Článek
Probrala mě větou: „Je to v p****i, Rusko napadlo Ukrajinu.“ V té chvíli jsem si uvědomil, že se změnil svět. Asi jako 1. září 1939.
O tom, že k něčemu takovému dojde, nebylo pochyb. Nejpozději po Putinově projevu z 21. února toho roku. Po jeho prostudování jsem na svém blogu na iDNES (tenkrát jsem ještě měl přístup na hlavní stránku) publikoval článek „Poučení z 21. února 2022 aneb Putinova doktrína“ [1], který končil odstavcem:
„Na východě Evropy se dnes neválčí (v klasickém smyslu toho slova). To ale neznamená, že se nezačne válčit zítra, pozítří, prostě později. Kéž by se válčit nezačalo, ale věříte Putinovi?“
Válčit se začalo „pozítří“ – čtyřiadvacátého. Nemám z toho, že jsem se „trefil“ žádnou radost. Jsou v životě chvíle, kdy by se člověk rád mýlil. Tentokrát bohužel ne.
Přiznám se. Rusku (ať už v jakékoli státní formě) jsem nevěřil, nevěřím a věřit nikdy nebudu. To nemá nic společného s ruskou kulturou, se slušnými a inteligentními Rusy, s ruskými křesťany (nikoli s těmi, kdo jsou v rámci „státní“ pravoslavné církve ovlivněni kremelskou propagandou); jde o ruské režimy a jejich praktiky. Ať už režim carský, sovětský nebo nynější Putinův.
Ano, byli jsme spojenci. Za druhé světové války. Ale až poté, co Hitler věrolomně napadl svého smluvního partnera – Sovětský svaz. Do té doby vnímal sovětský režim probíhající válku docela jinak, jako konflikt uvnitř „imperialistického tábora“. Vše se změnilo až s vypuknutím Velké vlastenecké války.
A po válce? Že Moskva prosadila změnu hranic německého agresora, lze pochopit. Ona si ale vzala víc. Stačilo na československé straně několik naivních politiků v roli užitečných idiotů – a rázem bylo poválečné Československo o víc než 12 tisíc km čtverečních menší. Ve prospěch Sovětského svazu. Nemluvě o zániku samostatných států na dlouhá desetiletí (Pobaltí – opět ve prospěch Sovětského svazu) a vytvoření paktu politických kolonií podřízených Moskvě.
Ruský režim ve všech svých formách byl a je falešný, pokrytecký, nedůvěryhodný, nebezpečný, zrádný, prolhaný a zákeřný. Propagandistickými frázemi se snaží obhájit jakoukoli svoji hanebnost a nehoráznost. Tak to bylo, tak to je a na tom se sotva kdy něco změní. Není náhoda, že mezi významné přátele Ruska patří ještě horší režimy: severokorejská kimovská despocie, íránská ajatolláhovská diktatura, běloruská autokracie a jim podobné. Jako přátelé Moskvy se označují i genocidní teroristé sdružení v hnutí Hamas.
Od prvního okamžiku, kdy jsem se dozvěděl, že Putinova soldateska napadla Ukrajinu, bylo jasné – a nic se na tom nezměnilo – kdo je agresor a kdo brání vlast, suverenitu, svobodu. Jak se záhy ukázalo, agresor je to brutální, pravý opak moderní armády patřící do civilizovaného světa. Útoky proti civilním objektům a masakry civilistů, jakož i vraždami vzdávajících se ukrajinských vojáků se ruská armáda postavila do stejné řady s těmi, proti nimž v letech 1941-1945 tak hrdinně bojovala její sovětská jmenovkyně (Rudá armáda): po bok hitlerovského wehrmachtu a všech nacistických formací včetně jednotek SS. (Sám ty výrazy nepoužívám, ale nikoli náhodou dnes čteme v názorech uživatelů o „RuSSku“ a „Putlerovi“.)
A právě tak jsem ani na okamžik nepochyboval, co je třeba dělat. Přesně to, co dělal Západ po 22. červnu 1941. Tehdy masivními dodávkami zbraní a vojenského materiálu podpořil napadený Sovětský svaz. Dnes je právě tak nutné podpořit napadenou Ukrajinu. Tenkrát šlo o to udělat maximum pro to, aby Hitler nezvítězil. Dnes je nutné udělat maximum pro to, aby Ukrajina neprohrála. Bude to extrémně náročně – finančně, ekonomicky, vojensky i z hlediska podpory veřejnosti. Ale: není jiné cesty. Jako nebyla před osmi dekádami jiná volba než porazit nacistického šílence.
Netušil jsem, v jaké kondici jsou Ozbrojené síly Ukrajiny, jak dokážou čelit ruské agresi. Tak jako jedním z klíčových „úkolů dne“ v první fázi Velké vlastenecké války bylo zabránit nacistickým silám ve vstupu do Moskvy, po zahájení ruského vpádu na Ukrajinu bylo „příkazem dne“ ubránit Kyjev. Ubránit Moskvu před Hitlerem se Sovětům podařilo, ubránit Kyjev před Putinem právě tak. (Dokážeme si představit, jak by kremelská propaganda využila dobytí Kyjeva a co by tento ukrajinský neúspěch znamenal? Masakr v Buči severozápadně od Kyjeva budiž varováním.)
Nepatřím mezi ty, kdo by si situaci na frontě malovali v růžových barvách. Není bohužel pro bránící se zemi příliš příznivá, Ukrajina čelí silnějšímu nepříteli (nemá smysl nalhávat si, že je to jinak). Právě proto nezbývá než zásobovat Ukrajinu zbraněmi, zbraněmi a zase zbraněmi. Bez nich se agresorovi nikdy nikdo neubránil. Výzvy jako ta, o níž v těchto dnech informovala média (např. [2]), Putina nezastaví a mír nepřinesou.
Co tedy říci k druhému výročí barbarského ruského vpádu do suverénní země? Je to prosté: beze zbraní bojovat se zlem prostě nelze. A bez boje ustupovat útočníkovi je zbabělost. Laciné to ovšem nebude.
●
ODKAZY
[1]
[2]
