Článek
S rodiči jsem žil v domech „po Němcích“, ale i s Němci, resp. s Němkami. V tom prvním na severu Čech, který naši koupili na sklonku padesátých let (20. století), žily tři sudetoněmecké ženy, které nešly do odsunu – babička a její dcera s vnučkou. Rodiče jim nechali tu nejlepší část domu i s koupelnou, zatímco my jsme se koupali v přenosné plechové vaně. Na dveřích WC byly na otočném zámku nápisy FREI – BESETZT. Takové jsou mé kusé vzpomínky z dětství. Patří k nim také občasné návštěvy odsunutých obyvatel, kteří přijeli zavzpomínat. Otec, který žil za války s rodiči v Německu, s nimi přátelsky pohovořil, načež hosté odjeli – a tím to skončilo. To se opakovalo několikrát na různých místech. Žádné řeči ve stylu „tak se nám tady o to dobře starejte, my se jednou vrátíme“ jsem nikdy nezaznamenal (čímž netvrdím, že to někdo jiný někde jinde nezažil).
Tato a jiné zkušenosti mě naučily jednomu. Že sudetští Němci jsou v naší historii i osobních životech bezpočtu dříve narozených faktor, s nímž se musíme vyrovnat. Nejsme jediní. S Němci a jejich rolí ve válce se ve svých zemích museli vyrovnat Francouzi, Nizozemci a další a další evropské národy – a na prvním místě Židé, zejména po vzniku Státu Izrael. Nebylo to vůbec snadné. V Izraeli, když byla nastolena otázka německých finančních reparací, došlo k bezprecedentní vnitropolitické krizi, největší od vzniku státu, neboť téma mělo z podstaty věci gigantickou morální dimenzi. Více o tom zde:
Pokud je něco víc než pochopitelné, pak je to odpor izraelských odpůrců německých reparací. A přece byly parlamentem schváleny a izraelské ekonomice zásadním způsobem pomohly. Řečeno soudobým slovníkem, pragmatická politika byla předřazena politice hodnotové.
Proti tomu, co se v souvislosti s reparacemi dělo v Izraeli na přelomu let 1951/1952, s důrazem na dvaapadesátý ro, je nynější česká kampaň proti konání Sudetoněmeckých dnů v Brně účelově přehnaná, průhledně populistická, pseudovlastenecká a jak uvedu níže i pokrytecká.
Ano, pokrytecká. Do čela bojovníků proti Brnu jako hostitelskému městu se postavila SPD. Její představitelé vedou plamenné řeči ve Sněmovně i mimo ni. Pasovali se do role největších vlastenců a obhájců českých zájmů proti těm, kdo „do krve hájili zájmy sudetoněmeckého landsmanšaftu místo zájmů lidí, kteří umřeli v koncentrácích“ (tuto nehoráznost pronesl poslanec a funkcionář Okamurovy partaje Radim Fiala v českém parlamentu 5. 4. 2026). Přitom jim zjevně nevadí, že jsou v koalici s partají, jejíž čestný prezident se netají tím, že je sběratelem nacistických memorabilií, na závodnické přilbě měl symboly používané nacistickými ozbrojenými silami a emblém řeckého neonacistického hnutí Zlatý úsvit a byl vyfotografován, jak hajluje z okna osobního automobilu. Nehledě na řadu jeho nanejvýš kontroverzních postů na sociálních sítích, vyvolávajících dojem jistých sympatií k nacismu. Mimoto je SPD v Evropském parlamentu ve frakci Evropa suverénních národů. V této souvislosti by nám mohli představitelé SPD vysvětlit, jaký je postoj německé strany AfD a zejména maďarského hnutí Mi Hazánk (obě formace jsou členy téže frakce) k tzv. Benešovým dekretům, když tak hystericky vystupují proti sudetoněmeckému sjezdu v Brně.
Má-li Sudetoněmecký landsmanšaft z minulosti svůj díl másla na hlavě, má ho i AfD a stejně tak Filip Turek. Proč jedni vadí a jiní nikoli? Pokud by Okamura chtěl hrát svoji vlasteneckou politiku fair play, musel by se vymezit proti všem s máslem na hlavě. Z principu. Takto vypadá on a celá jeho partaj s tou kampaní především směšně.
