Článek
Nejdřív musím ale cosi vysvětlit. Jako pravicový konzervativec chovám, pokud jde o izraelskou politickou scénu, sympatie k tamní pravici, jmenovitě ke straně Likud. Vážím si Benjamina Netanjahua; k mým idolům patří expremiéři Menachem Begin a Ariel Šaron (exšéfové Likudu).
Ačkoli se téma izraelské soudní reformy dostalo kvůli závažnější události - palestinská raketová agrese a na ni navazující izraelská protiteroristická obranná kampaň „Štít a šíp“ - částečně do stínu veřejného zájmu (aby z něj velice brzy vystoupilo), neznamená to, že by mě tato záležitost i nadále nezaměstnávala, právě naopak. Považuji ji za velice důležitou, ba přelomovou a sám mám dilema: ačkoli jsem stoupenec nynější izraelské vlády, byť s výhradami vůči její krajně pravicovému křídlu, mám s ní, jakkoli nepopírám její důležitost, velký problém. Stále si myslím, že vládní a parlamentní moc, ba i vůle demokratické většiny, by měla v demokratickém právním státě podléhat nějakému druhu kontroly, ideálně pak kontrole soudní.
Nebudu se v tomto článku zabývat podrobnostmi izraelského vládního návrhu justiční reformy. Uvedu pouze, že mám nemalé obavy z toho, že by mělo být možné prostou většinou v parlamentu přehlasovat prakticky jakékoli rozhodnutí Nejvyššího soudu, který v Izraeli plní funkci soudu ústavního. Ano, mám problém ztotožnit se s tím, že by pravomoci Nejvyššího soudu měly být okleštěny do té míry, že by se z této obecně ctihodné instituce stala instituce nemohoucí (vyhýbám se termínu impotentní). Tyto své pocity uvádím jako – znovu opakuji – stoupenec pravice, který rozhodně nechová žádné sympatie k levici, tím méně k levici progresivistické.
Zažíval jsem v minulých týdnech a měsících velké vnitřní dilema – a občas jsem začínal pochybovat sám o sobě: jestli kvůli svým výhradám vůči soudní reformě prosazované pravicí a krajní pravicí jsem sám dostatečně pravicový. Hodně mě tato otázka trápila a východisko z této osobní krize jsem nenacházel. Nikdy bych si ani na okamžik netroufl pomyslet na to, že ne já, ale Netanjahu a spol. se poněkud odchýlili z původního středopravicového směřování strany Likud.
VYSVOBOZENÍ
Vysvobození z těchto myšlenkových útrap mi přinesl až zmíněný článek v The Times of Israel. Co jsem se dozvěděl? Svědectví osobnosti, která měla blízko k někdejšímu premiéru Beginovi, vyznívá jasně: Menachem Begin byl hybnou silou úsilí směřujícího k tomu, aby výkon vládní moci podléhal právní kontrole. A co víc, naléhal na tehdejšího generálního prokurátora Aharona Baraka, aby se sám do takové kontroly úzce zapojil. V úterý 16. května to v rozhovoru pro izraelský armádní rozhlas Galei Tzahal uvedl Arje Naor, někdejší tajemník Beginovy vlády a premiérův hlavní poradce. Jeho svědectví ilustruje ostrý názorový kontrast mezi respektovaným zakládajícím lídrem strany Likud (Beginem) a názory současné Likudem vedené koalice, která usiluje o omezení soudního dohledu nad Knesetem a vládou, oslabení pravomocí generální prokurátorky a zásadní zvýšení rozhodovací pravomoci vládní koalice v záležitosti jmenování soudců.
