Článek
Pochopil jsem slova Jany Černochové tak, že je třeba se zastavit a nad fungováním Spojených národů vážně zamyslet. Sám mám s touto organizaci problém trvající desetiletí. Příkladů lze uvést bezpočet, jedním z vrcholů protiizraelské kampaně byla skandální rezoluce Valného shromáždění OSN č. 3373 přijatá 10. listopadu 1975, která označila židovské národní hnutí sionismus jako formu rasismu a rasové diskriminace. Tato antisemitská nehoráznost, důsledek muslimskými zeměmi vedené protiizraelské kampaně po Jomkipurské válce 1973, patří mezi nejtemnější skvrny na štítu OSN. Nic na tom nemění ani skutečnost, že rezoluce byla 16. prosince 1991 zrušena.
Nemohu nebýt osobní: tato rezoluce se mě hluboce dotkla. Několik let předtím jsem se jako teenager seznámil s tím, co je to sionismus a okamžitě mi bylo jasné, že budu s tímto hnutím sympatizovat, že se stanu sionistou, i když nejsem Žid. A najednou jsem se ze zpráv dozvěděl, že jsem rasista a podporovatel rasové diskriminace. Blesk z čistého nebe. Nikdy jsem se s tím nesmířil.
Později, když jsem se podrobně seznamoval s historií arabsko-izraelského konfliktu, dospěl jsem k závěru, že OSN totálně selhala v úkolu, který před ni historie postavila. Ačkoli to byla ona, kdo v konečném důsledku rozhodl o rozdělení Palestiny, což umožnilo vyhlásit nezávislý stát židovského lidu, tedy konečný cíl sionistického hnutí, tak po napadení tohoto státu vojenskými formacemi okolních arabských zemí neudělala nic, nebo velice málo, aby mu vojensky pomohla a silou prosadila vlastní návrh. Izrael musel svoji nezávislost uhájit sám, jistěže díky individuální zahraniční pomoci, přičemž ta československá byla klíčová, a to takříkajíc OSN navzdory. Světová organizace se zmohla nanejvýš na zbrojní embargo: vůči státu bránícímu se agresi to bylo vrcholně nemorální.
Toto zjištění pro mě bylo důvodem, abych k OSN přistupoval v dalších desetiletích s krajní nedůvěrou a nezbytným odstupem.
Že na svém postoji nemám co měnit, potvrdila rezoluce Valného shromáždění OSN z 27. října letošního roku. Týká se humanitárního příměří v Pásmu Gazy. Bohužel se stalo něco, co má charakter „poslední kapky“. Světová organizace odmítla do textu rezoluce zakomponovat klíčový bod – označení agresora, tedy viníka současné války, kterým je teroristické hnutí Hamas. Není pochyb o tom, že kdyby válku začal bezdůvodným vpádem do Pásma Gazy Izrael, jako agresor by byl samozřejmě a mimo sebemenší pochybnost označen. Když ale jde o agresora z arabského tábora, pak to kupodivu nejde. Jakými metry pak poměřuje OSN obě strany konfliktu? Jiný, příznivější, má pro brutálního agresora, jiný, extrémně přísný, pro jeho oběť. K čemu pak jsou takové Spojené národy?
Patrně nějak podobně uvažovala ministryně Černochová, když psala své příspěvky na síti X. Šla ještě dál: proč bychom v takové organizaci měli být? Bez ohledu na další souvislosti nepostrádá taková otázka logiku. Když budeme mít v ČR policii okatě stranící zločincům a šikanující jejich oběti, k čemu takový sbor potřebujeme?
Jana Černochová v dodatečném příspěvku na toto téma v neděli 29. října brilantně obhájila svůj postoj. Nebudu ho citovat celý, odkaz připojuji níže, pouze poslední odstavec:
„Šoa je zpátky a nesmíme zase mlčet. Častokrát jsem si říkala, jak mohl svět nevěřit hrůzám koncentračních táborů a proč to tak dlouho trvalo, než přeživší vězněné na konci války někdo osvobodil. V tyto dny jsem bohužel pochopila, že o to možná vůbec nešlo, protože část společnosti se zřejmě Židů zbavit chtěla. Antisemitismus hluboce prorostl do celého světa, OSN nevyjímaje. Věří se teroristům, ale nevěří se zemi, která na Blízkém východě dlouhé roky chrání naší západní civilizaci zadek. Absurdní svět. A je pro mě zcela nepochopitelné, že nikdo nevolá po zásadní reformě organizace, která se dávno proměnila z Mírotvůrce pouze v Kladivo na Izrael. Smutné a vymstí se nám to.“
Za sebe říkám: rozumím a podepisuji. A opakuji: samozřejmě že ČR z OSN hned zítra neodejde. Neodejde nikdy. Dál bude členem spolku, který je po bezmála osmi desetiletích karikaturou sebe sama. A nepodaří se jej ani reformovat, na to příliš je zpolitizovaný. Takže co? Když už na nefunkčnost OSN upozorní česká ministryně obrany, byť poněkud emotivně, alespoň bychom se měli snažit ji pochopit. A nestydět se říci nahlas, že má vlastně pravdu.
Odkaz na příspěvek Jany Černochové na síti X - ZDE
