Článek
Taba, Šarm, Safaga, Marsa Alam. Tam všude je korál plný fantastického života – důvod našich egyptských výprav. Několik obrázků z té právě skončené dovolené nabízím v této fotokolekci. Pobývali jsme v destinaci Marsa Alam – jih, asi 95 km po silnici od marsaalamského letiště; to je vzdálené přibližně 75 km severně od města Marsa Alam. Letiště se nachází v sousedství přístavu Port Ghalib.
Dva bodloci Desjardinovi. V korálových průrvách hledají potravu.
V květnu se tam stmívá kolem osmé večer egyptského letního času, slunce vychází krátce před šestou. Teplota vzduchu od příjemných ranních pětadvaceti lehce přes třicet během dne, nic nesnesitelného jako během letních prázdnin. Teplota moře ráno 26 stupňů nejen u břehu, ale i stovky metrů od něj, místy i o dva tři stupně víc; na mělčině u pláže odpoledne až třicet jedna.
Jeden z nejmilejších - klaun dvoupruhý. Zde ve volné vodě. Žije v žahavých sasankách, které mu neublíží, ale poskytují ochranu.
Koho zajímá příliv a odliv, tak v rozmezí mezi snídaní a večeří se pohybovaly během našeho pobytu cykly následovně: nejvyšší hladiny při přílivu bylo dosaženo postupně v časech mezi 7. hodinou ranní a 11:40 dopoledne (tamního LČ); naopak nejnižší hladina při odlivu nastala odpoledne – od 13:30 do 18:00 hodin (časy jsou zaokrouhleny). Znalost údaje o odlivu je pro šnorchlaře užitečná, neboť v té době jsou podmořské korálové útesy nejblíže hladině.
Ostenec arabský. Vypadá jako vodní hračka z umělé hmoty.
Fotografie doprovodím několika poznámkami ze svého deníku.
K odletu. Na ruzyňský aeroport jsme se dostavili v dostatečném předstihu, přestože náš autobus Regio Jet měl půlhodinové zpoždění, ale dostatečná časová rezerva se ukázala jako skvělý antistresový prostředek. Jet na poslední chvíli je o nervy, zejména když část dálnice D6 ze západních Čech do Prahy žádnou dálnicí není, ale stále ještě „silnicí první třídy“ se dvěma pruhy – jeden tam a druhý v opačném směru. Stačí jedna dopravní nehoda s kamionem napříč – a hned je co řešit.
Trnucha modroskvrnná. Úpně dole na ocase je patrný jedový trn.
Na letišti klasika a tradice: před odbavením večeře v restauraci Runway s letištním interiérem. Zvolil jsem debrecínskou pečeni, na nějaký čas poslední vepřové na talíři. O to víc si v Egyptě užijeme hovězího a kuřat. A já samozřejmě milovaných těstovin, neboť v hotelu, do něhož míříme, je skvělý italský koutek s báječnými omáčkami. Hosty tu budeme potřetí; je to sázka na jistotu.
Bodlok vláknoploutvý. Za pozornost stojí oranžové „skalpely“ u ocasní ploutve. Dostatečně ostré na to, aby způsobily nepříjemné řezné poranění.
Konečně v letadle. Drobná nevýhoda: slečna při výdeji letenek ne zcela ideálně pochopila můj záměr. Chtěl jsem, aby jeden z nás dvou měl sedadlo u uličky, nicméně přes uličku jsme seděli oba, ale nikoli vedle sebe, i když jsme měli stejné číslo řady. V této verzi Boeingu 737-800 je pravá část řad sedadel mírně posunuta dozadu (před první řadou jsou na této straně služební skřínky), takže kdybychom chtěli seděl vedle sebe, museli bychom mít sedadla 3C a 2D (a nikoli 3C a 3D). Jistil jsem tedy ženu šikmo zezadu. (Vedle ní seděl cizí pán a nebyl to zrovna Pygmej ze Středoafrické republiky.)