Je to právě Aharon Barak, pozdější předseda Nejvyššího soudu, koho izraelská pravice obviňuje z tzv. soudcovského aktivismu (v rámci jím zavedené tzv. ústavní revoluce v 90. letech); tvrdí, že nelegitimně přisvojil Nejvyššímu soudu pravomoc důsledného soudního přezkumu zákonů přijatých Knesetem, ačkoli žádná legislativní norma něco takového nestanoví. V rozhlasovém rozhovoru ovšem Arje Naor trval na tom, že jedním ze základních principů vládnutí prosazovaných Menachemem Beginem byla „nadřazenost zákona“ (supremacy of the law); Begin byl přesvědčen o tom, že justice by měla mít odpovědnost za to, že vládní rozhodnutí a legislativa přijatá Knesetem bude v souladu s izraelskými Základními zákony (nahrazujícími ústavu) a s principy lidských práv. Beginova filosofie: pokud soud dojde k názoru, že přijatá legislativní norma je v rozporu se Základními zákony nebo lidskými právy, musí mít pravomoc takovou legislativu zrušit. Podle Naora psal Begin o principu „supermacy of the law“ už v roce 1952. Host v rádiu také připomněl, že než se premiérem Izraele stal Begin, existovala praxe, podle níž byl generální prokurátor (který současně slouží jako právní poradce vlády) zván na zasedání kabinetu pouze při projednávání konkrétní právní záležitosti; poté, co projednávání tohoto bodu skončilo, zasedací místnost opustil. Begin to změnil: generální prokurátor byl na jeho pozvání stálým účastníkem jednání vlády a byl vyzván, aby se vyjadřoval nejen k právním záležitostem, ale i k obecně politickým otázkám.
Naproti tomu současná vláda vedená Likudem odsunula generální prokurátorku Gali Baharav-Miarovou stranou a snaží se prosadit legislativu, která by omezila pravomoci jejího úřadu a umožnila ministerstvům jmenovat vlastní právní poradce, pokud s názory generálního prokurátorky nesouhlasí.
Arje Naor zdůraznil, že to byl Begin, kdo ustanovil a ukotvil ideu soudního dohledu nad kroky vlády a že Barak tento princip převzal a prosadil – nejprve jako generální prokurátor za Beginovy vlády a zejména později jako člen kolegia a pak předseda Nejvyššího soudu (již zmíněná „ústavní revoluce“, tedy důsledný soudní přezkum vládních rozhodnutí a legislativy přijaté parlamentem). „Podle Begina musí být každé vládní rozhodnutí legální a pokud tomu tak není, nemůže zůstat v platnosti. Byl přesvědčen, že totéž se týká i Knesetu; když Kneset přijme legislativní normu, tak ta musí být v souladu se Základními zákony a s principy lidských práv,“ vysvětlil Arje Naor.
Za zmínku stojí, že vnuk expremiéra Begina Avinadav v obsáhlém vyjádření na Twitteru (7. 5. 2023) uvedl to samé co Arje Naor. Tvrdí, že současný Likud pod vedením Netanjahua se v záležitosti soudní reformy zpronevěřil odkazu jeho dědečka a šel tak daleko, že napsal: „Ústavní revoluce (z 90. let) není Barakova, ale Beginova!“
Co z toho všeho plyne pro mě osobně (a možná pro lidi podobně smýšlející)? Především obrovská úleva. Pakliže na tuto zásadní politickou otázku (kontrola demokratické moci) takový velikán izraelské politiky, jakým Menachem Begin bezpochyby byl, měl stejný názor jako dnes já, pak ani nedokážu slovy vyjádřit své neskonalé vnitřní uspokojení: nemýlil jsem se. Jistě to někteří s poznámkou o mých starostech a Rothschildových penězích okomentují slovy, jak málo stačí k lidské radosti. Věc ale stojí trochu jinak. Jako demokrat se domnívám, že v principiálních otázkách fungování demokratického státu je velice důležité, na jaké straně každý z nás stojí a kdo je lídrem této názorové množiny.
Uvedu něco, o čem jsem si nikdy nemyslel, že bych to někdy mohlo nastat. Kdybych byl postaven před dilema „Begin, nebo Netanjahu?“, při vší úctě k Netanjahuovi bych odpověděl: Jednoznačně Menachem Begin.
A pak že zpravodajské servery nemohou učinit člověka šťastným.
