Článek
Do toho jsem si ve čtvrtek 13. července přečetl pozoruhodný komentář Teodora Marjanoviče na serveru Seznam Zprávy nazvaný „NATO nechalo Ukrajince v čekárně. Ani Pavel se nevyznamenal“ (ZDE).
Zastavím se u stěžejní myšlenky: „To hlavní přece chybí: Odhodlání vypořádat se jednoznačně s otázkou, jestli chceme tu válku mít pořád za zády, nebo uděláme vše pro to, aby se Rusko stáhlo a neukrojilo si územní zisk. Chtělo by to vizionáře, který by dokázal na svou stranu strhnout i ostatní. Někoho, kdo by řekl, že nezbývá než podstoupit obrovské riziko, pokud chceme, aby Rusko odtáhlo z boje a už se do něj nevracelo. Kdo by nebagatelizoval možnost třetí světové války, zároveň by ale uměl vysvětlit, že zůstane-li Ukrajina mimo Severoatlantickou alianci, agrese vůči ní bude pokračovat ještě třeba i léta.“
Chápu Marjanovičovu poznámku tak, že kdyby to ve Vilniusu dopadlo ve věci (budoucího) vstupu Ukrajiny do Severoatlantické smluvní organizace pro Kyjev o poznání příznivěji, přispělo by to k úspěšnému ukončení války (ve smyslu vytlačení agresora z ukrajinského území). Je to zjednodušeně definované, ale o to primárně jde.
Tato Marjanovičova teze (ale nejen jeho) by bezpochyby platila, kdyby neexistovala skutečnost, kterou nelze ignorovat: jaderné zbraně v arsenálu agresora. V této věci tahá Moskva v porovnání s Ukrajinou za delší konec provazu, přičemž vlastnictví atomových zbraní v armádách některých zemí podporujících Ukrajinu je užitečné pouze k tomu, aby potlačilo ruský apetit pokračovat v útočných výbojích vůči zemím NATO. Ve válce samotné západní nukleární arsenál Ukrajině přímo pomoci nemůže.
Tím se dostáváme k desetiletí osvědčené pravdě: jaderné zbraně jsou skvělý sluha, ale špatný pán. Pomohly urychlit porážku japonského agresora 1945, pomohly udržet mír mezi bloky v čase studené války (nikoli uvnitř východního bloku samotného – Maďarsko 1956, Československo 1968 -, stejně tak nezabránily sovětské agresi vůči Afghánistánu 1979). Podíváme-li se zpět do historie, musí nám běhat mráz po zádech při myšlence, že by se Hitlerovi podařilo dejme tomu v roce 1944 získat jaderné zbraně. Jaký by asi byl průběh druhé světové války za těchto podmínek? Buďme rádi, že k takovému scénáři nedošlo.
Ruská jaderná hrozba visí nad ukrajinskou válkou jako Damoklův meč a zjevně je důvodem poněkud obezřetnějšího postoje v záležitosti rychlého vstupu Ukrajiny do NATO. Můžeme snít o tom, co by bylo, kdyby. Kdyby Rusko nedisponovalo nukleárními zbraněmi, západní země by mohly pomoci Ukrajině nejen zbraněmi, ale i svými ozbrojenými silami, aniž by hrozil atomový konflikt. Je to samozřejmě iluze, stejně jako představa, že Rusko by bylo v Radě bezpečnosti zbaveno práva veta a mezinárodní koalice by mohla na Ukrajině zasáhnout s mandátem OSN. Právě na tomto příkladu vidíme, jak je mezinárodní bezpečnostní systém deformovaný: světový mír má garantovat agresor. Je to totéž, jako kdyby členem soudního tribunálu projednávajícího vraždu byl obžalovaný vrah.
Držme se ale reality. Válka bude brzy trvat půldruhého roku a zřetelné světlo na konci tunelu nevidíme. Občas malé jiskřičky úspěchu v rámci ukrajinské ofenzívy. Díky za to, pro nás, kdo stojíme jednoznačně na straně oběti, je to morální vzpruha. O to větší pro samotné Ukrajince. Jedním dechem ale musíme dodat: jakékoli snížení zbrojní pomoci Kyjevu by mělo neblahý důsledek na vývoj na frontě. Netvrdím, že něco takového bezprostředně hrozí, ale čím déle válka (a únava z ní) potrvá, hrozit by mohlo. A konflikt se pak bude táhnout a nastane patové rozložení sil (ne-li něco horšího).
A jak na tyto obavy reagoval summit NATO ve Vilniusu? Na webu Natoaktual.cz (ZDE) čteme: „Země skupiny vyspělých ekonomik G7 vytvořily mezinárodní rámec, který Ukrajině otevírá cestu k dlouhodobým bezpečnostním zárukám. Záruky mají posílit její obranu proti Rusku a odradit Moskvu od budoucí agrese.“ To je bezpochyby skvělý projekt, sám prezident Zelenskyj tuto věc hodnotil jako „velmi potřebný a významný úspěch“, nicméně realista v nás by raději viděl vrabce v hrsti než holuba na střeše: politiku vedoucí k odrazení Moskvy od budoucí agrese je samozřejmě zapotřebí ocenit a podpořit, o to víc je ale nutné udělat vše pro vojenské vyřešení agrese současné. To je úkol číslo jedna.
Byl tedy summit NATO úspěšný? Ano. Mohl být ale úspěšnější.
