o zájmový spolek. Místo centrálně vedené instituce ji rozdělilo do oblastních klubů, které měly být více méně autonomní, což se zcela míjelo s mojí představou. Ačkoli jsem se z pověření vedení pokusil být nápomocen při ustavení klubu ČSPI v našem městě, výsledek se nedostavil. Proto jsem se později vrátil na cestu individuální podpory Izraele jako soukromá osoba, přičemž velký publicistický prostor se otevřel v další dekádě, kdy jsem se stal blogerem.
Mezitím vstoupily do mého života dva momenty, které ho ovlivnily. Ať už moji každodennost, nebo uvažování. (I) V roce 1992 začaly v našem městě vysílat dvě FM soukromé rozhlasové stanice. S jednou z nich jsem začal na základě smlouvy spolupracovat a to trvalo osm let. Poznal jsem práci moderátora živého vysílání, redakčního spolupracovníka i spolutvůrce programu. Specifická byla spolupráce s českou redakcí BBC - v té době řada FM stanic přebírala její české relace. Přitom jsem osobně poznal Jiřího Hodače, šéfredaktora české sekce a později ředitele operací BBC v ČR. Během kontaktů s ním jsem seznal, že jde o slušného člověka, profesionála a gentlemana. Když pak zaměstnanci České televize vedli proti němu v prosinci 2000 vzpouru, postavil jsem se na jeho stranu a počínání vzbouřenců jako jeden z mála odsoudil. Názor jsem dodnes nezměnil.
Po osmi letech, když se naše regionální stanice stala součástí jedné celoplošné sítě, což zásadním způsobem změnilo její program a zdecimovalo personální složení, dostal jsem po odchodu nabídku spolupracovat se západočeským regionálním studiem veřejnoprávního rozhlasu. Zde jsem působil bezmála dvě desetiletí, do odchodu do důchodu (2020). Jako milovník rozhlasového vysílání jsem měl díky sametové revoluci možnost poznat ho nejen ze strany reproduktorů, ale také studiových mikrofonů. V éře komunismu nebylo něco takového myslitelné. Pro úplnost dodám, že jsem se rozhodl ponechat si své původní zaměstnání a s oběma rádii spolupracoval externě. O svoji hlavní profesi, kterou jsem si po studiích vybral, oblíbil a byl v ní spokojen, jsem přijít nechtěl.
(II) V průběhu devadesátek jsem zažil krizi ve vztahu k Izraeli. Ačkoli plně podporuji mírové narovnání mezi Izraelci a arabskými státy - tenkrát ve stylu smlouvy mezi Egyptem a Izraelem z roku 1979 -, skutečnost, že se teroristická organizace PLO a její šéf Arafat stali díky aktivitě izraelské labouristické levice (Rabin, Peres) partnery v mírovém procesu, jsem považoval za zásadní problém. Považoval jsem to za nemorální a neprozíravé, přičemž čas mi dal za pravdu. PLO se zavázala, že se zřekne terorismu a nikdy to nedodržela. (Stejně tak ale považuji za absolutně nepřijatelné, zvrácené a vrcholně hanebné to, čeho se dopustil Jigal Amir – židovského teroru ve formě vraždy izraelského premiéra Jicchaka Rabina.) Tuto ránu zhojil až čas, třebaže můj postoj je stále stejný: s teroristy, i takzvaně bývalými, nelze uzavřít čestný mír. Čili: ne arabskému palestinskému státu. Je pravda, že práce v rozhlase mi pomohla tuto vnitřní krizi překlenout.
Jistěže devadesátky přinesly mnoho dalšího. Kupónovou privatizaci, kterou jsem jako stoupenec kapitalismu v obou vlnách aktivním zapojením podpořil. Jsem si vědom toho, že ne vše v této oblasti, přesněji v záležitosti kolem privatizace obecně, nebylo košer, ale skutečnost, že šlo o historický a premiérový přechod od komunistické pseudoekonomiky k tržnímu hospodářství, mi umožnila být více tolerantní. I kdybych byl kritičtější, nemělo by to žádný smysl; kostky byly vrženy. A plakat nad rozlitým mlékem, když stejná situace už nikdy nenastane? Spíš jsem jako pěšák sametové revoluce ocenil odvahu, s níž architekti kupónové privatizace do tohoto projektu šli. Klobouk dolů.
Rozdělení Československa jsem nesl těžce a dodnes to považuji za… když ne chybu, tak politováníhodný počin. Nejen proto, že jsem přišel o notný kus vlasti - narodil jsem se jako Čechoslovák a zůstal jsem Čechoslovákem -, ale také z toho důvodu, že geopoliticky, i v rámci Evropy, platí: čím větší stát, tím má větší respekt. A o to jsme se připravili.
Zklamáním pro mě byla reakce některých špiček ODS v čele s Václavem Klausem na skandál spojený s financováním partaje v roce 1997, stejně jako tzv. opoziční smlouva uzavřená mezi ODS a ČSSD o rok později. Zde se nůžky mezi mou představou, jak má vypadat politická kultura, a šokující tuzemskou realitou opravdu hodně rozevřely. S dovětkem. Aniž bych přitom popíral či znehodnocoval předchozí Klausovy nepopiratelné zásluhy jako klíčové osobnosti polistopadového vývoje.