Čtverzubec maskovaný. Má smrtelně jedovaté maso. V nebezpeční se dokáže nafouknout až na na trojnásobek své velikosti.
Tři minuty po půlnoci hlásí palubní rozhlas, že nástup je ukončen. Následují bezpečnostní instrukce, v 0:10 začínáme rolovat po pojezdové dráze směrem k ranveji 06/24, v 0:22 se boeing odlepil od země. Hlavní osvětlení k kabině je zhasnuto, svítí výstraha buďte připoutáni. Tato signalizace zhasne po pěti minutách, světlo v kabině se opět rozzáří v 0:37 hodin. Budeme ho potřebovat. K vyplnění příletových karet, které odevzdáme při pasové kontrole na letišti a pak při nákupu palubního občerstvení.
Sympaťák ježík obecný. Působí až nevinně dětsky. I on se dokáže v nebezpečí nafouknout, navíc je chráněn ostny na povrchu těla.
V 1:55 nastává opět přítmí, většina cestujících dříme. Snažím se najít vhodnou polohu a také na chvíli zabrat. Máme za sebou zhruba polovinu vzdálenosti, která čítá mezi Prahou a Marsou Alam zaokrouhleně 3300 km. V kabině je poměrně suchý vzduch, upíjím po doušcích svoji colu a k duhu přijde i rozlévaná vychlazená česká pramenitá voda. Zdůrazňuji česká, protože ta egyptská má docela jinou chuť, při vší úctě nikoli lepší. Balené si tam užijeme až až, protože požívat vodu z hotelového řadu nelze, a to ani na čištění zubů.
Klipek prý existuje vice než sto druhů, v Rudém moří jich je k vidění asi desetina. Zde klipka oblouková.
Pět minut po čtvrté svítá a únavná cesta vstupuje do závěrečné fáze. Začínáme klesat. Konečně! Čím je člověk starší, táhne mi na sedmdesát, tím hůř posezení v úzké řadě mezi sedadly boeingu snáší. Přesně ve 4:30 dosedáme na dráhu 15/33 letiště v Marse Alam. Co ta čísla znamenají? Vynásobíme-li každé deseti, dostaneme údaj o úhlové orientaci dráhy letiště. Marsaalamská je situována 150° jihovýchodně a 330° severozápadně (hlavní ranvej v Ruzyni s označením 06/24 je „pootočena“ více doprava: 60° SV a 240° JZ. Ve vzduchu jsme byli 4 hodiny a 8 minut. Za oknem je jasno, větrno a 25 stupňů. A také o hodinu víc. V Egyptě platí od 28. dubna po letech opět letní čas, je tedy půl šesté ráno. Tento čas nás bude provázet celou dobu pobytu; než letadlo zastaví je čas přeřídit hodinky.
Klipka prostřední.
Loučíme se s posádkou a přestupujeme do autobusu, který nás převeze několik set metrů k příletové části aeroportu. Zde už čekají delegáti. Obdržíme zaplacená vstupní víza (lze si je i zakoupit za 25 USD u stanoviště turistické policie), procházíme pasovou kontrolou, po níž následuje (nepochopitelná) kontrola pasů civilistou (tajným policistou?), zda máme skutečně víza vylepená (což těsně předtím udělal turistický policista v bílé uniformě, kterému jsme také odevzdali vyplněné příletové karty). Vyčkáme, až nám pás přiveze kufry, které s příručními zavazadly projdou RTG kontrolou, a opouštíme příletový terminál. Před parkovištěm nám další delegát sdělí, který bus nás odveze do hotelu. Organizace si zaslouží pochvalu.
Havýš žlutohnědý. Vlastně paní havýšová. Jde o samici.
Z parkoviště se vydáváme směrem na jih v 6:25 (egyptského letního času). Česky hovořící arabský delegát nám předá složku papírů se základními informacemi a sdělí, v kterých hotelech bude mít náš autobus zastávku, za jak dlouho tam budeme a kdy se bude konat úvodní schůzka. Silnice 65 kopíruje pobřeží, míjíme hotel za hotelem, po dvou zastávkách v resortech Brayka Bay a Royal Brayka projíždíme po hodině cesty okrajem města Marsa Alam, do cíle zbývá ještě patnáct minut. K recepci cílového hotelu přijíždíme v 7:40.
