Článek
O koho se jedná? M. Svárovský v souvislosti s agresí Hamasu proti Izraeli z letošního 7. října vysvětluje: „Mudrcové se rychle zorientují, obstarají si informace a s neochvějnou jistotou okamžitě fakta interpretují. Jsou hbití, dobře viditelní, nezatížení pochybnostmi a jako komentátoři oblíbení. Na všechno mají odpověď.“ A jak se jejich počínání projevuje v praxi? Vzápětí po 7. říjnu přišli s rezolutními soudy. „Titulky novin mohly hned vyhlásit, kdo všechno v Izraeli »selhal«, čí »hlavy budou padat« a jaký bude osud izraelské vlády.
Zvláštní podskupinu tvoří lidé, a to už je můj pohled na věc, kteří toho sice mnoho neřeknou, jejich postoj ohledně současné války proti teroru vedené Izraelem v Pásmu Gazy se do jisté míry ztrácí v mlze, ale přesto jsou přesvědčeni, že se postavili na správnou stranu historie. Po 15. prosinci jsem došel k názoru, že do této „podmnožiny mudrců“ patří i Václav Klas. Stalo se tak po přečtení jeho pravidelné páteční glosy, tentokrát nazvané „Adventní glosa, ročník 2023“.
Text je v závěru věnován „válce v Gaze“, což je oproti loňsku „obří změna“. V tom má Václav Klaus pravdu. Stejně tak když uvádí, že něčeho podobného jsme byli svědky před patnácti lety. Na mysli má protiteroristickou operaci „Cast Lead“ o níž píše: „Izrael zahájil vojenské útoky proti pásmu Gazy s cílem zamezit radikálnímu hnutí Hamás ve vystřelování raket na izraelské území; konflikt si vyžádal přes 1 300 mrtvých.“
Zde musím – po vzoru autora – povytáhnout obočí. Hamas je radikální hnutí? Není to málo, Václave Václavoviči? Záměrně slabší klasifikace. Proč? Nejde čirou náhodou o hnutí teroristické?
Exprezident pokračuje: „Letos je to daleko horší, netrvá to jen tři týdny, ale už skoro tři měsíce a obětí je minimálně o jednu nulu více.“ A bere si na pomoc předního amerického politologa Johna J. Mearsheimera, který „vydal před několika dny text »Death and Destruction in Gaza«. Jeho popis masakrování civilistů, z toho zhruba 70 % dětí a žen, jeho popis probíhajícího „vyhladovění“ obyvatel Gazy, jeho citáty, že izraelští vedoucí politici mluví o Palestincích jako o »human animals«, »human beasts« a »inhuman animals« a celá řada dalších věcí, je děsivá.“
Zde je třeba jistého vysvětlení. Prof. Mearsheimer patří k té části amerických intelektuálních elit, které nejsou Izraeli dvakrát přátelsky nakloněny. V roce 2008 byl kritikem izraelské protiteroristické operace „Lité olovo“ a o rok později napsal na serveru „The American Conservative“, v článku „Saving Israel From Itself“, hned pod nadpisem tuto tezi: „The two-state solution is the only way to guarantee the Jewish state’s long-term security—and our own“ (Dvoustátní řešení je jediný způsob, jak zaručit dlouhodobou bezpečnost židovského státu – i naši vlastní.) Jde samozřejmě o autorův fatální omyl. Už proto, že v obsáhlém článku zcela přehlíží základní fakt, že reprezentaci palestinských Arabů a některým jejich podporovatelům v muslimském světě nejde v konečném důsledku o nezávislý stát na Západním břehu a Pásmu Gazy, díky čemuž by došlo k opětnému rozdělení Jeruzaléma (to stoupencům tohoto modelu ve svobodném světě nikterak nevadí, zkuste však zpochybnit legitimní nároky na jejich hlavní města), ale takto vzniklý palestinský stát má být pouze první fázi vedoucí ke konečnému cíli: arabizaci celé historické Palestiny čili likvidaci státu židovského. Někteří se nestydí říkat to nahlas (Hamas, politici Íránu), někteří si to myslí, ale nemluví o tom. Jinými slovy dvoustátní řešení není zárukou vůbec ničeho, pokud jde o mírovou koexistenci, ale je to úspěšný recept na vyvolání budoucí velké války, nikoli nepodobné té z let 1948/1949.
Není také pravda, že izraelští politici použili výše uvedené anglické výrazy na všechny palestinské Araby, ale pouze na ty, kdo se v jižním Izraeli dopustili 7. října barbarského vraždění, které se jakkoli vymyká uvažování normálních lidí žijících v civilizované světě. V tomto smyslu tedy jsou ti, kdo se těch zvěrstev dopustili (vraždění, mučení, znásilňování, upalovaní zaživa aj.) skutečnými human animals (lidskými zvířaty), human beasts (lidskými bestiemi), případně inhuman animals (nelidskými zvířaty). Děsivé tedy není to, jak byli tito barbaři označeni, ale jejich krvavé ďábelské dílo. O něm jako o spouštěcím mechanismu nynější války se ale Václav Klaus ve své adventní glose bohužel nezmínil.
V závěru píše: „Za zmínku stojí jeho (Mearsheimerova – LS) úvodní teze: »vím dobře, že nic z toho, co napíšu, neovlivní izraelskou a americkou politiku. Ale chci, aby bylo on record« (chci, aby bylo zaznamenáno) pro historiky, kteří se budou někdy v budoucnu ohlížet na dnešek, že »někteří Američané byli na správné straně historie«. K tomu se také hlásím. A proto píšu tuto glosu.“
Je to chvályhodný postoj, postavit se na správnou stranu historie, ale v této věci oba páni profesoři podlehli obludnému sebeklamu. Ten, kdo akcentuje pouze důsledky agrese a přezírá její příčiny, stojí na špatné straně historie. Václav Klaus lépe než mnozí z nás ví, že např. česko-německý problém nezačal odsunem sudetských Němců po skončení druhé světové války, ale podstatně dříve – a že na vině nebyli Češi, ale sudetští Němci, nekritičtí, ba fanatičtí podporovatelé Hitlera. Škoda, že podobný úsudek neuplatnil i v případě nynější války mezi Izraelem a teroristickým hnutím Hamas.