Devadesátá léta přinesla bezpočet momentů, událostí a zážitků, pozitivních i opačných. Oblíbenou dovolenkovou Bratislavu a její Zlaté písky vystřídaly cesty busem do Španělska a Chorvatska; dnes bych něco takového už absolvovat nechtěl, ale tenkrát byl člověk méně pohodlný a mimoto viděl z okna alespoň malý kousek Evropy. V paměti mi utkvělo několik obrazů. Noční Vídeň s pomalu blikající červenou na vrcholu vysílače Kahlenberg, osvětlený chemický průmyslový komplex v Lyonu nebo monument Le Perthus Pyramid s dlouhým schodištěm u hranic Francie - Španělsko. Učarovala mi francouzská krajina na jihu a východě země. Státem, z jehož území jsem poprvé spatřil moře, bylo Slovinsko, cestou od Lublaně směrem ke Koperu. Když jsem se zakrátko do vln Jadranu ponořil, zjistil jsem, že voda je opravdu slaná… Zklamáním byl také fakt, že z rozhlasového éteru postupně mizely české a slovenské relace zahraničních stanic, byť šlo o proces zákonitý. Ale s něčím, co měl člověk rád, není snadné se rozloučit.
Přišly nečekaně i hodně smutné chvíle. Čtvrtého srpna 1995 zahájila chorvatská armáda osvobozeneckou operaci „Oluja“ s cílem získat zpět bezmála pětinu svého teritoria, na němž Srbové vyhlásili samozvaný stát Srbská Krajina. Chorvaté byli úspěšní a během několika dnů státúzemně sjednotili. Odjel jsem do Chorvatska téhož dne, aby mi pak zatelefonoval bratr, že o dva dny později zemřel náš otec. Cestu domů, k čerstvému hrobu, provázely smíšené pocity. Radost z chorvatského vojenského vítězství kalil zármutek nad ztrátou, která patří v lidském životě mezi největší.
Mohl bych přidat další a další vzpomínky jako kamínky do mozaiky nazvané Devadesátky. Jaké tedy byly? Jednoznačně převažovalo to kladné. Především jsou cítil nepopsatelnou vděčnost, že jsem se dožil toho, o čem jsme s přáteli léta snili, ale plamínek na konci tunelu dlouho neviděli. Poučen z historie jsem věděl, že bezpočet říší v průběhu věků padl, ale dožít se toho okamžiku bylo dopřáno jen některým z tehdejší populace. My, naše generace v širším slova smyslu, to štěstí měla. Možná právě radost z tohoto dějinného přelomu mi umožnila být tolerantnější k neblahým jevům, k nimž v postkomunistické demokracii, jak ji nazývám, docházelo. Po mém soudu zákonitě: i demokracii budují a zčásti využívají či zneužívají lidé. Také ti nedokonalí, v horším případě vychytralí, nikoli jen slušní, čestní a poctiví. Ostatně mohli Adam s Evou zůstat v rajské zahradě Eden? Mohli, ale byli vyhnáni, protože se dopustili fatální chyby. Chyby se vršily i v devadesátkách, nicméně platí moje přesvědčení: řešením nedokonalého postkomunistického kapitalismu není návrat ke komunismu, ale lepší kapitalismus.
Příklad z biblické historie. Když se lid Izraele vedený Mojžíšem a Áronem vracel z egyptského otroctví přes pouštní oblasti Sinaje do Zaslíbené země, národ zapomněl, že otročil a kladl důraz na to, že v Egyptě měl dost jídla, zejména masa. Kniha Numeri ve 14. kapitole podává toto svědectví: „Rovněž Izraelci začali znovu s pláčem volat: »Kdo nám dá najíst masa? Vzpomínáme na ryby, které jsme měli v Egyptě k jídlu zadarmo, na okurky a melouny, na pór, cibuli a česnek. Jsme už celí seschlí, nevidíme nic jiného než tu manu.«“ Byl ale řešením návrat do Egypta = do otroctví? Snad jen pro zaslepené pošetilce. Řešením bylo pokračovat k cíli – do Zaslíbené země, kde měl národ svobodu i dostatek masa. Samozřejmě pokud dodržoval smlouvu s Bohem a Jeho Zákon. Tak jako dnes, chceme-li mít lepší kapitalismus, demokracii a kvalitní vládu, musíme … ano, všichni začít u sebe a dodržovat pravidla, která obecně tento cíl garantují.
Mým posledním občanským angažmá v devadesátkách byla osobní účast na demonstraci pořádané iniciativou „Děkujeme, odejděte!“ v prosinci 1999 na pražském Václavském náměstí. Efekt ovšem neměla – opoziční smlouva zrušena nebyla, Václav Klaus ani Miloš Zeman neodstoupili, naopak se později jeden i druhý stali českými prezidenty. Závěrem podotknu, že v dalším období jsem se už do podobných občanských aktivit nezapojoval; o rok později jsem televizní vzpouru, jak zmíněné, nepodpořil. To už je ale jiný příběh.
●