Ne všechny ryby před šnorchlaři zběsile prchají. Patří k nim netopýrníci. Tak trochu větší klipky.
Anebo cejnovky velkooké. Ty také před objektivem ochotně pózují.
Odevzdáváme voucher, vyplňujeme příjezdový formulář a dozvídáme se, že pokoj bude připraven v půl desáté. Čekání v pohodlných křeslech nám zpestří obsluha lobby baru, číšník zdarma nabízí kávu a nealko pití. Navazujeme první kontakty. Zejména turisté, kteří jsou v zemi poprvé, ocení, že my už podevatenácté a v tomto resortu potřetí – můžeme tedy kvalifikovaně odpovídat na jejich dotazy. V 9:30 dostáváme klíč od pokoje, karty na plážové osušky a náramky s právem na konzumaci v režimu all inclusive.
Ostenec oranžovoproužkatý. Svým zbarvením působí uklidňujícím dojmem. Alespoň na mě.
Po pár minutách už jsme na pokoji, kufry nám vzápětí přivážejí hoteloví zřízenci, seznamujeme se s naším uklízečem (tuto práci vykonávají pouze muži). Řada těchto drobných službiček se neobejde bez bakšiše; doporučuji proto mít po ruce dostatek jednodolarových bankovek nebo jednoeurových mincí (neštrachat pokaždé v peněžence nabité západní měnou).
Ostenec zelenavý hledá v písečném dnu potravu. Samec žárlivě střeží hnízdo. Pokud bychom na něj narazili, dokáže nebezpečně kousnout. Prchat je třeba horizontálně, protože své hnízdo chrání vertikálně.
Než začneme vybalovat, provedu vstupní kontrolu – funkčnost umyvadla, WC, sprchy, vysoušeče vlasů, chladničky, televize, osvětlení. Nebyl by nejlepší start, kdybychom po vyprázdnění zavazadel zjistili, že v koupelně po spláchnutí WC se rozlévá voda po podlaze. (Kdysi jsme to zažili, ne ovšem v Egyptě, nýbrž na jižní Moravě.) Další klíčová akce: zprovoznění pokojového trezoru. Blíží se poledne, je čas vydat se na oběd. Pobyt snů právě začal.
Člověk občas vidí pod hladinou i takovýto obrázek. Věru smutný je pohled na zraněného bodloka Desjardinova. Příroda je magicky úchvatná, stejně tak ale krutá.
Fotokolekce se blíží ke konci. Chcete-li vidět víc, může si prohlédnout můj rudomořský výběr na Flickru, odkaz ZDE.
Některé ryby vyžadují obzvláštní pozornost. Jako třeba na na dně v písku žijící jazyk mramorovaný. Pokud se nepohybuje, snadno ho přehlédneme.
A protože cizí neštěstí vždycky potěší, s jedním se svěřím. Poslední den našeho pobytu se mi podařil nezapomenutelný majstrštyk. Nevšiml jsem si, že můj podvodní foťák Nikon není po nočním nabíjení řádně zavřen a vyrazil jsem pořídit poslední záběry. Pootevřený aparát jsem vložil do kapsy plavek a vydal se několik desítek metrů k bójkám, za nimiž začínala hloubka. Vody bylo po pás, a když jsem před šnorchlováním foťák vyndal z kapsy, mohl jsem z něj jen vylít kvanta vody a vrátit se na břeh. Z mé strany fatální, nepochopitelná a nenapravitelná chyba. Nikon vzal za své. Štěstí v neštěstí: paměťová karta újmy nedoznala.
Pokud bych měl vybrat nejhodnotnější fotoúlovek z tohoto pobytu u Rudého moře, byl by to tento nenápadný a dně žijící parejnok levhartí. Má schopnost bránit se i útočit pomocí elektrických výbojů.
